„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili,“ napsal Matouš. Nova vzala jeho evangelium vážně. S českou verzí televizní show Undercover Boss těžko mohla přijít ve vhodnější dobu. Hospodářská konjunktura způsobila nebývale vysokou fluktuaci zaměstnanců a na přetřes se dostávají jejich pracovní podmínky i mzdy. A kdo jiný by mohl zjednat nápravu než šéf dané firmy?
Kníže má k lidu blíže
Člověku, který je často od životní reality svých podřízených oddělen několika patry organizační struktury, může příležitost poznat firmu odspoda přijít jako dobrý nápad. Proč si na chviličku nezahrát na císaře Josefa II., který se s impériem seznamoval v přestrojení za hraběte Falkensteina? Problém ovšem nastane ve chvíli, když se jako jiný monarcha, francouzský král Ludvík XVI., do své nové role dostatečně nepoložíte a nakonec vás při útěku ze země zmítané revolucí prozradí váš profil (zachycený na oběživu).
Je chvályhodné, že oslovený ředitel byl svolný k tomu sestoupit až na dno své firmy. Takováto zkušenost mu však stěží může poskytnout hlubší vhled do jejího fungování.
Tak daleko ale dokumentární reality show Utajený šéf nezašla. Vůči generálnímu řediteli sítě hotelů a restaurací Lukáši Pytlounovi byla naopak velmi mírná. U komerční stanice taková ohleduplnost až překvapí. Skoro to vypadalo, jako by ředitel – jemuž úklid pokoje po divokých sexuálních hrátkách, na který dostal čtyřicet minut, trval třikrát tak dlouho – byl obchodním partnerem Novy. Pytloun v převleku za pako z pracáku za jediný pracovní týden vystřídal na pěti různých pracovištích pět pracovních pozic – pro srovnání: Saša Uhlová v dokumentu Hranice práce strávila v jednom zaměstnání obvykle měsíc.
Vypadávání z role
Pohled televizních kamer je nutně zkratkovitý a zmínka o kapesném na úrovni dané společenské vrstvy, nezvládnutá návštěva tajného hosta nebo stručně naznačené životní příběhy pár zaměstnanců vyznívají do ztracena. Z ničeho z toho pro nikoho nevyplývají žádné následky a vztah, který si na základě svých zážitků může Pytloun k podřízeným vybudovat, je nutně povšechný. Ačkoliv ho vidíme hlavně v pracovní době, je otázkou, jestli vůbec dostal možnost vžít se do kůže dlouhodobě nezaměstnaného, který se snaží hlavně přežít. Stejně tak vzbuzuje vážné pochyby Pytlounovo krytí. I menší štáb nutně musí budit pozornost, a to i těch méně bystrých.
Utajený šéf zkrátka připomíná vesničku Marie Antoinetty ve Versailles, kde se francouzská královna bavila tím, že neuměle napodobovala život svých poddaných. Ovšem s tím rozdílem, že přítomnost kamery podvědomě zaměstnance i jejich „chlebodárce“ motivuje k tomu ukazovat lepší tvář. Je chvályhodné, že oslovený ředitel byl svolný k tomu sestoupit až na dno své firmy. Takováto zkušenost mu však stěží může poskytnout hlubší vhled do jejího fungování. Stejně tak se lepších pracovních podmínek nebo přímo kariérního postupu patrně dočkají jen ti, kteří se octli ve správný čas na správném místě. Ani to však nezabránilo dlouholeté, zapálené a očividně schopné pokojské po nařízené dovolené přejít ke konkurenci. Je však otázkou, jestli jde o vyústění dlouhodobé frustrace a jestli natáčení, které vůči zaměstnancům není fér, bylo pověstnou poslední kapkou. O jejím osobním životě se dozvíme pouze to, že jej v zájmu firmy odsunula na druhou kolej. Štáb se příběh vysmáté pokojské očividně vynasnažil upozadit, dost možná kvůli zřejmému nesouladu s obrazem ředitele, který zrovna prožil osvícení. Přesto je jasně patrné, jak vážným problémem je fluktuace pro zaměstnavatele i jejich podřízené.
Prevence půl zdraví
Vybrat jakéhokoliv schopného pracovníka trvá týdny. Měsíce pak trvá jeho zapracování, a to i když je plně kvalifikovaný. Ztratit ho tedy znamená vydávat všanc firemní know-how a riskovat úbytek klientely. Stejně tak přicházejí vniveč i investice a samozřejmě osobní zkušenosti jednotlivce, které se vyčíslují stejně špatně, jako nahrazují. Odchod ze společnosti, jíž věnovali třeba i desítky let práce, ale nebývá jednoduchý ani pro zaměstnance, zvláště ne pro ty zodpovědné, kteří hodnoty firmy vzali za své a sami ze své vůle pracují nad rámec svých povinností. Pohnutky k tomu opustit důvěrné známé prostředí sice mohou mít různé a ne vždy musí souviset s děním ve společnosti, vždy však jsou vážné natolik, aby se k tomuto kroku vůbec odhodlali. Je proto rozhodně na místě se jimi zabývat.
Zároveň se nabízí celá škála nástrojů, jak rozvázání pracovního poměru předcházet a ušetřit firmu veřejného skandálu. Zvýšení platů sice ve výsledku vychází levněji než náklady související s vysokou fluktuací, jde však pouze o dílčí řešení problému. Běžně se doporučuje kvalitní nábor, korektní a co nejotevřenější komunikace se zaměstnanci, oceňování jejich přínosu a poskytování prostoru k jejich profesnímu i kariérnímu růstu. Účinnost těchto opatření je však podmíněna jediným: skutečnou ochotou naslouchat.
Autor je publicista.