Seriálová produkce krom fenoménů typu Game of Thrones nebo Handmaid‘s Tale, jejichž každý nový díl přetřásají renomovaná média, nabízí nutně i spoustu balastu. A běžný divák nemá šanci se byť jen dozvědět o všem zajímavém, dokud ohlas nepřeroste do těch kanálů, které si hlídá. Když letos v květnu americká stanice Syfy oznámila, že už nehodlá vysílat další řadu The Expanse, nezaregistroval jsem to o nic víc než seriál samotný. Syfy toho za sebou má na seriálovém poli dost, ale její produkce je mírně řečeno nevyrovnaná: od nekonečné reklamy na americké letectvo Stargate SG-1 po Battlestar Galactica, jeden z nejlepších seriálů vůbec. Po zmíněném oznámení se krom „řadových“ fanoušků, které si najdou i projekty, o nichž mnozí soudí, že radši ani neměly vzniknout, ozvali i fanoušci prominentní. Byl mezi nimi i George R. R. Martin, autor knižní série Píseň ohně a ledu, předlohy seriálu Game of Thrones. Což je člověk, od kterého lze přinejmenším čekat, že od pohledu pozná dobrý příběh. A v případě Expanse se Martin rozhodně nemýlil.
Válka v soustavě
Expanse, která je adaptací stejnojmenné románové série Jamese S. A. Coreyho, se odehrává v době, kdy lidstvo kolonizovalo většinu sluneční soustavy. To lidem nebrání být podobně znesváření jako dnes, jen linie konfliktů už jsou planetární. Na jedné straně stojí původní metropole, matička Země, vedená generálním tajemníkem Spojených národů, jenž ovšem připomíná spíš amerického prezidenta. Sociálně stratifikovaná Země, kde funguje jak všeobecný základní příjem, tak vyloučené lokality bez škol a nemocnic, nám bude v lecčem povědomá. Pak je tu Mars, zatím stále převážně rudá planeta, jejíž obyvatelé jsou kolektivně oddáni jedinému cíli: terraformaci neboli „pozemštění“ svého domova. Ta se ale odkládá na neurčito, protože většinu prostředků Mars pumpuje do vojenského rozpočtu v očekávání rozhodujícího konfliktu se Zemí. A nakonec Pás, jejž tvoří obyvatelé vlastního asteroidového pásu (ten se nachází se mezi orbitami Marsu a Jupiteru) a kolonizovaných „vnějších planet“, vlastně spíš měsíců. Seriáloví „belters“, jejichž tělesná stavba je ovlivněna životem v nízké gravitaci, jsou právem plní hořkosti k Zemi i Marsu, které vykořisťují jejich práci a zdroje, aniž by s nimi počítaly ve svých mocenských hrách. Následkem toho jsou tito anarchističtí hraničáři, rozesetí po prázdnotě soustavy, zastupováni výhradně OPA (OuterPlanetsAlliance), národně-osvobozeneckou a lehce teroristickou organizací, složenou z tuctu vzájemně soupeřících klanů.
Prameny imaginace fantasy leží v minulosti, je „únikovým“ žánrem par excellence. Sci-fi se naproti tomu dívá do budoucnosti a klade před nás problémy, které alespoň hypoteticky bude lidstvo muset vyřešit.
Do této už tak dost výbušné konfigurace vletí záhadná protomolekula mimozemského původu, kterou by všichni zúčastnění rádi použili jako zbraň proti ostatním. Uprostřed vyostřujícího se konfliktu, jenž nakonec vede k otevřené válce, se pohybuje posádka kořistní marťanské válečné lodě Rocinante, která v něm (ke svému kontinuálnímu překvapení) nepřestane sehrávat ústřední roli. Čtveřici hrdinů, z nichž dva pocházejí ze Země, jeden z Marsu a jedna z Pásu, doplňuje v úhrnu hlavních postav stará pozemská politička přezdívaná „had v sárí“ a drsná marťanská mariňačka.
Síla předlohy
Seriálům se často stává, že po první sezóně ztratí dech. Hlavní důvod, proč druhá řada nebývá tak dobrá jako první, souvisí s produkčními podmínkám. Tvůrci na začátku nemají jistotu, jestli nějaká další sezóna spatří světlo světa, takže nepromýšlejí zápletku za finále té první. To musí splnit očekávání diváků, a až potom se zamýšlejí nad tím, jak z jeho katarze vydolovat novou zápletku.
V tom mají seriály, které pracují s (dobře napsanou) předlohou nespornou výhodu. Nehrozí jim, že tvůrčí invence se po pár dílech vyčerpá a budou ponechány napospas scénáristickému kutilství. Nakonec dobře je to vidět na Game of Thrones, která, dokud se držela Martinovy předlohy, jakkoli nutně výrazně ztenčené, fungovala velmi dobře. Ve chvíli, kdy se bez ní seriál musel obejít, začal progresivně dementnět. Podobný osud Expansi nehrozí, protože na rozdíl od Martina, který pokračování své ságy z roku na rok odkládá, má James S. A. Corey už skoro celou sérii napsanou. I když na místě je spíš plurál. Corey je totiž pseudonym, pod nímž se skrývá autorská dvojice Daniel Abraham a Ty Franck. Předposlední román plánované nonalogie (sága prý bude mít skutečně devět dílů) má vyjít letos v prosinci a poslední příští rok, což znamená, že autorům se daří držet obdivuhodné tempo jednoho románu za rok.
Na tomto místě možná stojí za to říct, že krátce po oznámení, že Syfy další sezónu už neodvysílá, převzala seriál Expanse služba Amazon Video, takže čtvrtá sezóna bude. Přesun seriálu pod křídla obří korporace může (a patrně i bude) znamenat víc peněz a lepší vizuál. I když na poměry Syfy patří Expanse k tomu lepšímu, bylo na ní přece jen vidět, že tenhle kanál není zdaleka tak bohatý ani sledovaný jako třeba HBO. Pro srovnání, první sezóna Expanse přilákala průměrně asi 700 tisíc diváků, první sezóna Westworldu 1,8 milionu a třeba poslední sezóna Game of Thrones dokonce 10 milionů diváků. Podobně by se dalo mluvit i o obsazení – i když se mezinárodní casting spíš povedl, asi nejznámějším jménem je Thomas Jane, což mluví za vše.
Kvality Expanse ale byly od počátku jinde než v uchvacujícím vizuálu, na který stačí patřičná kupa peněz, nebo zvučnosti jmen hollywoodských celebrit, které se uvolily si v seriálu zahrát. Spočívaly ve schopnosti oživit sílu předlohy, ukočírovat dramatické napětí mezi konflikty na rovině sluneční soustavy a dobrodružstvími posádky Rocinante a kompetentní vizualizací řady motivů románů i ve skromných produkčních podmínkách (třeba redukce odlišné anatomie „belters“ na práci s jazykem, přízvukem, tetováním a herectvím).
Fantasy a sci-fi
Není se vlastně co divit, že George R. R. Martin je fanouškem Expanse. Knihy si vysloužily od kritiky příměry jako „píseň ledu a ohně ve vesmíru“ – a něco na tom je. Nejde přitom jen o podobnost v zarámování zápletky (boj o moc ve stínu hrozby, jež by měla sjednocovat), autoři převzali od Martina i formu kapitol spjatých vždy s jedním hrdinou. Přesto mezi fantasy, jakkoli dobře napsanou, a sci-fi zůstává velmi podstatný rozdíl. Prameny imaginace fantasy leží v minulosti, je „únikovým“ žánrem par excellence a s naším světem jej pojí nanejvýš dramatické konflikty postav, ať už vnější či vnitřní. Katarze, kterou prožíváme spolu s těmito postavami, dělá z fantasy cosi hluboce divadelního. Krom toho, a krom požitku z vyprávění (což samo o sobě není nijak málo!), k otázkám našeho světa ale fantasy nic nedodává. Brát v úvahu metafory či alegorie, jež by nějakým sofistikovaným způsobem oba světy spojovaly, nemá moc smysl. Běžného čtenáře žánrové literatury nezajímají, drak je prostě drak, a ne jinotaj pro nukleární holocaust.
Sci-fi se naproti tomu dívá do budoucnosti a klade před nás problémy, které alespoň hypoteticky bude lidstvo muset vyřešit, možné budoucnosti, s nimiž bude potenciálně konfrontováno. A sci-fi, která respektuje žánrové konvence, nezbývá než být materialistická, a to i tam, kde ji píší hluboce věřící autoři (třeba Orson S. Card, který v románech o Enderovi dokáže spirituální hodnoty vtělit do své prózy právě jakožto hodnoty, a nikoli jako spiritualizaci fikčního světa). Řešení lidských konfliktů tudíž neodkazuje na „boha ze stroje“, což u fantasy není hřích. Mezi (magickým) vytažením meče z kamene a (veskrze pragmatickým) rozetnutím gordického uzlu, k němuž má blíž sci-fi, se klene nepřeklenutelná propast.
O to důležitější je všimnout si v průběhu posledních desetiletí posunu těžiště mainstreamové západní imaginace od sci-fi k fantasy. Není těžké v něm vytušit ztrátu důvěry v budoucnost a únik do čistě imaginárních světů, v nichž je ještě možné zažít prostá dobrodružství a stát se hrdin(k)ou. I proto je Expanse, která v tom nejlepším smyslu navazuje na fenomenální Battlestar Galacticu, doslova živou vodou v těžko přehledné záplavě seriálů. Dokáže protáhnout linie našeho světa do budoucnosti, představit nám uvěřitelné rozpory v rámcích, v nichž bychom se měli pokud možno co nejdříve naučit přemýšlet. A také je to strhující a napínavá podívaná s minimem hluchých míst.
Autor je redaktor A2.