Novinář Petr Bittner vtipně glosoval smutnou skutečnost mainstreamizace náckovské mluvy skrze hvězdy červených koberců a řečnických stupínků českého parlamentu. Zpoceni ze zlých snů o rudém strašáku do zelí se totiž budí nejen autoři webu White Media, entomolog Martin Konvička, sociolog Petr Hampl nebo vůdce SPD Tomio Okamura, jehož maminka pochází z Moravy. K vymítání ďábla se přidali už i kardinál Dominik Duka, Saša Vondra, Jiří Bartoška, Zdeněk Pohlreich a v neposlední řadě Václav Klaus mladší. O českou kotlinu zatím krom německých investorů a holandských klimatických novousedlíků nestojí ani muslimové, a tak se národ musí stmelit aspoň vnitřním nepřítelem. „Postmarxista“ Bittner, znalý mechanismů jazykových her, jistě uzná agenda-setting protiislámského hnutí za úspěšný. Nešlo totiž v první řadě o převzetí institucí a prebendy pro přátele, ale o všeobecné prosazení názoru, že islám a jeho „pátá kolona“ (sluníčkáři) jsou zlo. Expremirérův výrok „v Česku už další muslimy nechceme“ je dokladem politického vítězství Martina Konvičky, neboť nejbystřejším žákem postmarxistů je právě on.
Prozaický obrat
Klausovský kontrast pravicového a levicového jídla je starý vtip, který všichni známe a smáli jsme se mu, ale Pohlreichova radikalizace představuje nový rozměr. Jenomže Václav Klaus starší jen vzal levičáky za slovíčko. Nejprve existencialisté s beatniky a pod jejich vlivem i nová levice pochopili nezbytnost přeorat nejen instituce, ale věnovat se především všednímu životu a jeho proměně.
Za nenávist šířenou od roku 2015 islamofobními aktivisty nejsou odpovědní jen oni sami, ale také hlasatelé antikomunistické rétoriky, která zabraňovala lidem cítit hněv k někomu jinému než ke slabším.
Prozaický obrat ke kultuře a každodennímu prožívání se však netýkal jen literatury a aktivismu, ale také společenských věd. Kulturní sociolog Pierre Bourdieu tak mohl na příkladu francouzské společnosti sedmdesátých let analyzovat odlišnosti vkusu a chutí jak napříč třídami, tak politickým spektrem. Vůně vavřínů poválečného blahobytu mohla opájet dojmem sublimace sociálních konfliktů ze stávek do kulturních rozepří. Končící mejdan sice s ranním světlem odhalí kromě opice i třídní nerovnost, karnevalové třpytky však zůstávají. Dokonce i rasisté dnes hovoří o neslučitelnosti odlišných kultur namísto biologické „nerovnosti“ lidských ras. Politické spory jsou zkrátka vyjadřovány v kulturních kódech. Nacionalisté se bojí o vepřový řízek s americkými brambory, konzervativci holdují vínu raději ze sklenky než z plastové lahve. Děti sjíždějící hory na snowboardu, z nichž ty nejzběsilejší odmítají i maso nebo nedejbože veškeré živočišné produkty, jsou v očích kulturních konzervativců zřejmě takzvaní „food neomarxisté“.
Krajní pravice tradičně s jistým respektem imitovala inovace radikální levice, ať už v případě masovosti jejich organizací a estetiky propagandy v případě nacismu, tak v kulturním a jazykovém obratu v případe alt-right. Tak jako nová levice a kontrakultura „dlouhých sedmdesátých let“ byla reprezentována intelektuály a umělci, tváří alternativní pravice jsou kapitáni a hvězdy mediálního spektáklu. Přestože v Československu byly překlady Marcuse i Fromma publikovány již tenkrát, obecnější povědomí o existenci tohoto myšlenkového proudu sem dorazilo s téměř padesátiletým zpožděním, kdy už „nová“ levice vykazuje spíš únavu materiálu.
Represivní tolerance a fašismus
„Od příznivců frankurtské školy až po Respekt jsou to zastánci kulturního liberalismu,“ vysvětluje Bittner hodnotovou orientaci lidí označovaných za takzvané neomarxisty. V tomto případě je ale potřeba připomenout, že to byl liberální antikomunismus devadesátých let, kdo potlačoval snahy artikulovat sociální problémy právě jakožto sociální, aby se vrátily v perverzní etnizované podobě. Zatímco levice je obětním beránkem nepřetržitě, liberálové z Respektu se jimi stali spolu s levičáky především v důsledku své vlastní agendy. Považuje-li však Bittner příznivce frankfurtské školy za liberály, koho tím myslí? Axela Honnetha?
Herbert Marcuse, na jehož jméno se Bittner odvolává v článku i své diplomové práci, byl vším, jen ne liberálem. Jak ve své eseji Represivní tolerance, tak v díle Jednorozměrný člověk interpretuje režim občanských svobod při zachování kapitalismu jako „sublimované panství“. Odcizená práce a nudný život sešněrovaný stereotypy průmyslové společnosti se stává snesitelnější s plnou lednicí, padesáti televizními kanály a svobodou hlásat nenávist na internetu. Výmarská republika byla historickým příkladem takového režimu, zrozeného z potlačené sociální revoluce. Frustrovaná potřeba sociální změny však vyplula ven v okamžiku krize, aby vlna nespokojenosti pomohla vynést k moci nacisty. V obdobné dějinné situaci se ocitají některé postkomunistické země, zbavené před téměř třiceti lety okovů autoritářských režimů, ale selhávající při utváření společenských podmínek demokratické praxe. Za nenávist šířenou od roku 2015 islamofobními aktivisty nejsou odpovědní jen oni sami, ale také hlasatelé antikomunistické rétoriky, která zabraňovala lidem cítit hněv k někomu jinému než ke slabším. Jak antikomunismus, tak antineomarxismus nepředstavují nic víc než hůl k potírání levé opozice.
Autor je neomarxista.