Že by mohl být na letošním fotbalovém šampionátu rasismus velkým problémem, čekal popravdě kdekdo. Ostatně ruská fotbalová kultura je svého druhu synonymem rasismu par excellence. Jenže největší aféru na turnaji nemají na svědomí domácí moloďci, ale překvapivě Skandinávci. Jimmy Durmaz totiž svým faulem v zápase s Německem přispěl k tomu, že Švédové v samém závěru inkasovali a těsně prohráli. Syrské kořeny obránce narozeného tureckým rodičům ve švédském Örebro nenechaly rozhořčené švédské fanoušky klidnými a na sociálních sítích se na hlavu chybujícího fotbalisty sešlo na tři tisíce výhružných a nenávistných vzkazů.
„Jsem fotbalista na nejvyšší úrovni; být kritizovaný je něco, s čím žijeme, ale být nazývaný ,zasraným přistěhovalcem‘ a ,sebevražedným atentátníkem‘ a posílat vyhrůžky smrtí mně a mým dětem je zcela nepřijatelné,“ prohlásil Durmaz na videu, kde vystoupil s celým švédským týmem. Ten ho nakonec podpořil sborovým posláním rasismu do patřičných mezí zvoláním „Fuck racism“.
Jak je důležité míti migranta
Zdá se, že Durmazova kauza ukázala odvrácenou tvář úspěšné integrace migrantů do společnosti. A právě na hřištích – současný šampionát nevyjímaje – se ukazuje, jak je pro fotbalový úspěch národních reprezentací zásadní mít kosmopolitní mužstvo. Vždyť právě Durmazovi Švédi, u nichž tvoří imigranti, případně jejich potomci 17,4 procent týmu, to k překvapení všech dotáhli do nejlepší osmičky turnaje. Úspěšnější národní týmy ale „migrační fotbalové pravidlo“ potvrzují ještě mnohem důrazněji. Migranti tvoří čtyři pětiny francouzského týmu, polovinu belgické a anglické reprezentace. Tyto tři evropské země se přitom probojovaly mezi kvarteto nejlepších týmů světa. Prospěšnosti multikulturní otevřenosti se dokonce věnovalo jedno Studio fotbal na České televizi. Jindy konzervativní komentátoři se rozplývali především nad týmem obhájců světového titulu z Německa.
Mnohem lepší by bylo mít lidi z celého světa, migranty i jejich děti vedle sebe v hledišti než na hřišti.
I když se našim západním sousedům tento turnaj příliš nepovedl, dlouhodobě slaví se svým etnicky různorodým týmem úspěchy. Jenže i v případě Němců se v Rusku ukázalo, že ani fotbalové úspěchy nedokážou vymýtit společenský rasismus. Ten zažil reprezentační záložník hrající v londýnském Arsenalu Mesut Özil. Německo totiž začátek turnaje prožilo ve stínu aféry, kterou odstartoval snímek Özila s dalšími dvěma fotbalisty s tureckými kořeny, jak pózují s prezidentem Erdoğanem. Všichni následně čelili brutální kritice, jak je možné, že podporují tureckého diktátora, a jestli nezapomínají, kdo je jejich skutečný prezident. K tomu se přidaly i hlasy, které volaly po jejich vyloučení z německé reprezentace, protože dali najevo příslušnost k zemi svých předků. Özil se odmítl ke kauze, která otřásla i fotbalovým svazem, jakkoli vyjadřovat. Problém nebyl tolik v jeho politickém postoji, ale v okamžitém zpochybňování jeho německého občanství. Narození v Gelsenkirchenu i dlouhé roky v německém dresu jako by rázem přestály hrát roli.
Zahodit myšlenku na renesanci českého fotbalu prostřednictvím migrační otevřenosti jen kvůli rasistickým projevům samozřejmě nedává smysl. Integrace do nové společnosti prostřednictvím sportu má evidentně své kladné výsledky. Navíc ti nejúspěšnější, kteří nyní nejenže září na fotbalovém šampionátu, ale doslova táhnou národní týmy svého nového domova, fungují jako výborný příklad pro ostatní etnické menšiny, že lze získat společenské uznání.
Je ale důležité si přiznat, že ani ty největší hvězdy se automaticky nedočkávají ze strany reprezentovaného národa pouze poct a chvály. Belgická útočná hvězda první velikosti, která v Rusku dostala svůj tým k historickému postupu do semifinále, Romelu Lukaku, přesně vystihl, jak mechanismus rasistických fanoušků funguje. „Když jdou věci dobře… nazývají mě Romelu Lukaku, belgický útočník. Když se ale nedaří, říkají mi Romelu Lukaku, belgický útočník konžského původu,“ vysvětluje. Ostatně nedávno jsme měli možnost vidět důkaz i v českém prostředí. Při exhibiční rozlučce Tomáše Rosického s kariérou si musel několik rasistických poznámek na svůj údajný romský vzhled vyslechnout i Milan Baroš. Ostravský patriot, který byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy v Portugalsku před čtrnácti roky, se přitom k romskému původu nikdy nepřihlásil. Rasističtí rádoby fanoušci nyní ukázali proč. Ani fotbalové zásluhy nesmyjí barvu pleti hráče a etnocentrickou hloupost v publiku.
Fotbal, nebo škola
Jenže adorace fotbalových imigrantů skýtá jeden mnohem závažnější problém než několik tupých hlav v hledišti. Lidé, kteří obhajují přívětivou imigrační politiku tím, že se to pozitivně odrazí i na sportovním kolbišti, totiž v dobré víře zapomínají na podstatu celé věci. Euforický kulturní liberalismus totiž v tomto případě dokonale zastírá skutečnost, že úspěch multikulturních reprezentací těží ze socioekonomické nerovnosti, která je ve své podstatě rasistická. Na první pohled neviditelný fakt odkrývají výše uvedená data o poměrném zastoupení migrantů v národních týmech. Procento přistěhovalců v reprezentacích je totiž mnohem vyšší než procento jejich zastoupení v populaci jednotlivých států. Magických osmdesát procent ve francouzském týmu je jedenáctkrát více, než jaké procento tvoří imigranti a jejich potomci v populaci země galského kohouta. Další státy vykazují podobně extrémní nadreprezentovanost imigrantů ve fotbalových týmech. V Anglii je to pětinásobek, u Němců čtyřikrát větší počet, v případě Portugalska slavného Cristiana Ronalda dokonce desetinásobek.
Takové markantní rozdíly ale nelze vysvětlit nějakou eugenickou teorií, že se jedná o hráče geneticky vybavené k brilantním sportovním výkonům, které pouze stačí vycepovat evropskou racionální disciplínou. Mnohem reálnější vysvětlení spočívá v tom, že se děti migrantů prostě věnují sportu ve větší míře než jejich vrstevníci. Sport není jen skvělou možností, jak se integrovat do většinové společnosti. Pro sociálně znevýhodněné jedince představuje úžasný sociální výtah do vyšších společenských pater. S kulturním a ekonomickým kapitálem svých rodičů jim nic jiného nezbývá. Vzdělávací systém navíc představuje poměrně náročnou cestu, protože děti migrantů musejí překonávat řadu překážek jako jazykovou bariéru, často chybějící předškolní vzdělání či nerovné hodnocení ze strany učitelů oproti žákům z dané země, jak zjistil evropský výzkum EDUMIGRON. Naopak ve sportu je ignorance vzdělání radikální výhodou, kdy se člověk v dorosteneckém věku nemusí zatěžovat učením, ale pouze tráví hodiny denně na hřišti.
Ne na hřiště, ale na tribuny
Počet migrantů v národních týmech není lakmusovým papírkem odhalujícím větší kosmopolitnost celé společnosti, ale naopak větší nerovnost v přístupu ke vzdělání a sociálnímu vzestupu. V českém fotbale existuje paradoxní příklad, na němž se tento problém dlouhodobě projevuje. Když jsem před patnácti lety ťukal během práce regionálního fotbalového redaktora střelce napříč všemi mládežnickými soutěžemi, měl jsem jasnou vizi, jak bude český nároďák za pár let vypadat. Čekal jsem v něm hráče vietnamského původu, protože jejich jasně rozpoznatelná jména velice často vévodila střeleckým tabulkám. Jenže takoví hráči se během tolika let nepropracovali do národní týmu ani do nejvyšší ligové soutěže. Jestli za tím stojí jiná individuální trajektorie, kdy dávají buď přednost vzdělání či konvenčnějším typům zaměstnání, nebo naopak strukturální příčina v podobě nerovného přístupu výběru mezi fotbalovou elitu, není známo. V každém případě se na tomto případě ukazuje, že integraci fotbalových migrantů nelze považovat za nějakou univerzální mantru. To, že očividně funguje v západních zemích, může mít daleko hlubší příčiny.
Mýtus o pomoci národnímu fotbalu asimilací migrantů je založený na bezesporu úctyhodné myšlence, jenže ve skutečnosti odráží privilegovanou pozici většinové společnosti, která po nich žádá, aby alespoň oni rezignovali na jiné způsoby společenského úspěchu a bavili nás fotbalem na nejvyšší úrovni. Odměnou by jim byl status sportovních celebrit, občas okořeněný rasistickými nadávkami, protože by zároveň plnili roli obětních beránků případných neúspěchů. Mnohem lepší by bylo mít lidi z celého světa, migranty i jejich děti vedle sebe v hledišti než na hřišti. Metafora dívání se svrchu nebo okolo sebe má v tomto případě svůj hluboký význam. S tím by také konečně mohl zmizet i onen nechutný nešvar rasismu, pokud by ho ovšem k našemu velkému překvapení nevztahovali na „naše“ hráče s českými kořeny, když by nějak chybovali. Vzhledem k současným výkonům národního týmu, který na takových hráčích založen, by mohli nadávat poměrně často.
Autor je spolupracovník redakce.