Současná izraelská vláda sice může deklarovat, že jí jde vytvoření dvou států a pokojné soužití s Palestinci, ale většina jejích kroků, především výstavba osad na Západním břehu Jordánu, ukazují, že ve skutečnosti dělá všechno proto, aby mírové řešení bojkotovala. Izraelská armáda má neuvěřitelnou technologickou převahu a měla by si být vědoma všech závazků, které z toho vyplývají. Přesto je často používána na (přinejmenším) šikanování palestinských civilistů. Náboženští sionisté, mimochodem nejčastější obyvatelé osad, kteří dávají typickému nacionalismu devatenáctého století rozměr náboženské války, jsou nebezpečným faktorem, stejně radikálním jako tak propíraný „politický islám“. Veřejná debata je ale nastavena jako „buď–anebo“. Za bezmeznou a nekritickou americkou podporou Izraele nestojí ani tak židovská menšina, jako spíš poměrně vlivní republikánští evangelikálové, kteří doufají, že příchod všech Židů do země izraelské urychlí příchod Ježíše.
V očích židovské komunity, ale i české veřejnosti jste za každou kritiku izraelské vlády hned označeni za antisemity a podporovatele Hamásu.
V očích židovské komunity, ale i české veřejnosti jste za každou kritiku izraelské vlády hned označeni za antisemity a podporovatele Hamásu. Zatímco ve světe už existuje silné hnutí židovských osobností, které neváhají současnou politiku Izraele kritizovat, tak v Česku až na výjimky, většinou z řad sekulárních akademiků, nezazněl kritický hlas těch, kteří se identifikují s židovstvím i třeba kulturně, nebo dokonce nábožensky. Český rybníček je malý, stěží se tady etablovalo liberální židovství, takže o něčem jako je nesionistická synagoga si můžeme nechat zdát.
Jsem skutečně sama? Nebo by mohlo mé prohlášení přimět i ostatní k tomu, aby se také ozvali? V následujícím textu bych chtěla popsat svou cestu, která mě dovedla k přesvědčení a kritice současné izraelské vlády, které jsem pojmenovala v prvním odstavci.
***
Zima 2007
Doprovázím svého dědu, který přežil Osvětim, na oslavu chanuky do židovské obce v Olomouci. Předtím pro mě židovství znamenalo skutečně jen prohlášení „můj děda byl v koncentráku“. Komunita, ve které je děda zasloužilým členem, mě nemá problém přijmout mezi sebe. A já strašně silně prožívám pocit, že tam patřím. „Vždyť ty jseš naše!“ usmívá se na mě stařičký olomoucký kantor pan Deutsch a dolívá mi další skleničku košer vína. Říkají o Taglitu, bezplatném poznávacím zájezdu do Izraele, pro mladé lidi, kteří mají „právo návratu“, tedy alespoň jednoho židovského prarodiče – jako já.
Léto 2007
Poprvé v životě letadlem, po deseti letech k moři a ještě k tomu zadarmo! Taglit plní všechny moje představy – jsme v úžasné partě mladých lidí, máme večírky na pláži, skvělé jídlo, obrovské ledové tříště za pět šekelů, jezdíme po památkách a všude se k nám chovají, jako bychom byli nějaká delegace. Přes moje nadšení vnímám, že větu „This is your country, your people, join us, make aliyah!“ nám říkají na každém místě, kam přijedeme. Návštěva u beduínů a Drúzů mě ale přesvědčí o tom, že není pravda, že je Stát Izrael zlý na Araby. Vždyť někteří slouží i v izraelské armádě! Prohlídka památníku Jad Vašem a muzea holocaustu je opravdu děsivá. Na konci nás vezmou na terasu a ukážou nám Jeruzalém v kopcích: „Stát Izrael zajistí, aby se holocaust nikdy neopakoval. Tahle země je odpověď na holocaust.“
Podzim 2008
Pražská židovská komunita mě mezi sebe přijímá o poznání neochotněji. Jsem ale strašně pyšná na své objevené židovství, připravuju se na konverzi, a tak chci dělat všechno správně a získat si uznání komunity. Z Izraele jsem si přivezla příručku pro zájemce o přestěhování, učím se hebrejsky. Chodím na akce Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém. Při sledování zpráv o konfliktech ve Svaté zemi vnímám, jak statečně se Izrael brání teroristům a útočníkům z okolních arabských zemí, kteří se nemohou smířit s tím, že je v jejich blízkosti tak silná a demokratická země.
Podzim 2009
Začínám studovat antropologii. Ve spoustě ohledů změna mého pohledu na svět. Dozvídám se pojmy jako nacionalismus, politika paměti, narativ. Specializuji se na studia holocaustu ve spojení s obsahovou a narativní analýzou. Jak to, že ve všech vyprávěních přeživších nacházím podobné události, podobné zápletky, nebo dokonce úplně stejná použitá slova? Dostane se mi do ruky kniha Normana Finkelsteina Průmysl holocaustu (2000, česky 2006) a dochází mi, jak je možné události holocaustu zneužít a použít k podpoření vlastních zájmů. Poprvé slyším slovo „Nakba“ a dozvídám se, co znamená. Na katedře začínám pracovat jako tajemnice a můj šéf je Palestinec. Na náš židovsko-palestinský kancl děláme spoustu vtípků. Trochu mě šokuje, že on nemůže do Izraele ani na návštěvu. Proč já mám právo žít v zemi, kde jeho rodina žila staletí, a on ne?
Léto 2011
Na první pražskou LGBT Pride přijíždí velká izraelská výprava včetně speciálních vyslankyň travesti umělkyň Dragon Queens. Nakonec jsem se nezúčastnila, a nedostala jsem tedy duhové vlaječky s izraelskou vlajkou. Můj palestinský šéf to komentuje slovy: „Jak se ten Izrael snaží budit ve světě dojem té liberální země, co? Měl by se radši starat o to, co dělá na vlastním dvorku.“ V ten moment se s ním pohádám a používám argument o „jediné demokratické zemi na Blízkém východě“, ale v hlavě mi to vrtá pořád. Co když má pravdu?
Podzim 2015
Vydala jsem se pomáhat uprchlíkům na Hlavák. Ze začátku hlavně ze zvědavosti. Brzy poznám, že se nemám čeho bát a že muslimové nejsou takoví, jak nás straší média. Mezi uprchlíky ze Sýrie je dost Palestinců, kteří žili původně v uprchlickém táboře Jarmuk v Damašku. Jednou večer se nemá kdo postarat o jednoho palestinského uprchlíka. Více méně natruc svým strachům se nabídnu, že mu půjdu pomoct. Kluk je unavený, možná i trochu podrážděný, ale není to žádná příšera s čertovskými rohy. Teprve na Hlaváku se od levicových dobrovolníků dozvídám něco o tom, že nějaké území už bylo Palestině na základě mezinárodních úmluv přislíbeno, ale Izrael na něm přesto staví osady.
Podzim 2016
Sedím na kafi s mou tehdejší syrskou láskou. Než jsme si vůbec řekli, že se sobě navzájem líbíme, předcházelo několik měsíců, kdy jsme se pravděpodobně oba přesvědčovali, že jeden druhého nechceme zabít. Pak jsme zjistili, že jsme oba věřili nějaké propagandě. Vyprávíme si o Jeruzalému, zjišťujeme, jak je to město svaté pro Židy i muslimy. Pouští mi Al Quds od Fairúz, já zase jemu Jerušalajim šel zahav od Naomi Šemer. Čte mi a překládá první básně od Mahmúda Darwíše. Ve stejnou dobu jedu na konferenci, kde je izraelská i palestinská výprava. Palestinec Hussein mi nejen vypráví o tom, že se jeho dcera jmenuje Rita po Darwíšově židovské lásce, ale i o tom, co v uprchlickém táboře v Betlémě zažívá od izraelských vojáků. „Vtrhnou k nám uprostřed noci, probudí děti a smějí se, když vidí moji ženu bez závoje.“ Palestinka Mara je asi stokrát větší feministka než já. Nadává na Hamás i Fatáh, tvrdí, že jejich neschopnost a zkorumpovanost (a v případě Hamásu i náboženský fanatismus) už strašně moc Palestinců štve. Věřím jí, když říká, že většině lidí ze Západního břehu nejde o zničení Státu Izrael, ale o důstojný život v rámci palestinské autonomie nebo – jednou – státu Palestina. Můj vztah se Syřanem krátce nato končí. Nemůžu se zbavit dojmu, že v tom na obou stranách hrál velkou roli strach z reakcí okolí.
Léto 2017
V televizi běží dokument o životě v Gaze. Nic lidskoprávního, vlastně je to kulinářský cestopis. Najednou zazní: „Tihle staří muži byli vyhnání do Gazy z Beerševy.“ Cože? Vždyť jsem tam přece byla a celou dobu nám říkali, jak to byla pustá poušť, ve které nikdo nechtěl bydlet!
Zima 2017
Sedíme s partou kamarádů v čajovně. Jeden z nich má palestinského tatínka a českou maminku. Do Ramalláhu čas od času jezdí za rodinou. Vypráví mi, že na něj na checkpointu mířili izraelští vojáci nabitou puškou a nutili ho tancovat. Udělá se mi v ten moment úplně zle. Před očima se mi promítnou obrázky Židů ponižovaných nacistickými vojáky. Sakra, nebudeme si jednou my Židé vyčítat, že jsme dělali jinému národu prakticky to samé, co nacisti nám?
***
Od té chvíle jsem věděla, že už nemůžu mlčet. Že přijde čas, kdy udělám tenhle „coming out“. Věděla jsem, že rozhodnutí USA uznat jako hlavní město Izraele Jeruzalém, je obrovská chyba, která jen povede k další eskalaci násilí a prakticky pohřbívá možnost dvoustátního řešení. Probíhající nepokoje v Gaze mi daly zapravdu. A to jsem si moc dobře vědoma, že lidé opravdu podléhají Hamásu a nechávají se zfanatizovat. Že Hamás útočí na Izrael, používá teroristické útoky či své vlastní lidi jako lidské štíty. Ale je to blokáda Gazy ze strany Izraele, děsivé a nedůstojné životní podmínky, co obyvatele Gazy vhání Hamásu do náruče.
Jestli přijde rýpavá otázka, co bych teda udělala jinak? Napadá mě jediné. Musíme zmírnit dominanci fanatiků na obou stranách. Kroky izraelské vlády už skutečně překročily mnoho mezí, ale především díky podpoře USA (které podléhají nikoli židovské, ale republikánské evangelikální lobby) zůstávají nepotrestány. Hlas každého člověka má váhu. Ale hlas nás Židů ještě větší. Nemysleme si, že bychom kvůli tlaku našich komunit, ale i kvůli tomu, že máme vlastně Izrael rádi, neměli být kritičtí, když se tam děje něco špatně. Přece jenom ve Starém zákoně najdeme pár Židů, kteří měli kritizování vlády a vládců v popisu práce. Říkalo se jim proroci a upozorňovali na provinění, která mocní nechtěli vidět.
Autorka je aktivistka za lidská práva.