Komunitní bydlení pro bezdomovce i politická základna změny. Foto Open Door Community
Pomáhat se nedá. Tedy samozřejmě existují situace, kdy nelze jinak. Když voda vezme lidem dům, když se duševně nemocný člověk octne na ulici, je nezbytné bezodkladně a bezpodmínečně podniknout akci k překonání kritické situace. Mají-li však lidé dosáhnout nějaké zásadní změny, zajistit si důstojný život a osobní rozvoj, musí tak učinit sami a chtít to. A měli by mít možnost kvalifikované asistence, která je na této cestě podpoří.
Tento přístup ale nebyl a dosud není v Česku příliš populární. Po velmi progresivním začátku v devadesátých letech se pomoc se stala doménou technokratů a těch, kteří vědí přesně, jak mají věci být správně a co je pro každého dobré. Paternalistická a zbyrokratizovaná péče se stala hlavním proudem. Respekt k potřebným a partnerství s nimi začaly mizet pod vševědoucí kuratelou instantního konzervativního dobra pro každého chudáka.
Solidarita místo charity
Místo hierarchických charitativních struktur potřebujeme partnerství s těmi, kteří zůstali stranou. Stranou ekonomického rozvoje, stranou rovných možností. Co to ovšem znamená? Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, co nazýváme charitou, a tím, čemu říkáme solidarita?
Hasit následky nezodpovědné konzervativní politiky nestačí. Místo nocleháren pro bezdomovce potřebujeme dostupné bydlení včetně možnosti zapojení potřebných do výstavby.
Spisovatel a aktivista Tim Wise nabízí všeobecně respektovaný rámec pro pochopení rozdílů mezi solidaritou a charitou:
Kdo způsobuje problém? Charitativní práce je často založena na předpokladu, že marginalizovaní lidé mají určitý deficit. Solidární přístup vychází z toho, že na nespravedlnostech nese vinu i dominantní kultura.
Kdo má znalosti? Charitativní práce plyne z předpokladu, že dárce a poskytovatel služeb má odborné znalosti k tomu, aby rozhodoval o potřebách i způsobu jejich poskytování. Solidární přístup předpokládá, že přijímající komunita je tím, kdo nejlépe zná své vlastní potřeby, a má právo určit, jak, kdy a kým bude služba poskytována.
Kde je zodpovědnost? Charitativní struktury jsou odpovědné samy sobě a svým donorům. Solidární organizace jsou naproti tomu hodnoceny cílovými skupinami.
Po čtvrtstoletí profesionálního angažmá v problematice rozvoje regionů v Africe, Asii a v Evropě se musím ptát, proč sociální práce nefunguje. Stejnou odpověď hledají i lidé, kteří se tím zabývají ještě déle. Například jeden z největších analytiků boje s chudobu Angus Deaton, který kritizuje především humanitární pomoc a mezinárodní rozvojovou spolupráci za to, že vytváří v cílových zemích závislost na dárcích, a nikoliv na demokratických potřebách místních obyvatel. Řešením není omezování financí, ale jejich přesměrování. Podle Deatona by měly prostředky cílit do globálního zpřístupnění znalostí a technologií. Nejde o nic jiného než o to, co už před padesáti lety požadoval ve svých dílech – především v Nástrojích šťastného soužití – filosof a sociální myslitel Ivan Illich.
Danajský dar
Dnes se divíme, proč neustále klesá popularita neziskových organizací, a to včetně těch, které provádějí životně důležité služby pro naši společnost – péči o hendikepované, seniory, bezdomovce apod. Důvodů je několik. Neefektivita je jedním z nich. První azylový dům pro ženy bez domova jsem s kolegy a kolegyněmi stavěl tak, aby mohl být jednou využíván třeba jako hotel, protože naše hlavní práce směřovala k tomu, aby tento problém zmizel. Místo toho byla jeho kapacita mými nástupci zdvojnásobena. Namísto práce na odstranění problému bezdomovectví přibylo zaměstnanců a zařízení, kteří se o bezdomovce starají, bohužel však přitom jen zřídka berou v potaz jejich skutečné potřeby.
Důležitým důvodem je také problematika „daru“ a „dávání“. Podle sociologa Marcela Mausse je s každým darem spojena jistá míra reciprocity a dostávat dar, který nemůžeme vrátit, je vlastně ponižující. Dát dar, jehož hodnota převyšuje možnosti obdarovaného adekvátně se odvděčit, sice může přivodit pocit vítězství, ale pokud toto vítězství nic nepřináší – ani dobrý pocit –, způsobuje to také frustraci.
Charita tedy frustruje příjemce, protože v nich vzbuzuje pocit poražených a zostuzených; frustruje i dárce – tedy velkou část daňových poplatníků, protože nemají pocit, že by za svůj „dar“ něco adekvátního dostali. A nakonec frustruje i samotné aktéry, protože pro svou práci nenalézají ani podporu, ani se jim nedostává společenské prestiže. Charita a filantropie jsou tedy celospolečensky organizovanou sebevraždou soudržné společnosti.
Participace a demokracie na všech úrovních
Nesmíme si samozřejmě myslet, že neefektivita charitativních organizací je nějakým záměrem. A to ani při vší kritice převažujících paternalistických a hierarchických idejí mnoha vedoucích manažerů a manažerek. Podíváme-li se do strategických dokumentů, takřka vždy tam nalezneme cílení na příjemce a posilování jejich vlastnictví projektů. Bohužel při implementaci to vypadá o dost jinak.
To je dáno tím, že chybějí nástroje a lidské zdroje na realizaci skutečné spoluúčasti příjemců v podpůrných aktivitách. Je to, jako bychom chtěli závodit ve formuli 1 s domácím traktůrkem řízeným zahradníkem.
Naše sekundární a terciární vzdělávací instituce dosud připravují absolventy na práci v duchu padesátých či šedesátých let. Existuje jen minimum publikací, které se věnují problémům komunikace, konzultace a spoluúčasti potenciálních příjemců podpory na identifikaci problémů a přípravě i realizaci podpůrných aktivit.
Vzhledem k tomu, že jsem se dlouho zabýval prací „zdola“ a rozvojem lidových svépomocných aktivit, je pro mě těžké uznat, že dnes je to stát – například prostřednictvím projektů některých odborů na Úřadu vlády –, kdo prosazuje progresivní metody orientované na zmocňování marginalizovaných a odstraňování nerovností. I některé státní ústavy jdou dál než jejich nevládní či privátní partneři. Je to dáno například vyšší finanční i personální stabilitou státních organizací, které vedou k menší servilitě a snáze prosazují změny. Roli hraje možná i větší napojení na strategie Evropské unie, které jsou v této problematice o několik dekád před námi.
Na základě zahraničních zkušeností z Evropy i zámoří však stále ještě věřím tomu, že role nestátních aktérů, především spolků a akademické sféry, je nezastupitelná. Ale i v tomto ohledu je u nás co zlepšovat. Odtržení akademie od expertů z praxe a nechuť s nimi spolupracovat a vést odborné diskuze je stálým problémem, který brání celkovému rozvoji.
Jiné strategie, jiné postupy
Pro organizace v České republice je tedy nezbytné nejen změnit své strategie, ale především postupy. Pokud chtějí přežít, musí se opírat více o příjemce než o donory a musí stát jednoznačně na jejich straně. Potřebují více aktivismu a snahy o strukturální změnu, která problémům zabrání. Hasit následky nezodpovědné konzervativní politiky nestačí. Jejich projekty jim umožňují komunikovat problémy s postiženými a na tomto základě hledat, navrhovat a prosazovat řešení, která povedou k celkové nápravě. Ukazatelem úspěšnosti by měl být úbytek klientů, a nikoli jejich přibývání a další bobtnání charity. Tedy pokud smyslem sociální práce nemá být jen příjem dané organizace.
Místo sociální práce s klienty potřebujeme více budování sebevědomých a soběstačných komunit. Místo konferencí o nezaměstnanosti musíme společně s nezaměstnanými pracovat na rozvoji regionu. Místo nocleháren pro bezdomovce potřebujeme dostupné bydlení včetně možnosti zapojení potřebných do výstavby.
Solidární, inkluzivní spolupráce na rozvoji společnosti – a v jejím rámci i jednotlivce – je efektivní cestou k odstraňování problémů a k pozitivní společenské změně. Charitativní nevládky, které se promění v solidární společenství, mohou pomoci k nápravě reputace celého sektoru. Místo organizací pro elitářskou realizaci „dobra“ tu budou spolky, s nimiž se mohou lidé identifikovat a u nichž budou cítit, že stojí na jejich straně. A to je role, které se občanská společnost nemůže zříci, pokud to myslí s bojem proti zemanovsko-okamurovskému populismu vážně.
Autor se dlouhodobě věnuje regionálnímu rozvoji a organizování komunit.