V novém Mixu měsíce se opět podíváme do české DJské scény. Tentokrát jsme dali prostor Dash, která působí na scéně už skoro deset let. Můžete ji znát například z pravidelných akcí Duna nebo REM Phase, které se konají v pražském Crossu. I když ze začátku chodila na free parties, pro které jsou typické rychlé a agresivní beaty, postupně se přeorientovala na pomalejší a experimentálnější taneční hudbu. Občas ji dokonce můžete zastihnout na ambientních festivalech – jak na sebe prozradila v našem rozhovoru. V něm se také dozvíte, které free parties ještě jako puberťačka navštěvovala, jaký je rozdíl mezi hraním v Berlíně a v Praze a jak se na taneční scéně mění přístup k ženám-dýdžejkám. V exkluzivním mixu pro Alarm uslyšíte skladby od Dead Can Dance, Versalife nebo Kalawila. Záznam si můžete poslechnout a stáhnout na našem soundcloudu.
Řekla bys nám na úvod něco víc ke svým začátkům s dýdžejováním?
Byla to taková postupná evoluce. Začínala jsem jako malá holka hrát na klavír a elektrickou kytaru. U ničeho jsem ale nevydržela moc dlouho. V období puberty jsem začala jezdit na free parties. Mí kamarádi měli doma gramce, takže jsem na ně začala zkoušet hrát. Potom jsem si koupila svoje vlastní a začala si kupovat i desky.
Pamatuješ si na svoji první show? Kde jsi hrála?
To si úplně nepamatuju, ale řekla bych, že to bylo, když mi bylo asi osmnáct a hrála jsem v nějakém malém klubu na Palmovce. Ze začátku to byla samozřejmě bída jako u každého, kdo s hraním teprve začíná. Moc jsem to neuměla, ale pak jsem se tomu začala věnovat daleko intenzivněji.
Jaké free parties jsi jako puberťačka navštěvovala?
Byla jsem na Andělce, Summer of Hate a Space Pikniku. Ono to začalo vlastně tím, že jsem tehdy měla kluka z jednoho hrozně známého francouzského soundsystemu. Později jsem se začala v té hudbě víc orientovat, když jsem chodila zase s jiným klukem z českého soundsystemu. Víc se mi líbily ty měkčí a pomalejší věci než rychta.
Už jsi na scéně skoro deset let. Můžeš srovnat, jak vypadaly akce tehdy a jak vypadají teď?
Tohle vnímám dost intenzivně. Dřív tady bylo samozřejmě daleko míň akcí. Byly tady ty free parties, občas nějaký hraní v klubu, ale nebylo moc zvykem si sem zvát nějakého hosta ze zahraničí. Ten největší boom byl podle mě tak před šesti lety. Tehdy jsem i já se svými kamarády začala dělat vlastní akce a už nás vlastně moc nezajímalo zvát si na akcičky furt ta samá jména, chtěli jsme sem zvát víc fresh hudbu. Nezávisle na nás to začaly dělat i další subjekty, které dělaly svoje techno akce. V té době to bylo ale furt něco vzácného, takže lidi, kteří na ty akce přišli, se na ně hrozně těšili. Byl tady pořád velký nedostatek. Tahle tendence zvát zahraniční hosty se začala stupňovat, až je toho teď poslední roky prostě moc. Lidi jsou tím už přehlcení, a když se tu objeví něco, na co by dřív šli stoprocentně, teď už svoji účast hodně zvažujou.
Vnímáš přehlcení akcemi jako něco negativního?
To ne, je to prostě přirozený vývoj. Jde to ruku v ruce s kulturním a sociálním vývojem – momentálně jsme přehlcení informacemi třeba i díky chytrým telefonům, což má samozřejmě dopad i na hudbu a pořádání akcí.
Nepostihuje tento trend negativně lokální DJs? Lidi už jsou zvyklí chodit na zahraniční hosty a domácí DJ hraje často jen nějaký warm-up nebo dojezd v šest ráno pro pár lidí…
Tuzemští DJs se berou jako support pro zahraniční hvězdy, ale podle mě to není nic špatného. DJ, který hraje dobře, má dobrou selekci a dává do toho potřebnou energii, určitě na scéně pod náporem zahraničních jmen nezanikne. Lidi, kteří to měli dřív spíš jako zábavu a moc se nesnaží dál vyvíjet, jsou samozřejmě v úpadku a dělají akce spíš pro kámoše.
Občas hráváš v Berlíně. Jaký je rozdíl mezi hraním v Praze a v Berlíně?
Co se týče lidí, kteří v Berlíně chodí na akce, rozdíl oproti Praze je v tom, že tam chodí věkově starší lidi, daleko více lidí z různých společenských menšin a největší rozdíl je asi v tom, že tam ty akce jsou časově úplně jinak nastavený. V Berlíně začíná největší party ve čtyři ráno, u nás v tuhle dobu akce často zrovna končí. Party tam běží pak celý den až do druhého dne do večera. Ovšem v Praze se tady ten model už na některých akcích taky začíná napodobovat. A vůbec největší rozdíl mezi Berlínem a Prahou je v tom, že tam je hrozně moc kvalitních a zajímavých klubů se skvělým zvukem, zatímco tady je spočítáš na prstech jedné ruky.
Jaká místa v Praze to jsou?
Určitě Ankali, kde je skvělý zvuk, a momentálně mám ráda i nový prostor Wildt, který je na začátku Stromovky. Dřív za to stál i Neone, ale ten už skončil.
Poslední léta se hodně mluví o roli žen v elektronické hudbě a DJské kultuře. Vnímáš za ta léta nějaký rozdíl v přístupu ze strany promotérů, zvukařů nebo návštěvníků akcí?
Tahle otázka se hodně týká Berlína. V době, kdy jsem hrála v Berlíně fakt často, což bylo předloňskou zimu, to bylo z devadesáti procent kvůli tomu, že jsem žena a oni mě tam potřebovali mít, aby splnili nějaká kritéria zastoupení žen v line-upu. Snaží se být genderově korektní, antisexističtí, a já jsem hodně hrála na akcích typu „Proti sexuálnímu násilí“ nebo jiných politicky motivovaných akcích. Zdá se mi, že dýdžejky jsou tam bookované kvůli jejich pohlaví, což mi přijde paradoxní. Nevadí mi tam hrát, ale už to nastavení akce, to, že tě booknou, na tvůj gender poukazuje. U nás tohle moc nevnímám. Obecně je tady mnohem menší zastoupení dýdžejek, takže nevidím problém v tom, že je někde line-up sestaven jen z mužů.
Na jakých akcích tě v nejbližší době můžeme zastihnout?
Budu hrát na Ambient festivalu kousek za Prahou. To je srdcová záležitost, která se celá odehrává venku v přírodě v ovocném sadu, kde jsou různé instalace a super live i DJské projekty. Bude se to konat o víkendu 13. až 15. července. Pak budu mít ještě menší hraní 5. července v Ye’s Café na Letné, což bude taková akce spíš pro kámoše, a 11. července v Manifesto Marketu.
Řekla bys nám pár slov ke svému mixu? Je tam něco, co bys chtěla vyzdvihnout?
Vypíchla bych asi track Transgenics od Versalife. Dělá vždy velmi zajímavé a melodické věci a tento track sety vždycky hezky rozčísne. Vyvolává ve mně vždy takový těžko uchopitelný pocit – nevím, jestli příjemný, nebo trochu smutný. Pak ještě Dorisburg a Kalawila, což jsou dva producenti, kteří jdou ruku v ruce, a dělají dost zábavné techno, kde se pořád něco děje a není to úplně prvoplánové. Mám hodně ráda „nativní“ prvky, které ve své tvorbě používají. Různé bubínky, cinkání, klepání…