Foto ustr.cz
Institut pro sociální výzkum, který se stal klíčovou institucí takzvané kritické teorie frankfurtské školy, prošel za dobu své existence bouřlivým vývojem. Jak se proměňovaly přístupy a oblasti zájmu jeho čelných představitelů? Jak se vztahovaly k poválečné německé situaci a hnutí roku 1968?
Jak se v americkém exilu rozdělily myšlenkové cesty hlavních představitelů frankfurtské školy, tedy především dvojic Theodor Adorno – Max Horkheimer a Erich Fromm – Herbert Marcuse?
Ve třicátých letech byla frankfurtská škola synonymem Institutu pro sociální výzkum, který vedl Max Horkheimer. Ten nejprve poskytoval prostor zejména Erichu Frommovi, který rozvíjel uplatnění Freudových analýz na společenské skupiny a empirické výzkumy vyvracející Marxovo pojetí proletariátu a později analýzu autoritářství. Fromm měl jako jediný v institutu doživotní smlouvu. Teprve koncem třicátých let se Horkheimer přiklonil k Adornovi, který nebyl pracovníkem institutu. Fromm se orientoval na psychologický humanismus a směřoval k syntéze emancipace individuální a celospolečenské. Pro Adorna, a časem i Horkheimera, to znamenalo riziko přizpůsobení se společenské situaci. V roce 1939 Horkheimer institut rozpustil a společně s Adornem začal psát Dialektiku osvícenství. Znamenalo to trvalou roztržku s Frommem. Marcuse stál ve třicátých letech v pozadí. Po válce zastával pozici, že svět se dělí na sféru liberální demokracie a sovětského komunismu, který diskredituje marxismus. Požadoval, aby byl obnoven institut jako obhajoba nesovětského marxismu. To ale odmítl Horkheimer, který si od roku 1946 vytvářel s podporou americké okupační správy podmínky k návratu do Frankfurtu.
Co bylo důvodem toho, že Adorno s Horkheimerem proměnili pojmový aparát kritické teorie? Šlo skutečně jen o jakési mimikry radikálních levičáků?
Lze spekulovat o vlivu mccarthismu, pro nějž byli marxističtí intelektuálové logicky první „na ráně“, nicméně Horkheimerovi se podařilo to, že institut měl být hlavním aktérem německé „převýchovy“. Americká okupační správa se podílela na jeho obnově. Horkheimer získal elitní akademické postavení, v roce 1951 se ve Frankfurtu stal rektorem. V padesátých letech se institut nepotýkal se sebemenšími konflikty v konzervativní adenauerovské éře. Naopak, když mladý Habermas přinášel koncem padesátých let prvky levicového aktivismu, příkladem budiž kampaň proti vyzbrojení Bundeswehru atomovými zbraněmi, brzy byl propuštěn. Příznačné bylo, že Časopis pro sociální výzkum, v němž se od třicátých let tvarovala kritická teorie, obnoven ani nebyl. Nezdá se být přesné vysvětlovat myšlenkový obrat jen oportunismem. Horkheimer kritizoval poválečný imperiální komunismus Sovětského svazu, který měřeno marxistickým myšlením označoval za „hrůznou frašku“. Později psal o teistické emancipaci, ale i ve třicátých letech se zabýval schopenhauerovským idealismem. Nepřekvapovalo pak, když mu aktéři hnutí napsali, že „rezignoval ohledně praxe, která transformuje společnost“.
Marcuse zůstal s protestním hnutím v osobním kontaktu, i přes pokročilý věk jezdil z přednášky na přednášku a zprostředkovával německým aktivistům protestní techniky ze Spojených států.
Jen trochu odlišně se profiloval Adorno. Německou společnost tu a tam provokoval známými výroky typu „Je barbarské psát poezii po Osvětimi“. Zejména ale jeho rozhlasový proslov Výchova po Osvětimi nepřipomínal konformní pozici. Plédoval pro pedagogiku, která by vychovávala k „síle nepodílet se“ a vymýtila by barbarství, jež podle něj přetrvávalo na německém venkově. Ale jeho hlavní poválečné dílo Negativní dialektika levicové hnutí zklamalo kvůli „abstrakci dějinné praxe“.
U Marcuseho můžeme naopak sledovat skutečně myšlenkový, nikoli jen terminologický posun k problematice konzumu a kultury. Lze říci, že k tomuto posunu došel právě díky životu v Americe?
To bych neřekl. Jednak měl k těmto tématům nakročeno již ve třicátých letech, jednak na něho měla zásadní vliv Dialektika osvícenství. Marcuseho hlavním teoretickým dílem je Eros a civilizace, které navazuje na Adornovu a Horkheimerovu knihu i na Frommova východiska. Marcuse se obrátil ke kultuře v nejobecnějším smyslu, respektive k člověku v éře technologické revoluce. Jeho hlavní tezí bylo, že v době, kdy část práce nutné k udržování civilizace může být automatizovaná, je třeba překročit existující hodnoty a normy a uvolnit jednotlivce z mocenských konstelací, když již nejsou civilizačně nezbytné.
Proč se guruem protestní levice v Americe, ale i v Evropě stal právě Marcuse?
Asi proto, že vlastně jako jediný setrval na pozicích institutu ze třicátých let. Marcuse i v šedesátých letech aktivně usiloval o společenskou změnu, o „transformativní praxi“, která tehdy scházela nejen Horkheimerovi, ale i Adornovi. Marcuse aktivistům v známém eseji Represivní tolerance dokonce přiznal nárok na násilí vůči existujícímu systému, který podle něho ohrožoval udržitelnost života principy neregulovaného výkonu a růstu. Označoval liberální kapitalismus za společenský projekt, který může být nahrazen jiným projektem, tak jako liberální kapitalismus nahradil předchozí společenské formace. V tom se lišil od Habermase, který zhruba ve stejné době označil Dutschkeho koncept subverzních akcí za levicový fašismus. Paradoxně to byl ale Habermas, kdo v polovině šedesátých let navracel do institutu občanský aktivismus. Marcuse zůstal s protestním hnutím v osobním kontaktu, i přes pokročilý věk jezdil z přednášky na přednášku a zprostředkovával německým aktivistům protestní techniky ze Spojených států.
Kam vlastně patřili v rámci poválečné situace v Německu a debatě o denacifikaci intelektuálové, jako byli Adorno a Horkheimer?
Přestože měli být jednou z opor zmíněné „převýchovy“, počátkem padesátých let Adorno v empirických výzkumech dospěl k závěrům, že napříč sociálními skupinami prochází negativní postoj k demokracii a přetrvává afinita k některým aspektům nacismu. Publikace v adenauerovském prostředí nepopulárních zjištění byla pozdržena o několik let, a když jen dílčí zveřejnění vyvolalo rozporuplné ohlasy, institut se začal raději věnovat podnikové sociologii. Na druhou stranu zmíněné Adornovy rozhlasové projevy bezesporu patřily k podstatným momentům v otevírání tabuizované minulosti. Zmínit ale lze i Horkheimerovu vazbu na Alexandera Mitscherlicha, psychoanalytika, který polemicky psal o potlačování tabuizované minulosti.
Adorno s Horkheimerem, ale i mladším Habermasem se postupně odvrátili od protestního hnutí roku 1968. Měli ale nějakou vlastní představu o tom, jak by tedy měl vypadat boj proti kapitalismu?
Neřekl bych, že Adorno s Horkheimerem po roce 1950 bojovali proti kapitalismu. Bojovníkem proti kapitalismu zůstával Marcuse. Specifický byl případ Habermase. Ten měl již od počátku šedesátých let konkrétní představu o emancipované společnosti. Jeho představa hnutí ale spíše odpovídala takzvaným novým sociálním hnutím sedmdesátých let – vznikající občanské společnosti –, tedy spíše reformnímu než revolučnímu konceptu, kdy je dosahováno cílů prostřednictvím nástrojů občanských iniciativ. Habermas jako by revoluční hnutí 1968 předběhl, a i proto jím zůstal v letech 1967–69 nepochopen.
Pokud se zcela rozpadl vztah mezi hlavními osobnostmi frankfurtské školy a protestním hnutím (a to včetně Marcuseho), lze vůbec vysledovat jiný než odmítavý vztah nastupující generace městských guerill k frankfurtské škole a naopak?
U Marcuseho nikdy nedošlo k úplnému rozpadu vztahu k aktivismu. Hnutí od něho požadovalo nemožné – stanovit účinnou praxi v situaci, kdy většina společnosti radikální změnu odmítala. Nastupující generace aktivistů skutečně frankfurtskou školu už příliš nerecipovala. Orientovala se na úspěšné praktiky revoluce a na praktikující hnutí a guerilly. Typicky na Mao Ce-tunga, Che Guevaru, palestinská hnutí, jihoamerické guerilly a podobně. Vliv „praktiků“ lze zaznamenat od doby 1966–67. Poznámka na okraj: již v textech Subverzivní akce z roku 1963 se vyskytuje směrem k frankfurtské škole obava, že „mánie perfektní analýzy je výmluvou z jednání“. Po neúspěších roku 1968 se nejradikálnější skupiny orientovaly jen na praktické revolucionáře. Fáze guerill ovšem odezněla během sedmdesátých let. Po zlomovém roce 1977 – německý podzim – se hnutí většinově přeorientovalo na reformní kódy a některé z teoretických vzorů se začaly vracet, například Fromm.
Můžeme tedy říci, že filosofové frankfurtské školy se dílem právem cítili protestním hnutím dezinterpretováni, kdežto radikální studenti zase etablovaným profesorům vyčítali, že nejsou schopni od teorie přejít k praxi?
Každý z intelektuálů frankfurtské školy měl trochu jiný vývoj. Neřekl bych, že třeba Marcuse se cítil být dezinterpretován. K určitému typu praxe zjevně přistoupil, těžko ale mohl poskytnout účinný manuál revoluce, když o ni společenský mainstream nestál. Habermas měl koncept jiné praxe – občanského nátlaku –, která se prosadila během sedmdesátých let. Horkheimer svůj postoj z dob Dialektiky osvícenství změnil. Nejsložitější to je u Adorna, u něhož je dnes těžké vyvozovat, jaká byla jeho skutečná pozice. Jistě ale nebyla tak konformní jako Horkheimerova.
Rozhovor vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 13/2018.