Foto Eduard Stoica (Wikimedia Commons)
Důvodů, proč by Taťána Malá neměla pokračovat v roli ministryně spravedlnosti, je více. Jedním z nich je plagiátorství autorky v případě jejích dvou diplomových prací. Části cizích textů, které si Malá jako autorka přivlastnila, jsou dle veřejně dostupných informací poměrně rozsáhlé. Malá se hájí tím, že vědomě rozhodně neopisovala a že její práce byly úspěšně obhájeny. Současná rektorka Mendelovy univerzity k tomu dodává, že se opisování bez citování týkalo pouze tzv. teoretické části práce o chovu králíků. Žádný z těchto argumentů ale neobstojí.
Absence úmyslu neomlouvá
Předně, plagiátorství není primárně otázkou úmyslu, ale řemesla. Nikoli dobrých mravů, ale dobrých pracovních návyků. Je samozřejmě horší, pokud plagiát vznikne jako výsledek úmyslného opisování, jeho podstata ale není úmyslem definovaná. V digitální době může plagiát, tedy nepřiznané přivlastnění si cizích formulací či myšlenek, vzniknout třeba tak, že si v prvním roce studia děláte výpisky z literatury, jste ale lajdák a „zapomenete“ si u nich poznamenat zdroj. Když se pak k uloženému textu po měsících či letech při psaní diplomky vrátíte, považujete ho za svůj. Zvláště pokud se týká obecných formulací v „teoretické části“ diplomové či jiné akademické práce. Malá si dokonce podle všeho nedělala ani výpisky, a postupovala systémem „copy-paste“, při kterém kopírovala ze zdrojového textu i pravopisné chyby. V každém případě absence úmyslu neomlouvá. Ukazuje na to, že jste si neosvojili základní dobré návyky akademické práce, což by jistě mělo být jedním ze zásadních cílů vysokoškolského studia a předpokladem získání magisterského či inženýrského titulu.
Motivace a dovednost myslet je ten nejlepší vklad, který mohou vysoké školy svým absolventkám a absolventům do osobního, občanského i profesního života dát.
Skutečnost, že byly práce Malé úspěšně obhájeny, by nás mohla přivádět k závěru, že za pochybení nesou odpovědnost především školy, které tituly studentce udělily. Fakt je ovšem ten, že zkontrolovat a odhalit plagiátorství není jednoduché. Respektive nebylo to jednoduché před masivním zavedením antiplagiátorských softwarů a naplněním textových bank, v jejichž rámci srovnávání probíhá, což je ale záležitostí teprve posledních několika let. Nakolik dotčené školy pochybily i ve výuce dobrých akademických návyků, nelze z dostupných informací posuzovat. Primární odpovědnost je nepochybně na autorce samotné.
K čemu jsou diplomky na světě?
Vysoké školy by si však pro sebe neměly celou kauzu uzavřít tím, že když teď mají „software“, jsou z obliga. Kromě potřeby vedení studentů a studentek k dobré akademické praxi, tedy rutinizaci důsledné práce se zdroji, by se měly zamyslet nad samotnou podobou diplomové práce. Ta se na mnoha školách a oborech bohužel stále dělí na tzv. teoretickou a tzv. empirickou část, kdy ta první nejprve mechanicky shrne dosavadní vědění o dané oblasti a druhá pak prezentuje výsledky vlastního experimentu či empirického šetření. Obě části spolu často netvoří koherentní celek. Teoretická část je mechanickým souhrnem a jako taková nutně svádí k metodě „copy-paste“ z jiných prací nebo rozsáhlému citování, které je sice legální, ale málo přínosné. Empirická část je pak často s teoretickou málo propojená a de facto podteoretizovaná.
Ať už se vysokoškolské studium zaštiťuje cílem produkce kvalitní pracovní síly nebo všeobecné vzdělanosti, mělo by směřovat k výuce tvůrčí práce, inovativního užívání a kombinování (přiznaných) zdrojů, sledování nečekaných vztahů a souvislostí. Jedním slovem řečeno, mělo by směřovat k myšlení. Takto založené absolventské práce jsou pochopitelně náročnější nejen pro autory, ale také pro čtenáře – tedy konzultanty, oponenty a zkoušející – a nedají se vyrábět na běžícím páse. Motivace a dovednost myslet je ale ten nejlepší vklad, který mohou vysoké školy svým absolventkám a absolventům do osobního, občanského i profesního života dát, a to bez ohledu na konkrétní obor či sektor uplatnění. Doufejme, že to platí i v případě ministrů a ministryň – ať už jsou z kterékoli strany nebo hnutí.
Autorka je socioložka. Vyučuje na Univerzitě Karlově.