Stát je největší vykořisťovatel a lupič pod sluncem, bere vám peníze na daních a připravuje vás o plody vaší práce. Teprve až ho zrušíme a vystavíme všechny lidi pořádnému tlaku volného trhu, zavládne svoboda a všechno se zlepší. Alespoň to tvrdí programátor Martin Urza ve své knize Anarchokapitalismus: Stát je špatný sluha, ale zlý pán. Co na to říct?
Urzovi by snad mohlo sloužit ke cti, že se snaží nasměrovat pozornost lidí k socioekonomickým otázkám právě v době, kdy je v kurzu národovectví a všichni řeší kulturní témata od migrantů až po Foldynův „jazyk“. Dělá to ale tím nejhorším možným způsobem – lék na společenské neduhy, který zvolil, se dá srovnat snad jen se středověkým pouštěním žilou.
Ignorování ekonomického útlaku
Kdekdo má ještě v živé paměti „léčbu“ Klausem v devadesátých letech. Klausovi se tehdy podařilo pomocí hesel o ekonomické svobodě a volném trhu přesvědčit většinu lidí, že kupónová privatizace je cestou vedoucí k zářným zítřkům. Jenže jak už víme, šlo o proces, v němž byla zhruba třetina obyvatel jednoduše okradena o své vklady. To, že ekonomika předběhla zákony a rozkrádal se státní majetek, začali po promlčecí době ochotně přiznávat i samotní aktéři transformace jako bývalý vrcholný politik ODS Jan Stráský: „Ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást,“ vzpomínal. Výsledkem je společnost, kde si v horních patrech lebedí mnozí privatizátoři a korupčníci, kdežto na většinu lidí zbyly prázdné ruce a mzdy, které silně pokulhávají za západním standardem.
Na Urzově knize zarazí naprosté ignorování ekonomické moci a jejích donucovacích prostředků, stejně jako ničivých dopadů na člověka, společnost a přírodu.
Urzův spis o anarchokapitalismu však nic z toho neřeší. Jako by minulých třicet let vůbec neproběhlo – žádná transformace, privatizace ani hospodářská krize. Mysleli jste si, že za vaši relativně nízkou mzdu můžou slabé odbory, strach z šéfů, rozložená parlamentní levice nebo zaměstnavatel, který vám neplatí dost? Omyl – za všechno prý může hrozivá a nenažraná hydra jménem stát. A kdo by to chtěl zpochybnit, je nakažený zhoubnou etatistickou ideologií, která je nepřítelem veškeré svobody. Osobní svobodou se totiž Urza zaklíná, kde může, s tím, že se do ní hlavně nemá míchat stát. Na jeden ze základních konceptů demokratického zřízení je to ale trochu málo. O reálném obsahu této „svobody“ se totiž v knize moc nedozvíme.
Urza vychází hlavně z díla amerického ekonoma Murraye N. Rothbarda, jenž je považován za zakladatele anarchokapitalismu – směru, který hájí zrušení státu ve prospěch volného trhu a soukromého vlastnictví. Jenže hned na začátku narazíme na problém. Jestliže anarchismus vymezíme jako úsilí o odstranění donucování v politice, ekonomice a kultuře, pak je jasné, že vize pravicových libertariánů à la Urza vedou k omezení politického tlaku za cenu obrovského rozšíření útlaku ekonomického. Na Urzově knize zarazí právě naprosté ignorování ekonomické moci a jejích donucovacích prostředků, stejně jako ničivých dopadů na člověka, společnost a přírodu.
Jak obhájit zájmy nejbohatších
„Chceme jen svobodně žít v klidu a míru; chceme milovat, bavit se, pracovat, rozhodovat o sobě. Nechceme a nepotřebujeme nikoho, kdo si bude násilím brát většinu plodů naší práce a za odměnu nám diktovat, co smíme a nesmíme veřejně říkat, co smíme a nesmíme prodávat a kupovat,“ píše Urza. Anarchokapitalisté vzývají vlastnické právo a k němu řadí i sebevlastnictví, tedy právo neomezeně nakládat s vlastním tělem, které si prý násilně přivlastňuje stát. Jenže má to háček.
„K tomu se nemůžu vyjádřit, vyhodili by mě z práce,“ zní věta, kterou jsem už nesčetněkrát slyšel od lidí ze soukromého sektoru. Kam se Urzovi poděla námezdní práce a moc zaměstnavatelů? Copak i jim částečně neodevzdáváme svá těla a životy? Bylo spočítáno, že v práci průměrně strávíme necelých sto tisíc hodin (pro představu to dělá asi deset let bez přestávky). V kapitalismu prodáváme svoji pracovní sílu, takže se z nás stávají směnné artikly zredukované na naše „skilly“. Našim životům udává směr obsah „sívíček“ a strach o to, jestli budeme mít na nájem a živobytí. Můžeme v takovém případě mluvit o osobní nezávislosti a svobodě? Přinejmenším reportáže Saši Uhlové jasně ukázaly, jak vypadá život mnoha lidí v kapitalistické práci: nízké mzdy, otrocké směny, potlačený prostor pro kolektivní vyjednávání a strach ze ztráty zaměstnání.
Ideologové volného trhu nám hodně věcí zamlčují. Hlavně to, že za jejich líbivými slůvky o osobní svobodě se skrývají čistě politické záměry – spočívající v obhajobě zájmů nejbohatších. Urza se nás snaží přesvědčit, že volný trh je spravedlivá instituce a bude se nám v něm dobře žít. Jenže to je manipulace. Zaměňuje totiž volbu na trhu s volbou v demokratickém systému. „Trh“ předpokládá jasné výrobní vztahy – někdo pracuje, prodává produkty své práce a dostává za to odměnu, kterou směňuje za práci jiných. Vtip je v tom, že trh jako takový propůjčuje moc, hlas a příležitosti tomu, kdo má peníze – a čím víc peněz, tím víc moci. Takže není z definice demokratický.
Žádný „volný trh“ ve skutečnosti neexistuje. V dějinách to vždy fungovalo tak, že trh má svá pravidla a hranice, které svobodu volby jasně omezují, a vlastníci velkého kapitálu dokážou tato omezení využívat ve svůj prospěch. Od osmdesátých let minulého století probíhá pod taktovkou neoliberálů tlak na deregulaci, privatizaci, snižování daní pro korporace, růst finančního sektoru a individualizaci. Jak přiznal jeden z bývalých poradců prezidenta Reagana: musíme mluvit o velké vládě a přebujelém státu, abychom tím zakryli moc velkých korporací.
Společnost roztrhaná na kusy
Urza zamlčuje mocenský a politický rozměr kapitalismu. Stejně jako si velcí ekonomičtí hráči přizpůsobují nástroje státu a přisávají se na veřejné zdroje, uzpůsobují si i pravidla „volného trhu“. Můžeme si představit, jak by v praxi vypadal experiment, ve kterém by existoval jen „čistý“ kapitalismus bez přívlastků a regulačních mechanismů (odborů, zákonů, sociálních hnutí). Odstranění regulací a bariér totiž znamená, že lidé a drobné podniky budou vystaveni konkurenci nadnárodních korporací, které si moc nelámou hlavu s nějakou tou ochranou pracovních podmínek, životního prostředí nebo rovných příležitostí. Prvořadým cílem v kapitalismu je totiž dosažení zisku, a jakkoliv může mít boháč dobrý pocit z toho, že si čistí karmu příspěvkem na charitu, péči o lidi ani humanismus tu jako hlavní motiv nehledejme.
Urza vidí lidské společenství jako shluk individuí, která mezi sebou směňují, kupují a prodávají. Není ale jasné, co by takovou společnost v anarchokapitalismu drželo pohromadě. Jasně je to vidět v pasážích knihy o privatizovaném soudnictví a policii. V systému soukromého soudnictví by totiž podle Urzy „soudcem mohl být naprosto kdokoli, na kom se obě strany sporu shodnou, ať už se jedná o dědu z Kanady, co vyřezává Totemy (…) nebo renomovanou korporaci, která působí řadu let v soudnictví“. Zároveň by neexistovala jednotná státní legislativa, ale každý by si rozhodoval podle sebe a „své“ verze práva, až by nakonec „volný trh“ vyřešil, která z nich je nejlepší.
Kvůli tomu ale nemusíme vymýšlet dystopické scénáře – stačí se podívat, jak funguje systém exekucí v Česku. Právě ten byl totiž postaven na neregulovaných bankovních společnostech a soukromých exekutorech, vybavených nástroji veřejné moci. A výsledek? Začalo se hromadně vydělávat na bagatelních dluzích, přičemž cílem nebylo vymoci dluženou sumu, ale vydělat na lukrativním procesu vymáhání. Dlužní spory často řešili právě soukromí rozhodci, které si předem zaplatili věřitelé, a došlo k legalizaci masivního okrádání lidí a lichvy. Jestliže je dnes každý desátý Čech v exekuci a silně tu zakořenil pocit nespravedlnosti, opravdu není jasné, jak by lidem pomohlo předání zbytků jejich práv do rukou soukromých rozhodců – společnost by to nanejvýš ještě víc roztrhalo na kusy.
Vstříc východní kleptokracii
Urza to má v něčem jednoduché. Svůj pamflet vydal v postkomunistické společnosti, která má tradiční averzi vůči státu a kde „volný trh“ donedávna platil za božstvo. Poukážeme-li na selhávání volnotržního kapitalismu, vždy nám někdo připomene frontu na banány před rokem 1989 nebo Severní Koreu – a je vymalováno. Jenže to neznamená, že nám bojovníci proti banánovým frontám zodpovídají klíčovou otázku: v čí prospěch by volnotržní utopie fungovala? Neuklidní ani Urzovo ujištění, že kdyby soukromí soudci zneužívali svoji moc, zničila by je jejich špatná pověst – co takhle šikovné PR a marketing? A neuklidní ani tvrzení, že kdyby si v anarchokapitalismu soukromé bezpečnostní agentury uzurpovaly absolutní zvůli, lidé by se jim postavili na odpor, protože by sami byli ozbrojení. Trochu to připomíná divoký Západ, nebo – ještě lépe – „divoký Východ“.
Jestli se totiž někde divoké sny volnotržních fanatiků uplatnily v praxi, bylo to hlavně ve východní Evropě. Jsou tu rovné daně, do lidí se moc neinvestuje, na pracovní podmínky se příliš nehledí, korporace mají úlevy a přírodní zdroje i peníze tečou do zahraničí. Do anarchokapitalistického ráje sice východní Evropa ještě nedošla, ale i když je na dobré cestě, nelze říct, že by výrazně prosperovala a lidé kdovíjak bohatli. Cena práce u nás patří k nejnižším v EU a sociální služby jsou mizerné, kdežto míra ziskovosti pro zahraniční i domácí podnikatele je vysoká jako v jiných rozvojových zemích (ve vysoké míře zisku má Česko nejblíže k Rusku, Zambii, Bolívii a Namibii).
Jeden z bludů, s nímž dnes pravice operuje, spočívá v představě, že když se co nejvíc sníží daně a odvody za sociální a zdravotní pojištění a všechno se zkomerční, zbude víc peněz a všichni budou šťastní. Jenže už se neřekne, že neexistuje žádný nástroj, jak přinutit zaměstnavatele, aby snížení odvodů promítli do zvýšení mezd. A ještě hůř – zkušenosti se soukromým zdravotnictvím v USA ukazují, že si za všechno draze platíte, na komerční pojištění vůbec nemusíte dosáhnout, a když vám dojdou peníze na náročnou léčbu, zemřete.
Naštvaným lidem nic nenabízí
Maďarský ekonom Karl Polanyi napsal, že myšlenka samoregulujícího se trhu představuje naprostou utopii: „Takováto instituce by nemohla existovat ani nakrátko, aniž by zničila lidskou a přírodní základnu společnosti; člověka by zlikvidovala fyzicky a jeho přírodní prostředí by proměnila v divočinu.“ Urzu možná trápí, že lidé dnes volí populisty a autoritáře, a rád by jim nabídl alternativu. V závěru své knihy věří, že lidé budou volit liberálnější politické strany, které zruší regulace a omezí moc státu (nejspíš by sem patřila ODS, Svobodní a možná TOP 09). Problém ale je, že to byly zčásti právě tyto partaje a tento typ polistopadové politiky, které nás dovedly do dnešního marasmu, a sotva nás z něj dostane ještě tvrdší kapitalismus.
Frustrovaným lidem s nízkou mzdou nebo exekucí v zádech nepomůže vyvolávání falešné nenávisti proti státu. Ukazuje se, že lidé dnes mají strach a hledají jistoty ve světě, který se jim před očima rychle mění. Všudypřítomná materiální nejistota, strach ze sociálního pádu, privatizace a tlak na ziskovost totiž nejdou dohromady se stabilní a soudržnou společností. Vytváří naopak nedůvěřivé, agresivní a v nejistotě žijící jedince. Ti si pak sice s Urzou můžou zanadávat na stát – ale to je asi tak vše. My ostatní se můžeme jen modlit, aby od nadávání nepřešli k nějaké mnohem nebezpečnější a násilnější formě „sebeobrany“.
Autor je šéfredaktor Alarmu.