Zvíře zemřelo


Odešel jeden z nejslavnějších amerických spisovatelů poslední doby. Zemřel Philip Roth.

„Být spisovatelem je příšerná existence, naplněná nepřetržitou deprivací.“ Těmito slovy glosoval v roce 2005 v jednom rozhovoru Philip Roth vlastní úděl. Právě v té době připravoval k vydání román Jako každý člověk, který je hlavně o smrti a umírání. Včera Philip Roth ve věku pětaosmdesáti let zemřel, což znamená, že odešel nejen autor takřka třiceti románů, ale také poslední z velkého triumvirátu amerických židovských spisovatelů (Bernard Malamud, Saul Bellow, Philip Roth).

Buřič par excellence

Roth by se pravděpodobně předešlé větě vysmál, označil by ji za hloupé novinářské klišé a na adresu jejího autora pronesl nějakou zničující poznámku („židovská literatura, černošská literatura… každý, kdo otevírá knihu a noří se do příběhu, ignoruje takové nálepky“). Představa, že existuje nějaká „americká židovská literatura“, ho iritovala, považoval se především za amerického spisovatele, který se shodou okolností narodil jako Žid, jenž docela často o Židech píše, ale v první řadě píše o lidech a pro lidi bez rozdílu etnického původu. Přesto platí, že Roth byl zřejmě největším spisovatelským psychoanalytikem židovské duše, přinejmenším v rámci početného zástupu amerických židovských autorů druhé poloviny dvacátého století. Židovství pro něj nebyla ani otázka vyvolenosti, nebo naopak zatracení, ale spíš tak trochu psychopatologická diagnóza, s níž není úplně jednoduché žít, ale jejíž komplexy je potřeba analyzovat, interpretovat a zároveň nezapomínat, že jsou sice na jednu stranu specifické, ale v něčem vypovídají o všech lidech bez rozdílu.

Philipa Rotha si budou čtenáři pamatovat jako tvůrce, který se před ničím nezastaví, často mu není nic svaté, ale stejnou kousavost, kterou směřuje proti světu, vždy obrací i vůči sobě.

V kratičkém, ale slavném románu Elév, v němž Roth částečně autobiograficky líčí své spisovatelské začátky, se mladý spisovatel Nathan Zuckerman potkává s věhlasným spisovatelem E. I. Lonoffem (předobrazem této postavy byl Bernard Malamud), který v dialogu se svou manželkou vidí psaní mladšího kolegy a jeho možnou budoucnost následovně: „Chtěl jsem pouze naznačit – nebo spíš vyslovit podezření –, že nevázaný osobní život prospěje spisovateli, jako je Nathan, víc než procházky po lese s plašením zvěře. V jeho textech je buřičství, které by mělo být živeno, a ne zrovna v lesích. Snažil jsem se jenom říct, že by neměl potlačovat to, v čem očividně leží jeho nadání.“ Můžeme s jistotou tvrdit, že Roth tuto radu minimálně ve svém psaní uposlechl a o tom, že byl buřičem par excellence, asi nejlépe vypovídá dlouhý seznam těch, které jeho knihy dováděly k nepříčetnosti.

Nesnesitelné debaty o literatuře

V první řadě to byli (nejen) američtí Židé, hlavně ovšem ti z nich, kteří se nedokázali vyrovnat s tím, že po hrůzách šoa si nějaký spisovatel, nota bene Žid, dovolí psát o Židech se sžíravým sarkasmem a bez veškeré úcty k narativu, jenž je vykresluje buď jako oběti či hrdiny, zpravidla ale jako obojí najednou. V druhé řadě to byly některé feministické kritičky, jež Rotha zpočátku oslavovaly, aby jej následně zavrhly jako nenapravitelného misogyna, jenž se svým psaním mstí celému ženskému pokolení. To je poněkud nespravedlivý rozsudek. Rothova otevřenost ve věcech sexu i partnerského soužití je sice skutečně plná krutého cynismu a ironie, ale spíše než o nenávisti svědčí o lásce, která se ustavičně pere s animálností, o upřímné zvědavosti a snaze přijít ženám na kloub: dozvědět se o nich víc, a tím pádem lépe pochopit sám sebe. Nemůžeme přehlížet, že Roth se občas jisté objektifikace žen dopouští. Jenže zároveň platí, že ty nejtrefnější hlášky v jeho románech zpravidla patří ženským postavám.

A pak tu byli literární kritici a teoretici se svou zkostnatělou autistickou terminologií, z nichž sice celá řada viděla v Rothovi spisovatelského génia, ale to neznamená, že on jim oplácel stejnou mincí: „To by bylo něco – stoleté moratorium na rozhovory o literatuře… žádné recenze nových knih, žádné přednášky z literární historie, žádní kritici. Čtenáři by byli sami se svými knihami, a pokud by se kdokoliv pokusil jim radit, byl by na místě zastřelen nebo zatčen. Ano, zastřelen. Sto let moratoria na nesnesitelné debaty o literatuře.“ Pro přesnost dodejme, že Roth sám jednu dobu literaturu vyučoval, ale zřejmě poněkud jiným způsobem, než by si leckdo představoval. Dobrý kritik je totiž nakonec především dobrý čtenář. O nic jiného nikdy nešlo.

Bojím se smrti. Strašně

Jedna věc bude v souvislosti s Rothovým úmrtím často právem zmiňována. Česká literatura mu totiž za mnohé vděčí. Zřejmě nenajdete druhého autora srovnatelného věhlasu, jenž by v době normalizace tolik podporoval české zakázané spisovatele a zasazoval se o překládání a vydávání jejich knih v Americe. Pomáhal jim ale i finančně a po svých návštěvách Prahy, které našly literární zpracování v novele Pražské orgie, dokonce požádal o seznam patnácti zakázaných spisovatelů, kteří se ze dne na den ocitli bez prostředků na obživu, a doslova přemluvil čtrnáct přátel z řad amerických spisovatelů, aby společně založili účet, na nějž každý z nich posílal měsíčně sto dolarů: „Když jsem byl prvně v Československu, připadalo mi, že zatímco já pracuji ve společnosti, kde spisovatel všechno může a nic z toho nemá význam, čeští spisovatelé, s nimiž jsem se v Praze setkal, nic nesměli a všechno od nich mělo význam.“

Méně už se připomíná, že Roth v jednom rozhovoru pro Harper‘s Magazine vyslovil teorii, že život v autoritářském systému spisovatele nutně zabíjí a nedovolí mu napsat skutečně světová díla, protože se musí nutkavě věnovat tématu nelidského systému, nebo prostě tomu, aby nějak přežil. Tento možná až přehnaně kategorický soud pregnantně, ale přitom s laskavostí vyvrátil v jednom dopise Philipu Rothovi Ivan Klíma, jenž patřil mezi nejbližší lidi, s nimiž se americký spisovatel v Praze poznal. V českém kontextu by ještě nemělo zapadnout, že Roth měl obrovské štěstí na překladatele, ať již šlo o manžele Pellarovy, kteří první do češtiny přeložený román Portnoyův komplex chystali nejprve pro samizdat, nebo o Jiřího Hanuše.

Philipa Rotha, který se už v roce 2012 odmlčel s tím, že co měl napsat, už napsal, si budou jeho čtenáři pamatovat jako nenapodobitelného analytického ironika, který je zároveň nepřekonatelný v literární hře s fikcí a realitou a mistr dialogického psaní. Jako tvůrce, který se před ničím nezastaví, často mu není nic svaté, ale stejnou kousavost, kterou směřuje proti světu, vždy obrací i vůči sobě. A také jako spisovatele, který především v posledních letech svého psaní řešil poněkud obsedantně téma stáří, neutuchající sexuální touhy a smrti („stáří není bitva, stáří je masakr“). Když se ho ptali, jestli se bojí umírání, odpověděl: „Ano, bojím. Je strašné. Co jiného se dá říct? Je to něco srdcervoucího, nemyslitelného, nemožného. Neuvěřitelného.“

Autor je zástupce šéfredaktora kulturního čtrnáctideníku A2.

 

A2LARM