„Jano, Jano! Kdo to jde s tebou?“
„Kamarádka.“
„To není kamarádka, Jano, pojď dolů, nechceš mít přece problémy, budeš mít problémy! Pojď okamžitě dolů!“ Stoupáme po schodech vzhůru a dole ječí vrátná, které se nechce běžet nahoru za námi. Jana se rozhodla porušit pravidla, protože chtěla ukázat, že to „u ní doma“ nevypadá tak strašně, jak si všichni myslí. A taky jí vadí, že kontrolujou, kdy a kdo k ní může chodit na návštěvu. Platí tu přece nájem, a ne malý. Za malou místnost, kterou obývá se synem a mužem, zaplatí každý měsíc přes dvanáct tisíc. Bydlí na ubytovně, která je podobná mnoha jiným a zvláštní je na ní teď jen to, že ji budou za tři týdny zavírat. Situace je o to horší, že Modrá ubytovna na Střekově v Ústí nad Labem není jediná – zavírat se bude i ubytovna v Klíšské ulici na opačném břehu Labe. Dohromady tak má koncem měsíce přijít o střechu nad hlavou dvě stě lidí, z toho 82 dětí.
Je vedro k padnutí, všichni mají otevřené dveře. Malé místnosti jsou přeplněné věcmi i lidmi. Až na konci dlouhé chodby je Janin pokojík. Stůl, židle, postel, sedačka – nic dalšího se tam nevejde. Sedáme si ke stolu, Jana nalévá limonádu a vypráví. Na Modrou se přestěhovala z jiné ústecké ubytovny, kam přišla v roce 2012 ze svého vlastního domu. Tehdy se rozvedla a odešla od manžela. Potkala se se svým prvním mužem a dali to zase dohromady. Společně teď ve třech s nejmladším dítětem žijí v jedné malé místnosti. „Ale tady to není hrozné, proto jsem chtěla, aby to někdo zvenku viděl, já jsem ráda, že mám střechu nad hlavou. V noci nemůžu strachy spát, bojím se, co teď bude,“ popisuje své obavy ze ztráty bydlení. Na ubytovně sice teče voda jen dvě hodiny ráno a večer, nefungují často záchody a je zamořená štěnicemi, ale pořád je to střecha nad hlavou.
Bezdoplatkové zóny i snižování doplatků budou mít podle všeho dominový efekt. Vláda tedy nebojuje ani tak proti obchodu s chudobou jako především proti samotným chudým.
Po chvíli odcházíme dolů. Víme, že tam čeká vrátná, která už předtím zakazovala venku dětem, aby se bavily s novináři, a křičela, že pokud ji vyfotíme, vytáhne nám z foťáku film, a kdybychom snad zveřejnili její fotku, bude se s námi soudit. Vrátná si dole naštvaně bere občanku, opisuje si údaje a říká, že už je po páté, a to návštěvy chodit nesmí. Návštěvy jsou ve všední den od dvou do pěti. Nějaký muž před vrátnicí se ptá, co tady vlastně děláme, a když zjišťuje, že jsme novináři, chytne vrátnou nový amok: „Tady jste na soukromém pozemku, sem novináři vůbec nesmí!“
Začátek konce obchodu s chudobou
Proč dvě ústecké ubytovny zavírají, není úplně jasné. Podle některých informací vypověděla provozovatelce Lee Anderlové smlouvu společnost CPI BYTY Radovana Vítka, podle dalších se může jednat i o následek Babišovy návštěvy v Ústí nad Labem, kdy se přijel podívat také před ubytovnu Modrá. A nabízí se i jedno zcela prozaické vysvětlení: obchod s chudobou už zkrátka není tak výnosný byznys.
Provozování ubytoven se totiž postupně přestává vyplácet a vláda se podle všeho bude snažit zamezit jejich existenci všemi prostředky. Už loni dal nový zákon obcím do rukou možnost vyhlásit „oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“, ve kterých se nově příchozím nebo i těm, kteří se zde přestěhují do jiného bytu, nevyplácejí doplatky na bydlení. Některé obce toto opatření aplikují na celé své území. Vedle toho se v minulostí už dvakrát snížila částka, kterou lze do ubytoven vyplácet na dávkách na bydlení. Aktuálně připravovaná novela zákona o hmotné nouzi počítá s dalším radikálním snížením. Představa tvůrců zákona je taková, že lidé z ubytoven tak budou motivovaní najít si jiné, kvalitnější bydlení, a pomáhat by jim v tom měly obce.
Jednou z obcí, které se to týká, protože je na jejím území několik ubytoven, je právě Ústí nad Labem. To zatím k problému přistoupilo tak, že letos v březnu přestalo nově příchozím a lidem, kteří se přestěhují, vyplácet doplatek na bydlení ve dvaadvaceti lokalitách. Náměstek primátorky Jiří Madar (Ústecké fórum občanů – UFO) to odůvodňuje tím, že do Ústí přijíždějí lidé ze Slovenska a situace je neudržitelná. Teď chce Ústí vyhlásit bezdoplatkovou zónu na celém území města. „Pokud z města budeme muset udělat ,pevnost‘ vyhlášením opatření obecné povahy plošně, uděláme to,“ nechal se slyšet.
Když je ghettem celé město
Ústí není prvním městem, které sáhlo k tak radikálnímu kroku. Už před několika měsíci vyhlásilo bezdoplatkovou zónu na území celého města Kladno. Zde také letos v květnu vzniklo takzvané Kladenské memorandum, které podepsalo sedmnáct obcí. S novelou zákona, která umožňuje vytvářet bezdoplatkové zóny, totiž nesouhlasí dvě desítky senátorů, kteří žádají Ústavní soud, aby byla zrušena. Memorandum se snaží Ústavní soud přesvědčit o prospěšnosti opatření.
V případě, že opatření začne v Ústí plošně platit, přidají se také sousední Trmice. „Aby se přistěhovalci nezačali přelévat k nám. Na příštím zasedání rady v červnu se s opatřením seznámíme a projednáme ho,“ vysvětlila starostka Trmic Jana Oubrechtová (STAN) médiím.
Situace, které teď čelí přes dvě stě lidí v Ústí, se tak velice rychle může týkat dalších tisíců lidí rozesetých na ubytovnách po celé České republice. Jak je vidět z reakce trmické starostky, může mít navíc opatření lavinový efekt. „Doplatky na bydlení se zavedly v podstatě jako provizorium na dobu, než se situace s bydlením vyřeší jiným způsobem, například zákonem o sociálním bydlení, který by jasně vymezil povinnosti obce i státu. Nyní se doplatky omezují, ale situace s bydlením chudých, kam zdaleka nespadají jen Romové nebo lidi v exekucích, ale například i spousta seniorů nebo matek samoživitelek, se nijak nezlepšila. Možná spíš zhoršila. A zákon pořád chybí,“ říká k tomu Vít Lesák z Platformy pro sociální bydlení.
Zavírání ubytoven rodí nové problémy
Odpoledne a během večera ve čtvrtek 24. května se mezi obyvateli ubytoven Modrá a Klíšská začaly přes internet šířit zvěsti, že do měsíce budou muset opustit své stávající domovy. Druhý den jim tuto domněnku přijela potvrdit přímo zástupkyně majitele. Šibeniční termín vystěhování do jednoho měsíce zaskočil všechny zúčastněné. Radnice městských částí, Člověka v tísni, který na ubytovnách provozuje sociální práci, a především samotné obyvatele. Skoro sto dětí by se velmi brzy mohlo ocitnout bez střechy nad hlavou.
Fakt, že se děje něco bezprecedentního, potvrzuje i Radka Kunešová z ústecké pobočky Člověka v tísni. „Nezažila jsem situaci, že by lidé nakonec skutečně skončili na ulici a stanovali, ale je potřeba říct, že nikdy nešlo o takový počet lidí. Před dvěma lety nechal jeden majitel napospas osudu šestnáct rodin ze dne na den. Měl dluhy na vodě a řekl, že končí. Kromě jednoho bytu neposkytl žádné náhradní bydlení. Město přistavilo cisternu, protože tam kvůli dluhům vypnuli vodu, a během měsíce se nám podařilo všechny někde ubytovat, takže na ulici nakonec nikdo neskončil. Dost lidí bylo akčních, sami si něco hledali, nebo šli na omezenou dobu k příbuzným, než si něco sehnali. Jenže tentokrát se jedná o třikrát víc lidí a na sídlišti Mojžíř, kam se dřív dalo jít, je dnes vyhlášená bezdoplatková zóna,“ popisuje situaci Kunešová.
Město nemá byty ani zájem
„Tady to mám,“ vytahuje horečně papíry, na kterých má vytištěná jména rodin, místostarosta městského obvodu Ústí nad Labem-město Karel Karika (PRO! Ústí). Některá jména si poznačil žlutě, další jsou označená červeně. „To jsou samoživitelky a rodiny s více dětmi. Mám plán, jak bydlení najít. Už jsem něco domluvil tady pro ty rodiny,“ ukazuje prstem na papír, „a možná budu mít něco ještě i pro tyhle.“ Chrlí různé nápady, kam lidi přestěhovat, ale protože ještě nic není jisté, zatím je zveřejňovat nechce. V jeho plánech figurují i ubytovny, které se zatím ještě neruší. Chce hledat bydlení nejen pro obyvatele ubytovny Klíšská, která je na území jeho městské části, ale přemýšlí i nad obyvateli Modré, která je ve Střekově.
„Ústí se v devadesátých letech zbavilo prakticky celého bytového fondu a nemá žádné volné byty,“ vysvětluje Karika. Všechny městské části mají dohromady asi pět set bytů a ty jsou beznadějně plné. Podle Kariky není žádná vůle magistrátu se situací cokoli dělat. „Že to nechápe Madar, pan doktor, který nikdy neměl nouzi, to bych ještě dokázal pochopit, ale že tomu nerozumí ani primátorka Věra Nechybová, která sama v minulosti skončila v azylovém domě, to mi hlava nebere,“ rozčiluje se místostarosta. On sám odmítl žádost primátorky, aby jeho městská část vytipovala oblasti, ze kterých by měla být bezdoplatková zóna, ale KSČM spolu s ODS se zasadily o to, aby jejich zastupitelstvo magistrátu vyhovělo. Proti nakonec hlasoval jen on a dva jeho spolustraníci. S argumentem, že je to nesystémové a dokud město nebude disponovat dostatkem sociálních bytů, může to mít hrozivé dopady, Karika u ostatních zastupitelů neuspěl. Nynější místostarosta počítá i s důsledky. „Uvědomuji si, že moje hnutí bude stát hodně úsilí zvrátit populistickou vlnu, kterou návrh opatření před blížícími se komunálními volbami vyvolal,“ uzavírá Karika.
Aktivita ústeckého magistrátu se zatím omezila na dopis náměstka Madara poskytovatelům sociálních služeb s žádostí o provedení depistáže a zahájení sociální práce zaměřené na pomoc lidem ohroženým ztrátou bydlení. Ty oslovuje proto, že podle něj „obec nemá povinnost poskytnout náhradní byty, ale povinnost sociální práce či sociálního poradenství“. Podle Víta Kučery, ředitele ústecké pobočky Člověka v tísni, „město v tuto chvíli pouze rozdává seznamy jiných ubytoven v ČR, kde by lidé případně mohli hledat náhradní bydlení.“ To podle něj rozhodně není dostačující. Madarův požadavek směrem k neziskovkám, aby „zahájily sociální práci s lidmi ohroženými ztrátou bydlení“, je nošením dříví do lesa. Člověk v tísni i další organizace totiž pomáhají podle Kunešové z ČvT sehnat bydlení v lepších podmínkách naprosto běžně. A je to náročná činnost i bez šibeničního termínu jednoho měsíce.
Na tom, že magistrát nemá rozpracovaný žádný krizový plán, se shodují všichni zainteresovaní aktéři včetně představitelů samospráv městských částí. Jiřího Madara jsme se na to, jak to vidí a co magistrát plánuje, zeptat nemohli, protože neodpovídal na smsky, maily ani nezvedal telefony.
V ústecké městské části Střekov, kde se nachází ubytovna Modrá, si před rokem nechala radnice udělat výzkum spokojenosti obyvatel s životem na ústecké Malé straně. Z něj vyplynulo, že nejvíc lidem vadí ubytovny a jejich obyvatelé. Podle zdejší starostky Evy Outlé to tak vyšlo, aniž by otázka byla jakkoli vnucována. „Všichni, kdo odpověděli a byli z centrálního Střekova, měli největší problém s lidmi, kteří žijí odlišně než většinová společnost. Po samosprávě chtějí, aby tento problém řešila. Kdykoli se může zvednout vlna odporu a to je velmi nebezpečné,“ říká Outlá. Jako starostka vnímá svou povinnost tak, že by se měla ubytoven ne svém území zbavovat.
Na krizovou situaci obyvatel ubytovny zároveň nemá žádné páky. „Jako samospráva nemáme žádné prostředky, jak podobné situace řešit,“ vysvětluje. Problém vidí zejména v soukromém byznysu s chudobou, který se na Ústecku díky levným nemovitostem v minulých letech zvlášť rozmohl. „Řešení tohoto problému nemůže zůstat v rukou soukromníků, těm jde jenom o zisk, naopak obcím jde o spokojený život obyvatel,“ myslí si Outlá, podle které by měl stát přesměrovat peníze, které nyní jdou na doplatky, obcím na výstavbu sociálního bydlení.
Nervozita stoupá
„Vůbec jsem nemohla usnout, snad do pěti do rána, mám to tak už druhý den,“ začíná konverzace žen před ubytovnou Klíšská. „Já jsem nespala pořádně už od čtvrtka, poslední dny vůbec a na tohle už kašlu,“ ukazuje si na obličej, že se přestala malovat. Stres, nevyspalost a obrovské obavy z budoucnosti se staly součástí běžných konverzací. Lidé si vyměňují historky o OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí): „Oni ti z toho OSPODu rádi berou děti,“ ozývá se z hloučku.
Strach o děti je zjevně to nejhorší. Pro lidi z ubytovny je ještě větší než strach ze ztráty bydlení. Přitom jak podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z roku 2011, tak podle současného občanského zákoníku nemohou být nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů samy o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti. Praxe je ale odlišná a sociální situace rodičů, kterou doprovází ztráta bydlení, je častým důvodem odebírání dětí.
Při naší druhé návštěvě ubytovny o pár dní později je zoufalství obyvatel snad ještě větší. Byt se nepodařilo sehnat téměř nikomu. Před týdnem se místní aspoň mohli těšit na dětský den, který tu zorganizoval Miroslav Brož ze sdružení Konexe a na který přijely desítky aktivistů. Na dětský den a na to, že přišli aspoň na chvíli na jiné myšlenky, vzpomínají obyvatelé ubytovny v dobrém, ale teď mají jiné starosti. „Říkají nám, že se s náma mazat nebudou. Na sociálce i na policii,“ informuje temně starší muž.
K dobré atmosféře nepřispěl ani incident mezi terénními pracovníky Člověka v tísni a jednou z místních žen. Terénní sociální pracovnice navrhla během konzultace samoživitelce s pěti dětmi, ať dočasně umístí dvě děti do Klokánku. Se třemi pak najde bydlení snáze. Tento návrh ženu pochopitelně naštval. A nejen ji, právě strach o děti spojuje všechny rodiny a návrh tak vyvolal v ubytovně obecnou nevoli.
Radka Kunešová z Člověka v tísni však své kolegy hájí. Zcela nestandardní návrh podle ní padl jako reakce na pocit dotyčné paní, že pokud budou chodit její děti do školy, nehrozí jim odebrání. Návrh na Klokánek pak podle Kunešové v rozhovoru s klientkou zazněl jen jako hypotéza pro případ, že by se matka ocitla s dětmi na ulici. Klokánek na rozdíl od dětského domova umožňuje vzít si děti po vyřešení problémů zpátky. Do té doby prý měly sociální pracovnice a dotčená paní výborné vztahy, což Alarmu potvrdila i matka pěti dětí: „Až do včerejška jsme spolu vycházely skvěle.“ Interpretace konfliktu se tak poněkud liší, pro verzi ženy z ubytovny hovoří nahrávka, kterou pořídil jeden ze spolubydlících z ubytovny. Na ní je slyšet zaměstnanec ČvT, který potvrzuje, že návrh na umístění dvou dětí do Klokánku skutečně padl.
V konfliktu se projevuje letitý spor mezi Člověkem v tísni a Miroslavem Brožem, kteří volí jiné postupy, a v minulosti vyeskaloval například při vystěhovávání ubytovny v Krásném Březně v roce 2013, kde se setkaly dva odlišné přístupy v řešení problémů. Člověk v tísni chtěl tehdy lidem postupně shánět bydlení, na druhé straně pak byl Miroslav Brož, který do ubytoven chodí a snaží se o aktivizaci zdola a v závěru tehdy spoluorganizoval blokádu ubytovny.
Situace je vzhledem k novým zákonům nyní mnohem komplikovanější než tehdy a tentokrát se obě strany snaží udržet pozornost u základního problému, kterým je situace vystěhovávaných lidí. „Byl bych nerad, kdyby z toho byl konflikt s Člověkem v tísni, jde přece hlavně o ty lidi,“ glosuje události Brož. Podobně to vidí i Radka Kunešová z ČvT, pro kterou je nyní hlavní priorita situace rodin.
Dnes tu byl ombudsman
Lidé z ubytoven jsou navíc zasaženi informačním chaosem. Chodí sem různí lidé z různých organizací a institucí, takže vzniká zmatek v tom, kdo je kdo. „Dneska tu byl ombudsman“; „Stavil se tu starosta“; „Lidé z Červeného kříže, nebo jak se jmenují,“ hlásí nám nejistě, když k ubytovně přicházíme. Je celkem zřejmé, že nestíhají rozplétat složité sítě pomáhajících organizací a rozlišovat je. I proto lidé z ubytoven formulovali prostřednictvím sdružení Konexe své požadavky. Kritizují v nich právě skutečnost, že všechny neziskové organizace dělají totéž: nosí telefonní čísla z inzerátů a umožňují jim volat z jejich telefonů. „Navíc inzeráty vybírají údajně ,realisticky‘, tudíž v jejich seznamech čísel nebývají kontakty na pronájmy hezkých a levných bytů v neromských čtvrtích, ale hledají nám rovnou byty špatné kvality v problematických částech města. To nám nepomůže,“ píše se v požadavcích. Obyvatelé ubytoven by proto uvítali, kdyby čísla nosila jen jedna organizace a ostatní by mohli pomáhat třeba přípravou žalob na pronajímatele, kteří porušují antidiskriminační zákon, nebo ve vyvíjení tlaku na město. Další požadavek lidí z Klíšské nyní je, aby město vykoupilo ubytovnu, obyvatelé by si s nezbytně nutnou podporou založili bytové družstvo a magistrát mu dal dům do správy.
Na ubytovnách bydlí sice převážně romské rodiny, ale nikoli výhradně. Například Jana z Modré ubytovny, která se bouřila proti zákazu novinářských návštěv, Romka není. Bydlí tu i různí důchodci nebo lidé, kteří v minulosti normálně pracovali a dolů je dostaly až dluhy a exekuce. I romské rodiny, které tu jsou, mají rozdílnou historii pádu na dno. Třeba Marek (30), který pořídil výše zmíněnou nahrávku, se do ubytovny v Klíšské přestěhoval z Mimoně na Českolipsku hlavně kvůli školám pro děti. Tady v Ústí mají možnost chodit do normální nesegregované základky a rodina měla v plánu ubytovnu opustit. Dokázali si s manželkou dokonce našetřit na kauce, ale jako pětičlenná romská rodina nemají na volném trhu s byty šanci. Nikde je nechtějí. To vnímají jako základní problém, který by chtěli s městem řešit. Marek v minulosti pracoval i ve Škodovce, umí ovládat vysokozdvižný vozík a je plný energie. Právě proto funguje jako mluvčí lidí z Klíšské. Ale i on se teď bojí, co bude, protože už má zkušenost, že najít v Ústí nad Labem byt pro početnější romskou rodinu je velmi obtížné.
Bydlení na ubytovně tragicky dopadá i na jednu starší obyvatelku Modré ubytovny, které kvůli strachu ze štěnic nechtějí dávat na prázdniny synovce a neteře z dětského domova, kteří k ní předtím jezdívali. Vypráví to se slzami v očích. Její partner patří mezi zlomek těch, kteří z odchodu nemusí mít takové obavy jako ostatní. Nedávno totiž po vleklém sporu konečně vysoudil slušné peníze od pojišťovny za úraz, který se mu stal před více než pěti lety. Byl jediný, kdo přežil havárii dodávky, při které zemřelo sedm lidí. Sám prožil dva roky po nemocnicích a ukazuje nám jizvy po operacích. Po těžkém úrazu mu byl přiznán invalidní důchod a k němu i pravidelný příplatek za pracovní úraz. Zda bude mít úspěch na volném trhu s byty, když je tmavý, ale peněz má dostatek, se ještě uvidí.
Česko jako ghetto
Bezdoplatkové zóny i snižování doplatků budou mít podle všeho dominový efekt. Vláda tedy nebojuje ani tak proti obchodu s chudobou jako především proti samotným chudým. Novela zákona o hmotné nouzi, která by mohla situaci ještě více zkomplikovat, by měla jít do poslanecké sněmovny ještě tento měsíc. Lidé z ubytoven si však jiné bydlení najít většinou nemohou. Kdyby mohli, už by to udělali. Pokud nebude žádná jiná alternativa v podobě rozumného zákona o sociálním bydlení, rušení ubytoven může mít za důsledek odebírání dětí a bezdomovectví dospělých. Nebo také sociální nepokoje. Ve čtvrtek má být mimořádná schůze sněmovny, kde se bude diskutovat o navrhovaných novelách zákonů. Požádalo o ni přes čtyřicet poslanců z klubů KDU-ČSL, Pirátů, TOP 09 a Starostů. Chtějí přimět Ministerstvo práce a sociálních věcí k odložení záměru, který by podle nich zvýšil riziko chudoby až u čtvrt milionu domácností, zejména u rodin s dětmi a seniorů.
Jak to dopadne v Ústí, zatím nevíme. Lidé z ubytoven byli minulý týden na jednání komunitního plánování, aby zde přednesli své požadavky. Tento čtvrtek plánují uspořádat od sedmnácti hodin demonstraci na Kostelním náměstí v Ústí nad Labem, kde chtějí protestovat proti vyhánění chudých Romů z města. Zřejmě se ale schyluje k přestěhování většího počtu rodin do společného krizového bydlení, protože všichni svou situaci do konce měsíce vyřešit nemohou. Jedna z možných alternativ je kulturní dům Corso v Krásném Březně nebo školní tělocvičny, které budou přes léto prázdné. Každopádně přesvědčení ministryně Jaroslavy Němcové, že „ti lidi budou vyřešeni v rámci kraje, žádný problém s tím není“, se zatím ukazuje jako zcela mimo realitu. Představa, že obce budou pomáhat shánět lidem bydlení, jak se píše v odůvodnění návrhu novely zákona o hmotné nouzi, se ve světle ústeckých událostí jeví jako zcela neopodstatněná. Vypadá to, jako by na ministerstvu vůbec nevěděli, co vlastně dělají. Od „těch lidí“ zatím dává ruce pryč město i kraj. A neziskovky, které jsou vybízené k pomoci, jim můžou nabídnout akorát poradenství.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.