Pokud po dnešních volbách v Turecku zůstane nadále u moci stávající president Recep Tayyip Erdoğan, může to mít vážné důsledky pro bezpečnostní situaci na celém světě. Turecký diktátor volá po náboženské válce proti Evropě, vyjadřuje se proti USA, podporuje radikální islamisty v Sýrii, uzavírá dohody s Ruskem a uvnitř Turecka masivně porušuje lidská práva statisíců lidí. Otázka, kdo bude řídit zemi, která disponuje druhou nejsilnější armádou v NATO, je zásadní pro nás všechny. Turecko je dnes totiž nejen regionální, ale i světová velmoc.
Nedůvěryhodný spojenec
„Většina vůdců, s nimiž jsem v Turecku vyjednával, je teď ve vězení,“ řekl americký vojenský letecký důstojník Tome Walters, který sloužil jako ředitel agentury pro obrannou bezpečnostní spolupráci. Komentoval tak fakt, že USA mají Turecku prodat bojové stíhačky F35, proti čemuž brojí Kongres, a upozorňuje, že Turecko už není důvěryhodný spojenec v NATO. Turecko totiž zároveň spolupracuje s Ruskem. „Předpokládalo se, že jsou našimi spojenci a že jimi budou navždy. Jenže teď máme Erdoğana a máme ruské S-400 – skutečně chceme prodat F-35 autoritářskému Turecku?“ ptá se Walters na stránkách časopisu Foreign Policy.
Volby, které mají posílit pravomoci prezidenta na úkor parlamentu, vyvolal a připravil sám Erdoğan. Lze tedy předpokládat, že udělá vše pro to, aby je neprohrál.
Podle expertů by kombinace amerických stíhaček a ruského systému protivzdušné obrany v rukou Turecka mohla být velmi nebezpečná. V NATO se ozývají pochybnosti ohledně Turecka a Erdoğana, jehož rétorika je stále více protievropská a protiamerická. NATO zatím přehlíží fakt, že Turecko dlouhodobě podporuje radikální islamistické skupiny v Sýrii. Stejně tak shovívavý byl postoj Aliance vůči turecké invazi do syrského Afrínu. A to i přesto, že celý svět v online přenosu sledoval válečné zločiny páchané Tureckem a jeho žoldáky na kurdských obyvatelích. Tento týden to potvrdila i organizace Human Rights Watch, která ve své zprávě uvedla: „Podle válečných zákonů je zakázáno násilné převzetí soukromého majetku pro osobní potřebu a je to bráno jako válečný zločin. Turecko a jím podporované skupiny Svobodné syrské armády v Afrínu zabavili, vyrabovali a zničili majetek kurdských civilistů.“
Turecká armada tehdy Afrín bombardovala a násilně jej převzala od kurdských milic YPG/YPJ. Ze svých domovů a farem bylo vyhnáno 135 tisíc lidí. Na místa, kde dřív žili Kurdové, se dostaly arabské rodiny z Východní Ghúty, zejména příbuzní bojovníků sunnitských radikálních islamistických skupin. Nyní je Afrín pod tureckou správou. „Ženy se musí zahalovat, nastolují právo šaría,“ popsal mi jeden z obyvatel, který se bál zveřejnit svoje jméno. Afrín je pro Turecko strategický, právě odtud mají další přístupový bod do oblasti Idlíbu. Ten ovládají skupiny bojující proti Asadovi. Jde však o radikální islamistické skupiny, z nichž část je přímo napojena na al-Káidu a část přímo na Turecko. Útok Turecka na Afrín umožnilo Rusko, které přenechalo Turecku vzdušný prostor. NATO jej přešlo konstatováním, že „Turecko má právo na sebeobranu“.
Je lepší mít Turecko za přítele?
Jistě, pro NATO je lepší mít Turecko za přítele než za nepřítele. Jenže je to extrémně krátkozraké a neopatrné. Pokud totiž Erdoğan zůstane u moci, stane se de facto neomezeným chálífou své země. „Včera jsem si uvědomil, že téměř všichni moji turečtí novinářští přátelé jsou buď uvězněni, nebo vyhoštěni chalífou-tyranem Erdoğanem,“ napsal Thomas Friedman z New York Times. Turecko nyní vězní nejvíc novinářů na světě – Tedy více než Čína nebo Egypt.
Ve vězení navíc už rok sedí i šéf turecké pobočky organizace Amnesty International Taner Kılıç. Ve čtvrtek mu soud pobyt ve věznici prodloužil. Bez důkazu. Různí komentátoři upozorňují, že Erdoğanovo vítězství ve volbách není vůbec jisté, protože sami Turci jsou současným stavem znepokojeni. Ekonomika se zhoršuje, dobře se mají jen ti napojení na Erdoğanovu vládnoucí stranu AKP, svoboda slova už neexistuje.
Volby, které mají posílit pravomoci prezidenta na úkor parlamentu, vyvolal a připravil sám Erdoğan. Lze tedy předpokládat, že udělá vše pro to, aby je neprohrál.
Nejde přitom jen o konečnou fázi transformace Turecka z parlamentního na prezidentský systém. Mimo to má přestat nezávisle existovat současná Rada ministrů odpovědná parlamentu; prezident bude jmenovat poradce a zástupce, jejichž odpovědností bude řídit zemi. Za třináct let u moci vybudoval Erdoğan systém moci, v němž je každý, kdo dostal funkci, zavázán velkému vůdci. Každý člen strany dluží své postavení přímo Erdoğanovi.
„Erdoğan je dokonalý politik, který nezanechává nic kolem těchto voleb náhodě; žádné detaily nebyly příliš malé, aby unikly jeho pozornosti. Provedl i několik změn volebního zákona. Prvním je odstranění požadavku, aby všechny hlasovací lístky byly označeny razítkem. To dává prostor pro zneužívání,“ konstatuje ve Foreign Policy Henri J. Barkey, profesor mezinárodních vztahů na Lehigh University.
Erdoğanova druhá změna volebního zákona se týká dozorčích u volebních schránek: „V minulosti politické strany nominovaly své kandidáty do volebních místností. Podle nových pravidel budou dozorčí vybráni mezi místními úředníky, jejichž pozice jsou vposledku určeny vládou, tedy Erdoğanem. Systém je proto připraven k manipulaci v mnohem větším měřítku než v roce 2017,“ píše H. J. Barkey. Vláda si navíc začala hrát i s místy voleb. Nedávno byla přesunuty volební místnosti pro přibližně 140 tisíc Kurdů, čímž jim bylo prakticky znemožněno volit.
Nadto je pod Erdoğanovou kontrolou i Nejvyšší volební rada, soudní systém a armáda – až donedávna prezidentovi nejdůležitější nepřátelé a kritici. Erdoğan tak úspěšně politizoval celý volební systém. Podobně je to s médii: všechna už jsou pod vládní kontrolou.
I Erdoğan má strach
Navzdory všemu je jasné, že Erdoğan musí mít z možné prohry a ztráty pozice velký strach. Nejsilnější opoziční kandidát Muharrem Ince opakovaně vyzval, aby lidé přišli v pět ráno k volebním místnostem, zůstali tam celou dobu a jeli za transportními dodávkami s volebními urnami až do konce cesty. Muharrem a jeho štáb si pak chce vzít na starosti dohled nad hlavním sčítáním. Erdoğana podle posledních výzkumů podporuje zhruba 40 procent voličů, a to včetně jeho oddaných příznivců v zahraničí, zejména v Německu. Včera, den před volbami, unikly důkazy, že Erdoğanův zeť Berat Albayrak obchodoval s ropou pocházející z Islámského státu. Hackeři zveřejnili tisíce emailů zetě tureckého prezidenta – ministra pro energetiku a přírodní zdroje – dokládající přímou komunikaci s lidmi, kteří řídili ropný obchod s ISIS.
Mnoho Turků si uvědomuje, že Erdoğan může být hrozbou jak pro samotné Turecko, tak i pro celý svět a jeho bezpečnost. Otázka však je, zda se jim podaří překonat systém a autokracii, kterou novodobý samozvaný obnovitel Osmanské říše mezitím stihl nastolit, a vyvážou se z Erdoğanova autoritářství, které zemi tak brutálně devastuje.
Autorka je novinářka a spoluautorka knih Islámskému státu na dostřel I a II, které zachycují příběhy lidí ve válečných oblastech na severu Sýrie. Její reportáž o Afrínu je k vidění zde. Spolu s Lenkou Klicperovou založila sbírku na pomoc lidem v syrském Kobani.