Návrat historika, disidenta a exulanta Jana Tesaře na českou scénu se odehrával postupně a snad i trochu proti jeho vůli. O Tesařově svérázu v tomto směru vypovídá, že se po pádu komunistického režimu (o němž ironicky mluví jako o „Vítězném listopadu“) nevrátil z pařížského exilu do Čech, ale na Slovensko. Tam také vyšla jeho první popřevratová kniha Sme autentickí dědičia (1995). Ale i když na Slovensku už zůstal, po více než deseti letech od roku 1989 se vydáním knihy Mnichovský komplex (2000) do českého diskursu vrátil. Intenzita tohoto návratu s časem stoupala a po knihách Zamlčená diagnóza (2003) a Traktát o „záchraně národa“ (2006) vyvrcholila v posledních letech. Nejprve monumentální třísvazkovou Českou cikánskou rapsodií (2016), kterou Tesař završil svou práci historika odboje. A nyní knihou Co počít ve vlkově břiše s podtitulem Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. Soubor třiadvaceti textů doplněný autorovými úvody z roku 2001 pro tehdy neuskutečněné vydání a více než sto padesáti stranami komentářů, jejichž autorem je editor svazku Robert Krumbhanzl, přináší svědectví o Tesařově svébytné aktivitě jako oponenta (nejen) normalizačního režimu.
Historikem odporu
I v disentu nicméně Tesař zůstal historikem, protože jak sám říká, historie pro něj nikdy nebyla náhražkou politiky. Dějiny jsou nejen východiskem, ale zároveň i laboratoří, jež při důsledné komparaci a při vědomí odlišných podmínek umožňuje ověřovat výsledky různých typů opoziční strategie. Pro Tesaře jako historika odboje je klíčová souvislost okupace, rezistence a poválečného vývoje. Jedním z klíčových textů souboru je z tohoto hlediska Znalecký posudek k procesu s Čechem a spol. z roku 1969. Obžalovaní, v jejichž prospěch Tesař posudek vypracoval, byli aktéry teroru KSČ v poválečném období a měli být souzeni, aniž by byla dotazována povaha režimu, jejž pomáhali budovat. Tesař se v tomto textu ostře vymezuje jak vůči normalizační obžalobě, tak vůči narativu reformních komunistů a zachycuje budování mechanismu diktatury skrze policejně-bezpečnostní aparát, využívající idealismu (a fanatismu) účastníků odboje.
Tesař usiloval o vytváření skutečné opozice, podobné, jakou realizovali třeba Poláci. Chartovnímu mainstreamu vyčítal, že se víc zabývá opojením z vlastní morální výlučnosti než snahou o rozvoj demokratických institucí.
Povaha odporu proti okupační moci je zásadním Tesařovým tématem nejen proto, že otázka, do jaké míry okupace připravovala Československo na novou diktaturu, se objevuje již v jeho textech z konce šedesátých let. Tato zkušenost je ale také východiskem jeho myšlení o úloze posrpnové protirežimní opozice. A Posudek je i osobitým Tesařovým příspěvkem k dějinám „totalitarismu“, který je ovšem obranou jeho řadových aktérů! Tesař, stejně jako řada československých disidentů, operuje s pojmem totalitarismu. Jeho pojetí komunistické diktatury se ale fakticky vymyká jak totalitárnímu paradigmatu západní politické vědy, tak ve svém úhrnu i většině české produkce zabývající se povahou komunistického režimu.
Na to navazuje i Tesařova demytologizace pražského jara. Mýtus o spontánním odporu všeho lidu v srpnu 1968 koriguje upozorněním na fakt, že reálně šlo o odpor organizovaný na úrovni nižších článků KSČ. Když pak kapitulovaly, protože kapitulovalo dubčekovské vedení, odpor se zastavil. Hořkou tečkou bylo, že „první etapu konsolidace prováděly odshora až dolů tytéž orgány z naprosté většiny v témže složení jako předtím politiku dubčekovskou, a to byly opět tytéž, co předtím prováděly politiku protidubčekovskou“. Obecně pokusy o obrodu Tesař hodnotí jako součást režimů sovětského typu, přičemž dubčekovcům vytýká neschopnost jít do důsledků a pokusit se diktaturu zlikvidovat jako Nagy v roce 1956 nebo ji jako Tito přestat vykonávat pouze jako místodržící.
Kritikem Charty
Kritika pražského jara, odehrávající se už na poli Charty 77, souvisí s Tesařovou tehdejší polemikou s jeho pohrobky, tedy pražskými eurokomunisty. Ostatně k těm chovala nedůvěru řada chartistů, hlavně kvůli ne zcela neoprávněnému podezření, že představitelé „obrodného procesu“ čekají na rehabilitaci a návrat do lůna rodné strany. Nejlepším příkladem této polemiky je Otevřený dopis Jiřímu Hájkovi, v němž se objevuje mimo jiné i vymezení pozic Hájka a Tesaře: „vy jste umírněný, já jsem radikál“. Na této „topologii“ je podstatné, že Tesař si na rozdíl od mnoha jiných je velmi dobře vědom, že pro dynamiku každé opozice je součinnost umírněných a radikálů zásadní.
Dopis Hájkovi byl ale nejen vymezením se vůči eurokomunistům, ale také vůči vnitřní praxi Charty. Právě toto „rušení jednoty opozičního lidu“ bylo důvodem vzrušené polemiky, během níž se Tesař mj. rozešel s Ladislavem Hejdánkem. Tesařovi nešlo ale jen o pluralitu v Chartě, tedy „potřebu nežít jako stádo“, ale o hlubší nechuť k morálním úvahám a touze mířit ke konkrétním krokům. Ve výroku „Charta 77 se jistých práv dovolává; přímo realizuje v podstatě jen právo petiční“ je jádro jeho kritiky Charty. Tesař usiloval o vytváření skutečné opozice, podobné, jakou realizovali třeba Poláci. Chartovnímu mainstreamu vyčítal, že se víc zabývá opojením z vlastní morální výlučnosti než snahou o rozvoj demokratických institucí.
Poučení z odboje, který svou formou přispěl nahrazení jedné diktatury jinou, Tesaře vede k závěru, že je třeba, aby opozice proti normalizačnímu režimu byla demokratická a nenásilná. V budování demokratických institucí zdola, „‚drobné práci‘ teď hned, na tomto místě“, vidí Tesař jedinou cestu ke svobodě. Texty, jimiž se zapojil do polemiky o směřování Charty v prvních letech její existence, jsou pozoruhodnou snahou vystavět strategii opozice na kritickém zpracování československé zkušenosti ve 20. století. Zároveň jsou ale i širší recepcí vlastní historické práce, včetně strategií partyzánské války a budování nových, revolučních institucí na osvobozeném území.
Charakteristické ovšem pro Tesaře je, že nejúspěšnější byl jako iniciátor aktivit, jejichž další osudy se mu zpravidla vymkly z rukou. Nejznámější je jeho podnět k založení Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, patří k nim ale i brněnská „podzemní univerzita“. Že si své solitérnosti byl vědom, ukazuje ostatně i závěr Dopisu Hájkovi: „Ostatně, nenapíše-li Vám nikdo jiný, nemám ze svého hlediska nic proti tomu, abyste řekl, že hovoříte jménem všech chartistů kromě Jana Tesaře.“
Pocit odpovědnosti
Lakonicky to Tesař formuluje v jednom z úvodních textů z roku 2001: „Neměl jsem žádnou vlastní politickou ani sociální základnu.“ Z ochoty se bez ní obejít vychází brizance i originalita jeho myšlenek v českém prostředí, ale i fakt, že pokud už se jeho návrhy realizovaly, pak v podobě, s níž se nedokázal ztotožnit. Pro celý soubor je do značné míry emblematický výrok: „Domnívám se totiž, že hloubka úpadku naší země je tím prvním, co nás všechny spojuje, ať už přísaháme na Lenina, nebo na Masaryka, anebo, což by byl můj případ, ať nepřísaháme vůbec na nikoho a držíme se jen vlastního rozumu.“ Ten mimo jeho kritičnosti, která byla stejně nemilosrdná na setkání reformních historiků v červnu 1968 („připadám si jako na nějakém shromáždění bohatýrů, kteří hodnotí své hrdinné činy“), jako v Chartě, dosvědčuje i další výrazný rys jeho myšlení. Tím je Tesařovo pojetí vlastenectví.
Toto vlastenectví, jako povinnost vůči předkům i potomkům, znamená hlavně vzepřít se v každé situaci křivení páteře. Spíš než spočinutím je závazkem, k němuž nedílně patří odpor k vlastenectví typu „co je české, to je hezké“. Tesař to formuloval už v roce 1966 jako „pocit odpovědnosti, jehož člověka nikdo nezbaví – nikoli tedy štěstí, hrdosti či zalíbení“. Jde o vlastenectví, které znamená v prvé řadě neúprosnou národní sebekritiku, v komparaci například s Poláky občas tak tvrdou, až je nespravedlivá. V době, kdy levicové odpovědi na růst pravicového nacionalismu jsou napjaty mezi póly pokusů o jeho převzetí na jedné a snění o antinacionalismu na druhé straně, může být takové pojetí výzvou, s níž by bylo záhodno se vypořádat.
Tesař v žádném z textů souboru neříká, jak by si představoval společenské uspořádání po pádu komunistické diktatury. V Interview pro francouzský tisk z roku 1976, bezprostředně po návratu z vězení, však prohlašuje: „Naším cílem není změna sociálních vztahů, nýbrž změna politického systému – nahrazení diktatury demokracií.“ To snad dostatečně vysvětluje, proč v doslovu ke knize Traktát o „záchraně národa“ z roku 2002 mluví o tom, že všechno, čemu věnoval celý svůj život, se zhroutilo „teprve po roce 1989, a rozhodně nikoli 1969“. Tesařův postoj k polistopadové skutečnosti není jen postojem „poraženého aktivisty, jehož poslední virtus je neztotožnit se s vítězem“, ale i pokračováním pro něj charakteristické nesmlouvavé kritičnosti ke všem – vítězům i poraženým.
Autor je redaktor A2.