Že bude v Bruselu perné léto, prozrazuje začátkem července nejen ručička teploměru. Mediálnímu prostoru dominují zprávy o evropském summitu, který si neví rady s migrační a azylovou politikou. Mnohem méně se ovšem hovoří o jiném legislativním návrhu, který by mohl mít na rozvoj naší společnosti mnohem zásadnější dopad. S návrhem balíčku zaměřeného na slaďování pracovního a osobního života přišla Evropská komise poté, co před pár lety skončila pod stolem ambiciózní směrnice o mateřské dovolené. Cílem nové iniciativy, která má být prvním reálným krokem k Evropskému pilíři sociálních práv, je řešení nedostatečného zastoupení žen na trhu práce v souvislosti s vyváženějším způsobem péče o rodinu. Směrnice navrhuje posílit pracovně-právní ochranu pracujících matek, zavést alespoň dvoutýdenní otcovskou dovolenou v době narození potomka a rodičovskou dovolenou pro oba rodiče minimálně na čtyři měsíce. Tu si mohou vybrat do desátého roku dítěte a je nepřevoditelná na druhého rodiče. V neposlední řadě přináší i pečovatelskou dovolenou, která umožňuje až pět pracovních dní ročně věnovat potřebám seniorů.
S diplomem k plotně?
Podle zprávy nadace Eurofound je míra zaměstnanosti žen v EU o 10 procent nižší než u mužů, s čímž jsou spojeny náklady pro veřejné rozpočty ve výši 2,8 procenta unijního HDP (přibližně 370 miliard eur). Plnohodnotný vstup či návrat na trh práce ženám kromě nižších příjmů a chybějící infrastruktury znesnadňuje i pocit viny, který v ženách toužících po sladění kariéry s rodinou často vyvolává okolí. Jenže v době, kdy absolventky vysokých škol početně převyšují své kolegy, nedává smysl zahnat je do domácnosti.
Nerovnoměrná dělba práce i povinností, rozdíly v odměňování, stigmatizace kariérně motivovaných žen, dopad nízkých příjmů na výši penzí – to vše je součástí začarovaného kruhu, v němž se ženy točí celý život.
Nespravedlivou dělbou starosti o domácnost ovšem trpí i ženy pracující. Obstarávají dvě třetiny neplacené péče, zatímco muži se ve svém volném čase se věnují kultuře a sportu (pouze jeden ze tří se domácím pracím věnuje každodenně). Na rozdíl od ekonomického aspektu je ten sociální obtížně kvantifikovatelný: nerovnoměrná dělba práce i povinností, rozdíly v odměňování, stigmatizace kariérně motivovaných žen, dopad nízkých příjmů na výši penzí – to vše je součástí začarovaného kruhu, v němž se ženy točí celý život.
Evropa se dlouhodobě potýká s poklesem porodnosti, stárnoucí populací a prohlubující se příjmovou nerovností. Snaha o sladění pracovního a osobního života tedy není problematikou dámskou, nýbrž celospolečenskou. Všem nám přeci záleží na členech vlastní rodiny, chceme mít možnost vybudovat si kvalitní vztah s našimi dětmi, zavést matku nebo otce na důležité vyšetření do nemocnice a neztratit přitom důstojný příjem. „Pokud rodiče nedosáhnou kýžené rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, není to problém pouze pro jejich vlastní komfort a komfort jejich rodiny, ale představuje to problém pro ekonomiku jako celek,“ míní komisařka Věra Jourová, z jejíž dílny návrh vzešel. Podle ní jsou to právě země s vysokou mírou zaměstnanosti žen, které se pyšní nejvyšším počtem narozených dětí a zároveň nejnižší mírou chudoby. Důležitým posilujícím faktorem je přitom politika založená na vstřícném přístupu k rodině, a zejména dobrá infrastruktura v oblasti péče o děti. „Nejde tady o to vnutit jeden model všem rodinám, ale spíše nabídnout legislativní rámec umožňující poskládat si životní mozaiku podle svého,“ vysvětluje Paola Panzeri ze sdružení pro rodinu COFACE, které v červnu spustilo kampaň na podporu komisního návrhu. Činí tak mimo jiné ve snaze zvýšit prioritu sociálních oblastí v rámci plánovaného sedmiletého unijního rozpočtu a motivovat členské státy k čerpání fondů na společenskou infrastrukturu.
Feminista Babiš
V polovině července proběhne hlasování o balíčku na příslušném výboru Evropského parlamentu, kde je za něj zodpovědný paradoxně lidovecký zpravodaj z katolického ostrova Malta David Casa. Ve srovnání s jeho poměrně ambiciózním kompromisním návrhem se nicméně ministerští zástupci členských států drží při zemi a na nedávném resortním setkání v Bruselu se pokusili návrh zbavit většiny progresivních záruk. Zřejmá je snaha zkrátit dobu převoditelnosti z jednoho rodiče na druhého na jeden až dva měsíce a opomenout jakékoliv závazky ohledně výše finanční kompenzace (Evropská komise navrhovala odměnu mezi 75–80 procent příjmu, tedy zhruba na úrovni nemocenské).
Nejasný je prozatím také postoj České republiky, která donedávna neznala pojem otcovská dovolená a nadále lavíruje s karenční dobou či podpisem Istanbulské úmluvy. Designovaný předseda vlády Andrej Babiš se sice naučil sázet na schopné ženy, které ho odměňují nadstandardním výkonem i loajalitou, nicméně otázkou zůstává, zda si bude tuto osvědčenou praktiku své personální politiky uzurpovat, nebo dá stejný prostor k rozvoji i dalším českým zaměstnavatelům.
Autorka je členka spolku Idealisté.cz.