Před třemi lety jsem byl na svatbě na Valašsku. Jak už to tak většinou bývá, s mým přítelem jsme tu byli jediný gay pár. Když hostina běžela v plném proudu a podivné hry na ztracené klíče a podvazky už skončily, házela se svatební kytice. Tehdy jsme se s přítelem, spíš ze srandy, přidali k hloučku rozvášněných žen. Poté co nás ale zpražily svými pohledy, řekli jsme si, že na to radši kašleme a nebudeme tady narušovat tradice. Udělali jsme tedy pár kroků dozadu od hlavního pole. A jak jsme tak odcházeli, letící kytice mě trefila přímo do hlavy. Překvapení, smích, pár závistivých pohledů, téma večera bylo na stole. Zbytek noci jsme poslouchali, že „to je tedy jasný – ty, Petře, musíš Ondru požádat, když tu kytku chytil on, a příští rok se zase všichni potkáme“. Štafetu jsme převzali s úsměvem a s tím, že se stejně brát nemůžeme. A do registrace se nám nechtělo.
Nebýt manželství hoden
Vždy jsem měl k rituálu svatby a manželství respekt. Něco mě na svatbě fascinovalo a už od dětství jsem se taky těšil, až tu svou budu mít. Pamatuji si, jak jsem asi ve čtrnácti letech jel autobusem z dovolené a poslouchal soundtrack Amélie z Montmartru. To mi musí hrát na svatbě, řekl jsem si. Bude se to odehrávat na jezeře, svatebčané budou sedět na lodičkách, oddávací místo bude na mole uprostřed jezera a já jako ženich budu muset na to místo doplavat a donést svému muži kalich s ohněm, který si tam promočení vyměníme. Líbačka, čau. Kýč jak bič, pam pam pa dá.
Konzervativní proudy se snaží formovat náš svět podle „knih“ a zvyklostí, které byly napsány dávno, v jiném kontextu, v jiné době, a aktualizace je pro ně moc bolestná.
Od pohádkových představ jsem se pak přesunul do reality. Vždyť ty si přece nemůžeš žádného chlapa vzít – nejde to. Leda by ses sám přetransformoval nějak do Amélie. I tak mi bylo od mých prvních letmých vztahů jasné, že hledám ženicha, a nikdy jsem se nedostal moc do stavu, kdy bych jenom nezávazně hýřil a užíval si života. Ani mi to nešlo. Když mi bylo osmnáct, zrovna se schválil po dlouhém boji zákon o registrovaném partnerství. To byla paráda. Oprášil jsem soundtrack z Amélie a začal si vyhlížet nějaké pěkné jezero. Svitla malinko naděje, ale ne moc – pořád to znamenalo jít trochu jinou cestou, být zaškatulkován jako někdo jiný – my máme zrnkovou kávu, vám bude stačit jenom ta instantní. Na jisté symbolické rovině nám tedy pořád bylo předhazováno, že my nejsme manželství „hodni“ – je to něco, co pro nás není, něco, co se přece neslučuje s našimi hodnotami, ať už naše reálné hodnoty jsou jakékoli.
Svět formovaný konzervativními proudy
Registrované partnerství mělo a má i spoustu praktických nedostatků (absence společného jmění manželů, vdovského důchodu, nemožnost si v rámci obřadu změnit příjmení, nemožnost adoptovat s partnerem dítě ani si přiosvojit dítě jednoho z nich), nemluvě o tom, že se můžete vzít jenom na čtrnácti úřadech v zemi, nepotřebujete svědky (to nemůžu nejbližším udělat) a stačí jen matrikář, starosta může v klidu vyspávat. A také nedostanete dva dny pracovního volna jako v případě klasické svatby. Pokud tedy chcete jít do registrace, veškerou atmosféru a pocit opravdového propojení dvou lidí si tam musíte externě dodávat a vyvolávat. Mnozí si řekli, že to je lepší než nic a že nechtějí doufat, až se společnost rozkýve k plnohodnotnému řešení. Já čekám.
Vedle všech praktických záležitostí, které jsou primární, jde ale skutečně i o úroveň samotného obřadu. Svatby vymetám pravidelně a vždy mě na nich fascinuje to napětí. Obzvláště církevní obřady mají pro mě velkou váhu, ač sám věřící nejsem. Dát si slib v nějakém majestátním kostele, před farářem, kterého si vážíte, to se vám přece zaryje do paměti. Instituce slibu je dnes už sice asi demodé, právě na svatbách se ale pro mě vždy velmi intenzivním způsobem obnaží a nabude na důležitosti a živoucnosti.
Když jsem tedy nemohl mít svatbu klasickou v realitě, začal jsem ji hledat třeba i v počítačových hrách. Před zhruba deseti lety se začaly objevovat první hry, kde jste mohli uzavřít sňatek s postavou stejného pohlaví. Byla to celkem revoluce. Bílý heterosexuální hráč šel do pozadí, machistické game over. I tady jsem ale jednou narazil. Například v online hře, která simuluje Tolkienovou Středozem. Jako trpaslík jsem si tu chtěl vzít jiného trpaslíka, ale smůla. Podle vývojářů nic, co Tolkien sám nepopsal v knize, se nemůže objevit ani v jejich hře. Jak by na to reagoval Tolkien dnes, to už se ho nikdo nezeptá. Třeba by nadšeně souhlasil a byl by rád, že jeho Středozemě je progresivní a žije si svým životem.
A podobný problém je i v našem skutečném světě. Konzervativní proudy se snaží formovat náš svět podle „knih“ a zvyklostí, které byly napsány dávno, v jiném kontextu, v jiné době, a aktualizace je pro ně moc bolestná. A přitom jde především a hlavně o to, že dva lidé se mají rádi a chtějí si dát závazný slib, že spolu budou. Proč tohle někomu vadí? Já pořád věřím, že se mi to jednou povede. Kytku z valašské svatby jsem dal usušit a stojí pořád na baru v mé kuchyni a čeká. Ten den přijde. Slibuji.
Autor je programový ředitel festivalu Jeden svět.