Prvomájové průvody a demonstrace mají nejen v Paříži, ale v celé Francii své místo. Je to tradiční událost, které se účastní celé rodiny, kde hraje hudba, kde se tančí. Mimoto ale slouží k artikulaci aktuálních politických požadavků. Od začátku bylo jasné, že letos to bude stát za to. Napětí v zemi totiž v souvislosti s Macronovými reformami stoupá, pokračují stávky železničářů, studentů i učitelů. A stejně tak se s každou akcí zintenzivňuje policejní násilí.
Květen 68 se vrací
Na náměstí Bastily, odkud pochod vyrážel, vypadalo všechno jako při každé podobné akci. Hrála hudba, byly tu malé odborářské dodávky, u kterých se člověk může zastavit, koupit si pivo, vzít si letáky a zapříst rozhovor. Demonstrace, kterou odborové organizace svolávaly, reagovala hlavně na diskutovaný zákon o reformě železnic. Vedle něj se snažily kritizovat i změny ve vysokém školství, schválený imigrační a azylový zákon, bombardování Sýrie, izraelské násilí v pásmu Gazy nebo represe v „ZAD“ v Notre-Dame-des-Landes.
„Tak takhle mě ještě nikdy nezplynovali, a to jsem chodila skoro na všechny demošky proti zákoníku práce,“ říká mi kamarádka, s níž se v oblacích plynu obtížně hledáme.
Průvody byly tradičně rozděleny do jednotlivých sektorů – například odborářských či studentských – a podél trasy měly stánky politické strany (Nepoddajná Francie, Générations, Nová antikapitalistická strana, Komunistická strana Francie), ale v nabídce mají i knihy, časopisy, placky nebo na místě vytvářené plakáty. Různé autonomní skupiny na sociálních sítích vyzývaly k mezinárodní účasti, takže se do Paříže sjeli aktivisté a aktivistky z celé Evropy. Pro letošní akci byl novinkou také organizovaný a početný „black block“ (mluví se až o 1400 lidech), který v jednu chvíli zformoval kompaktní hlavu celého průvodu. Už delší dobu se ostatně mluvilo o tom, že letošní První máj bude jiný.
Naštvanost a znechucení lidí ve Francii totiž stoupá. Vláda na protesty a stávky reaguje buď tak, že téměř bez diskuze protlačí zákony Národním shromážděním (jako v případě zákona o reformě železnic), anebo pošle těžkooděnce do škol, aby vyklidili studenty i učitele, a tanky do přírody, aby zničily dřevěné autonomní farmy v Notre-Dame-des-Landes. Šíří se pocit bezmoci, protože tradiční metody jako stávky, demonstrace a veřejné apely na vládní představitele přestávají fungovat. Zdá se ale, že jsou lidé znavení také všudypřítomným policejním dohledem, který v ulicích a institucích panuje nepřetržitě od roku 2015. Navíc se praktiky „mužů zákona“ vyhrocují. Na běžnou odborářskou demonstraci se tak už v podstatě nedá jít bez roušky a plaveckých brýlí, protože takové akce jsou dnes téměř vždy rozháněny slzným plynem. S rostoucím napětím je také stále relevantnější odkaz Května 68, který je cítit jak v průběhu protestů, tak v podstatě všude kolem, hlavně v prostředí škol.
Prší slzný plyn – nadechni se
Zhruba v třetině trasy průvodu došlo k prvním potyčkám. Byly slyšet rány, petardy a objevil se kouř a dým. Zpráva o tom, že je rozbitý „mekáč“ a zřejmě hoří nějaké auto, se roznesla rychle. V reakci na to všichni nasazujeme roušky a brýle, protože je jasné, že přijde plynová odveta. Francouzská policie totiž používá slzný plyn čím dál častěji, aby demonstrace buď rozehnala, anebo alespoň oslabila a demonstrující odradila. V čele průvodu je stále vidět dým a najednou začnou lítat slzné granáty. Jsou jich desítky a padají přímo na nás, rychle se stačím podívat okolo sebe, vidím malé děti a starší lidi, všichni začneme utíkat, ale je nás tolik, že to nejde. Jenže dýchat taky moc nemůžeme a granáty létají dál. Všichni jen křičí „nekoukejte se do toho dýmu, utíkejte pryč“.
„Tak takhle mě ještě nikdy nezplynovali, a to jsem chodila skoro na všechny demošky proti zákoníku práce,“ říká mi kamarádka, s níž se v oblacích plynu obtížně hledáme. Na mimořádné brutalitě zákroku se shodují i další lidé okolo. Všichni kašleme, podáváme si kapky do očí a vodu na vypláchnutí úst. Zkušenější radí méně zkušeným, jak dýchat, aby se plyn nedostal tolik do plic. Pak dostáváme od odborářů, kteří přicházejí na pomoc, zprávu, že demonstrace je odkloněná a policie stojí na obou stranách mostu. Vypadá to, že nás chtějí obklíčit a zatknout ty, které podezírají ze zničení McDonaldu a jakéhosi obchodu s auty.
Snažíme se tedy s ostatními dostat přes most, kde skutečně stojí několik řad těžkooděnců a dost selektivně nás pouštějí pryč. Když nevypadáme jako tzv. casseurs (nejsme v černém a nemáme zahalený obličej), nechají nás projít, pár lidí ale obklíčí v parku. I proto se snažíme zůstat na místě, abychom viděli, jak se bude policie chovat dál. Jenže policejní strategie je jasná – oddělit „normální“ demonstranty od „bloku“ a ten pak zmasakrovat. K tomu se policie nebojí použít další várku granátů, což skutečně hodně lidí vyžene. Nikdo zároveň neví, kam zmizel zbytek demonstrace, ale vypadá to, že se těch zhruba padesát tisíc lidí rozešlo různými směry. „Demošky jsou všude, demonstrující jsou všude, fízlové jsou všude,“ říká jeden z odborářů, když se ptáme, kam máme jít.
Nakonec se přidáváme k části průvodu a jdeme směr Place d‘Italie, kde akce končí zpěvem Internacionály a Dvořákovou Novosvětskou, kterou hraje Orchestre Debout („Orchestr na nohou“). Kolují zprávy o počtu zadržených, které policie shromáždila v parku Jardin des Plantes, celkově jich prý byly zhruba dvě stovky. Teprve včera přišla oficiální informace o 109 lidech ve vazbě, ale ještě v den protestu se ministr vnitra Gérard Collomb nechal slyšet, že „lidé, kteří spáchali neomluvitelné násilí, budou nalezeni a potrestáni“. Večer ještě došlo k potyčkám v Latinské čtvrti, střety s místními neonacisty a policie se také snažila vyklidit okupovanou školu EHESS. Nepodařilo se to. Prvomájové události mobilizují univerzity, v Nanterre bylo na veřejném plénu kolem 1700 lidí a okupovaná je nově také univerzita Paříž III, tzv. Nová Sorbonna. 5. května se chystají satirické oslavy prvního výročí zvolení Emmanuela Macrona a nezbývá než doufat, že energie francouzským protestujícím vydrží.
Protesty i v dalších městech
Kromě Paříže se demonstrovalo i v dalších francouzských městech. Celkově bylo v ulicích kolem dvou set tisíc lidí. Jde o mírný pokles oproti nedávným mobilizacím, ale zdá se, že se lidé stále snaží zůstat v pohotovosti. Francouzské dráhy (SNCF) pokračují ve stávce tak, jak ji mají naplánovanou, a uvažují o jejím prodloužení i na letní měsíce, což by znamenalo opravdu velké komplikace, takže se uvidí, zda bude vláda reagovat. 7. května by se měl premiér Édouard Philippe setkat se zástupci železničářů.
Již tradičně se na prvního máje setkala také krajní pravice. Lídryně Národní fronty Marine Le Pen byla ovšem po dlouhé době mimo Paříž, pořádala totiž setkání krajně pravicových stran v Nice. Přítomni byli i zástupci českých okamurovců. Chyběli ovšem jak Salvini z italské Ligy, tak nizozemský Wilders, což je chápáno jako výrazné oslabení hnutí tzv. národně-populistických stran, které chtějí zvítězit v blížících se evropských volbách. Marine Le Pen vzdala hold Janě z Arku a zdůraznila nutnost „ochrany křesťanských hodnot“.
To, co zatím mediálně rezonuje, je ale hlavně násilí ze strany demonstrujících. Udává se počet rozbitých aut nebo obchodů či zraněných policistů. Mainstreamová média mají na svých titulních stránkách obrázky hořících popelnic. Násilí odsuzují také političtí představitele napříč spektrem, Jean-Luc Mélenchon například prohlásil, že odsuzuje tyto „útoky, které má na svědomí extrémní pravice“. Jistě je na místě mluvit o jejich legitimitě a o tom, zda a jak ovlivňují celkové vyznění protestů a jak se k nim staví odboráři. Zároveň se ale radikalizaci Francouzů nelze příliš divit, chování policie je totiž už delší dobu naprosto přes čáru. Stejně jako arogance vlády.
Autorka je spolupracovnice redakce.