Z pomoci lidem v nouzi se podle premiéra Babiše stala „cesta do pekel“. Ta prý bývá dlážděná dobrými úmysly, jak Babiš jistě ví – jenže coby světem protřelý populista se nenechá zlákat laciným morálním imperativem, který radí nenechat lidi utopit. Raději zachrání Česko před peklem, které by nastalo v případě přijetí několika desítek lidí afrického původu.
Andrej Babiš začal rozjímat nad rozměry pekla v reakci na žádost italské vlády o sdílení zodpovědnosti za necelých pět stovek pasažérů lodi, která přistála u sicilských břehů. Lodě plné migrantů zachráněných z vod Středozemního moře čluny humanitárních organizací přistávají u italských břehů poměrně pravidelně už několik let. Itálie z toho nikdy nebyla úplně nadšená, ale až vláda vzešlá z nedávných voleb se odhodlala k radikálnímu řešení a uzavřela lodím s migranty vstup do přístavů – pasažéry několika plavidel už si „rozebraly“ země jako Španělsko nebo Francie.
To, co vytváří prostor pro pašeráky a obchodníky s lidským neštěstím, není vstřícná politika vůči migrantům, ale právě její absence.
Naposledy před několika dny podlehl italský premiér Conte tlaku prezidenta a nechal vylodit na italskou pevninu 450 lidí, současně ale apeloval na evropské lídry, aby sdíleli zodpovědnost za jejich osud. Některé země (opět třeba Španělsko, Portugalsko nebo nepřekvapivě Německo) jeho výzvu přijaly, ale jiné, například Česko nebo Maďarsko, razantně odmítly jakoukoli spoluúčast na řešení. Není to samozřejmě poprvé, kdy Česko společně se zbytkem Visegrádu bojkotuje konkrétní pokusy o řešení migrace na evropské úrovni – konkrétní kauza, ve které se jedná o zcela konkrétní lidské životy, ovšem velmi dobře ilustruje, o jak krátkozraký a neinformovaný přístup jde. Zajímavých (a poměrně smutných) je na současné situaci několik aspektů.
Nás se to netýká
Za prvé se ukazuje, jak chatrná jsou populistická spojenectví v Evropě. Myšlenkovým otcem současného striktního postoje italské vlády k migrantům bez ohledu na jejich legální status nebo zemi původu je ministr vnitra Matteo Salvini, lídr ultrapravicové a populistické Ligy severu – ten se dlouhodobě opírá do liberálněji smýšlejících protějšků v Evropě, Angelu Merkel obviňuje z nezodpovědnosti a hlásí se k odmítavé politice Visegrádu. Ovšem právě v situaci, kdy spojence v Evropě potřebuje, na jeho řeči o sdílené zodpovědnosti jeho přátelé z populistického tábora vůbec neslyší – a právě nenáviděná Merkel je ochotná k dialogu. Babiš ani Orbán totiž samozřejmě nejsou kamarádi do nepohody, ale právě jenom populisté, jejichž slovo prostě neplatí – jediné, co na ně platí, je nálada voličů. A maďarští ani čeští voliči by to svým vládcům dali pěkně sežrat, kdyby Itálii nyní vyšli vstříc.
Za druhé je nyní evidentní, že prohlášení o nutnosti dlouhodobých řešení, jimiž nejenom čeští, ale i slovenští, polští a maďarští lídři obhajovali neochotu podílet se na společných řešeních v podobě například relokačního schématu (tedy oněch tolik diskutovaných kvót), jsou opět jenom populistickými výroky, které nikdo nikdy nemyslel vážně. Babišovi nikdy o žádné řešení nešlo, humanitární rozměr věci je mu úplně ukradený a je připravený se tvářit, že se nás to vůbec netýká. Jak ho ale nyní italský premiér Conte upozornil, migranti, kteří jednou překročí hranici Evropy, jsou skutečně společným „problémem“ všech – chceme-li využívat výhod otevřených hranic, musíme se smířit s tím, že jsou otevřené pro všechny a že uprchlík v Itálii prostě je i českým problémem, ať už si to dokážeme připustit nebo ne.
A za třetí se ukazuje, jak zoufale málo toho čeští politici s Babišem v čele o současné migrační situaci ví a jak zarputile jsou ochotní opakovat dávno vyvrácené mýty a otřepaná klišé. Například že vpuštění jedné lodi bude „povzbuzením pro pašeráky“ a „signálem, že si sem může přijít úplně každý“, jak argumentoval právě Babiš. Přitom při pohledu na běžně dostupné statistiky a studie je evidentní, že teze o motivaci pro nelegální migraci je naprosto lichá. To, co vytváří prostor pro pašeráky a obchodníky s lidským neštěstím, není vstřícná politika vůči migrantům, ale právě její absence – kde není legální cesta, hledají lidé se cesty jiné, nelegální, hůře dostupné a nebezpečnější. To je poměrně logický a snadno ověřitelný fakt, který Babiš úplně ignoruje.
Represe není řešení
Stejně tak je nesmysl, že by restriktivní politika omezila potřebu lidí opouštět své domovy a pokoušet se dostat do Evropy. Postupné uzavírání hranic v Evropě nevyřešilo vůbec nic, pouze uvěznilo desítky tisíc lidí v zemích, jako jsou Řecko nebo právě Itálie, a zvýšilo nebezpečnost migračních tras a úmrtnost na nich. Současná situace na Balkáně, kdy se tisíce lidí přesouvají ze Srbska do Bosny, protože nedokážou dále čekat v legálním vakuu a jsou ochotní platit poměrně vysokou cenu za pokus o překročení hranice na jiném místě, to docela dobře ilustruje. Migrace se nezastavila a uprchlíci nikam nezmizeli – stále přežívají v uprchlických táborech v Řecku a na Balkáně a zbytek Evropy si svou ignorancí pouze zadělává na ještě větší problém v budoucnu.
Tohle všechno ale Babiš (a zdaleka nejenom on, v podstatě jednohlasně celá česká politická reprezentace) buď neví, nebo to prostě nechce vidět. Co je možná ještě více alarmující, je ovšem představa, že to ví, a je mu to jedno – protože lidé, kteří se topí ve Středozemním moři nebo si podřezávají žíly zoufalstvím na řeckých ostrovech, nejsou jeho potenciální voliči. Způsob, jakým se k nim Evropa obrací zády, a způsob, jakým se evropští lídři sprostě handrkují mezi sebou o tom, kdo se dokáže postarat o pár desítek podvyživených a vyčerpaných lidí, nebezpečně připomíná poměrně nedávnou historii, která vyústila v obrovskou tragédii. Laciné historické paralely ještě nikoho k zodpovědnosti nedohnaly, ale těžko si je lze na tomhle místě odpustit. Babiš má zkrátka pravdu v jednom – tahle cesta skutečně vede do pekla, jenom trochu jiného, než si on a jeho populističtí kamarádi v Evropě představují.
Autorka je sociální antropoložka a publicistka.