Konzervativní a nacionalistická strana, která si bůhví proč říká komunistická, má u části levice pověst, že je aspoň trochu sociální, když už je jinak k ničemu. Nechuť Marty Semelové odsoudit vraždu Milady Horákové a vůbec její přístup k historii všichni známe. Stalinistický proud v KSČM mi vždycky pil krev, ale možná právě díky Semelové jsem pořád v koutku duše věřila, že v politice této strany sociálno má nějaké místo. Občas se totiž potkáváme při různých příležitostech, jež se týkají lidí, kterým se děje nějaká nespravedlnost. Obvykle jsme tam za novináře Andrea Cerqueirová a já a pak ještě někdo z Parlamentních listů. Z politiků pak jen Semelová, která se těm lidem snaží pomoct, podporuje je a oni pak volí komunisty – a já je chápu.
Že na systém zadupávání chudáků ještě hlouběji do země přistoupili i komunisté, je pochopitelné, protože jejich existence je zcela neopodstatněná.
Kromě toho jsem se s komunisty – nebo přesněji s komunistkami – setkávala, když jsem psala o reformě péče o ohrožené děti. Marta Semelová i Hana Aulická-Jírovcová hájily existenci kojeneckých ústavů a snažily se všemožně zamezit tomu, abychom jako poslední země v Evropě skoncovali s tím, že novorozenci trpí v ústavech. Mám na to silný názor, představa plačících kojenců, které nikdo nechová, když to potřebují, a kteří trpí v kojeňácích, mi nedává spát. Pochopit, že dítě, které je hned po narození vystavené deprivaci, má velmi ztížený start do života a následky mohou být celoživotní, nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Stačí elementární empatie. Snaha zaběhnutou praxi změnit by klidně mohla jít napříč politickým spektrem. Bylo tomu ovšem právě naopak. Komunistické poslankyně se takové reformě bránily zuby nehty. Až by je člověk podezíral, že tak hájí systém vytvořený v padesátých letech. Jenže v tom nebyly samy. Tvořily v této věci jakousi koalici spolu s Jitkou Chalánkovou (TOP 09), Radkou Maxovou (ANO), Danou Váhalovou (ČSSD), Pavlou Golasowskou (KDU-ČSL) a Janou Hnykovou (Úsvit). Společně si na téma prospěšnosti kojeňáků notovaly a současný systém chválily.
Komunisti jsou asociální
Komunisté však s jinými stranami souzní častěji. Loni se třeba nepostavili změnám v zákoně o hmotné nouzi, takže lidé, kteří vypadli ze systému, žijí často na ubytovnách, jsou v exekuci, přežívají jen díky práci na černo a mají ještě o něco víc ztížený návrat do normálního života. Novela obsahovala například plošné zavedení výplaty části dávek ve formě poukázek, což příjemcům způsobuje řadu problémů. Že si na chudý lid chtějí došlápnout lidé z TOP 09, ANO nebo ODS, se dá pochopit. Ale proč jejich situaci chtějí zhoršovat komunisté? Při hlasování se tehdy zdrželi. Mohlo to také znamenat, že na situaci těch nejchudších nemají žádný názor.
Aktivně hlasovali spolu s ANO, ODS, TOP 09, lidovci a Úsvitem pro takzvané opatření obecné povahy, které dává obcím možnost vyhlásit oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kde se nově příchozím nebo i těm, kteří se přestěhují do jiného bytu, nevyplácejí doplatky na bydlení. Proti byli jen sociální demokraté, jinak všichni v dojemné shodě dali obcím nástroj, jak problémy neřešit, a naopak zhoršovat. Některé obce toho zneužívají až tak, že toto opatření vztáhnou na celé své území. Chtějí se tím zbavit všech lidí, kteří jsou na hmotné nouzi.
Lidé mimo systém
Je přitom veřejným tajemstvím, že lidé pobírající dávky hmotné nouze z těch peněz, které od státu dostávají, nežijí. Ono to totiž ani nejde. Existenční a životní minimum zůstává od roku 2006 prakticky stejné, valorizovalo se jen jednou o pár stovek, a s doplatkem na bydlení to většinou vyjde akorát na pokrytí nákladů na bydlení. Tito lidé tedy žijí z práce na černo, často za velmi nevýhodných podmínek. Protože jsou v exekuci, nemohou se nechat zaměstnat legálně, jinak by umřeli hlady. Někdo tomu říká zneužívání dávek a myslí si, že když dávky ještě víc sníží nebo odebere úplně, nějak se to vyřeší. Jenže ono se to nevyřeší, jen se pořád zvyšuje počet lidí, kteří ze systému vypadávají úplně. Mnozí z nich jsou pracovití a do práce chodí, bohužel však neplatí žádné daně – a ani nemohou. Situace je to zapeklitá a spojuje se v ní celá řada problémů. Je tu mnoho zadlužených lidí, kteří ke svým dluhům přišli způsobem, který by už dnes nebyl možný, protože zákony se od devadesátých let přeci jen podstatně změnily. Divoká léta po roce 1989 přinesla české společnosti mimo jiné i ohromný počet dlužníků. Pokud by chtěl někdo opravdu dát těm lidem šanci vrátit se do systému a pracovat legálně, musel by to řešit komplexně a začít s exekucemi.
Jak se k problému předlužení tři čtvrtě milionu domácností postaví komunisté, dávají tušit výroky Hany Aulické-Jírovcové, která se nechala slyšet, že „ani současná možná insolvence, která je umožněna, to znamená v rámci splácení pěti let 30 procent dluhu, nepřináší do společnosti nic dobrého“. Podle ní se dluhy prostě mají platit a pět nebo sedm let odříkání není dostatečný trest za to, že se člověk stal dlužníkem. Otázku, jak se to přihodilo, si zjevně neklade.
Že to nedochází pravicovým politikům, je pochopitelné. A že na systém zadupávání chudáků ještě hlouběji do země přistoupili i komunisté, je asi také pochopitelné, protože jejich existence je zcela neopodstatněná. Je to strana konzervativní, která zároveň, jak to jen jde, vychází vstříc velkému kapitálu nebo různým populistickým řešením. Jestli s hlasy jenom kupčí, anebo jsou zcela asociální, je asi vedlejší. A nespraví to ani Marta Semelová.
Autorka je redaktorka Alarmu.