Regulace krátkodobých pronájmů bytů přes Airbnb se v současnosti stává citlivým tématem. Jeho odpůrci tvrdí, že to, o co v této regulaci běží, je údajně omezení svobody podnikání a omezení práva majitele bytu dělat si se svým majetkem, co se mu zlíbí. Má obec, město či stát právo regulovat podnikání, zvláště když bylo během čtyřiceti let komunismu zlikvidováno? Nehlásí se tedy – když to zkrátíme – návrh na omezení Airbnb skrytě k ideji „totalitního“ komunismu? Nevystupuje zde proti právu individua na svobodu podnikání právo obce, města či státu na regulaci? Nestaví se zde do protikladu právo jedince proti právu celku?
Musíme respektovat účel bydlení
Aby bylo možné všem těmto otazníkům a dilematům předejít, připomeňme si úvod přednášky populárního amerického filosofa Michaela Sandela, který se vrací k Aristotelově morální filosofii. Sandel nejprve pokládá publiku bytostně politickou otázku: Komu ve společnosti má být přidělen určitý statek, v tomto případě flétna? Náhodnému kolemjdoucímu, nejlepšímu flétnistovi, nebo raději tomu nejhoršímu, či snad tomu, kdo si o flétnu nejdříve zažádá?
V Berlíně existuje zákon na omezení Airbnb pod názvem Zweckentfremdungsverbotsgesetz – „zákon zakazující odcizení účelu“, kvůli němuž vůbec byt existuje.
Většina publika se shodla na tom, že by flétnu svěřila do rukou nejvíce nadanému flétnistovi. Což také odpovídá Aristotelovu řešení. Přestože publikum názorově s Aristotelem souhlasilo, bylo překvapeno argumentem, jímž zdůvodňoval, proč flétnu přidělit právě tomu nejlepšímu flétnistovi. Publikum totiž argumentovalo odkazem na obecné blaho, tedy zájem o dosažení nejvyššího možného požitku z hudby, jehož je docíleno přidělením flétny tomu nejlepšímu. Aristotelův argument je však úplně jiný: flétnu by měl dostat ten nejlepší, aby bylo dosaženo „účelu“, pro nějž byla vytvořena. Neběží tedy o vnější efekt, který libozvučná hra na flétnu přináší ke spokojenosti lidu, ale o kvalitní hru samotnou, která je vnitřním účelem hudebního nástroje. Nejde tu proto v první řadě o publikum, ale o věc samu – o flétnu, o naplnění jejího účelu.
Tento Aristotelův argument lze pak jednoduše aplikovat na problematiku regulace Airbnb. Což se přesně odehrálo v Berlíně, kde byl vydán zákon na omezení krátkodobých pronájmů Airbnb pod názvem Zweckentfremdungsverbotsgesetz. V překladu do češtiny se jedná o „zákon zakazující odcizení účelu“, kvůli němuž vůbec byt existuje. Jak bylo uvedeno výše – vnitřním účelem flétny je, aby se na ni dobře nebo co možná nejlépe hrálo, a proto účel bytu nespočívá v ničem jiném než v tom, aby se v něm dlouhodobě bydlelo. Krátkodobé pronájmy tento účel bytu znásilňují a pošlapávají, vytvářejí totiž z bytu něco, čím není – hotel, apartmán, penzion – noclehárnu pro návštěvníky měst. Tyto pronájmy tím pádem nerespektují byt co do jeho účelu. Odcizují se účelu této věci a chovají se k ní arogantně.
S Aristotelem v zádech
S tímto Aristotelovým argumentem musí město či obec ospravedlnit své kroky omezující Airbnb. Jen tak se vyhne podezření, že by snad chtělo omezovat svobodu podnikání ve jménu veřejného blaha (čili publika). Všichni totiž znají otřepanou, ale přesto pádnou námitku proti všem, kteří argumentují jménem obecného blaha. Námitka zní, že se jedná pouze o jejich soukromou představu obecného blaha, kterou chtějí ostatním (byť by to byla menšina) vnucovat. S Aristotelem v zádech se však lze problematickému odvolávání na obecné blaho vyhnout – není třeba stavět právo jedince na podnikání do protikladu k domněle obecnému právu města na regulaci.
Namísto obecného prospěchu lze spolu s Aristotelem ospravedlnit omezení Airbnb ochranou účelu věci, o kterou běží, tedy bytu. Toto podnikání je třeba regulovat nikoliv z důvodu společenské škodlivosti, ale protože nerespektuje právo věci na naplnění svého účelu – protože se chová k věci neslušně, a protože míní, že vlastnictví věci dává právo si s ní dělat cokoli, co se jen jejímu majiteli zlíbí. Tak tomu ale není: nejen k lidem, ale i k věcem je třeba se chovat slušně, neboť nejen člověk, ale i věci mají svůj vnitřní účel.
Autor je politolog.