Novela zákona o takzvané změně pohlaví by pomohla naši údajnou vstřícnost vůči trans lidem konečně uvést do praxe.
„My jako lékaři, kteří se desítky let snažíme pomáhat těmto lidem, nepovažujeme za diskriminační ani nelidské, když změnu matričního pohlaví podmiňujeme kastrací.“
Nemusíte vědět v podstatě nic dalšího o situaci českých transgender lidí, abyste z výroku sexuologa Jaroslava Zvěřiny na stránkách Lidovek pochopili, že není dvakrát růžová. Evropský soud pro lidská práva sice loni označil povinnou chirurgickou sterilizaci za nepřípustnou, Světová zdravotnická organizace se konečně chystá vyjmout trans identity ze seznamu duševních poruch, ale podstatná část naší odborné veřejnosti stále trvá na tom, že trans lidé jsou nemocní a musí být pro svoje vlastní dobro korigováni – a to včetně sterilizace. Když tedy před pár týdny proběhla médii zpráva, že povinné operace by se mohly rušit, Zvěřina a další začali protestovat.
Razítko jen pro trpělivé
Shrňme si krátce to základní: Kromě pohlaví, o kterém tak rádi a téměř výlučně mluví čeští odborníci, máme ještě gender neboli rod, tedy naši osobní identitu. Zatímco pohlaví je otázkou fyzické danosti, gender sídlí v hlavě a ne vždycky se s pohlavím shoduje. Z pohledu biologie to není nic nečekaného – jako lidi jsme komplexní životní forma a byl by zázrak, kdyby nás bylo možné tak snadno rozdělit jen do dvou skupin podle anatomie. Přesto se ale teprve v posledních letech začínáme velmi pomalu blížit stavu, kdy společnost snad bude ochotna brát transgender osoby jakožto rovnocenné, a podle toho se k nim i chovat.
Aby vás české zdravotnictví a úřady braly vážně, musíte hrát toho správného trans člověka a naplňovat všechna klišé, která ještě pořád zůstávají v psychiatrických příručkách jako trus na dně zanedbaného akvária.
Předběžné znění nového návrhu zákona zveřejnil web Česká justice a jeho princip spočívá v tom, že by ke změně takzvaného gender markeru neboli písmena F či M v dokladech stačilo potvrzení ze sexuologie. Podle očekávání se ovšem proti návrhu zvedla vlna nevole. Pokud bude stačit papír od doktora, může si údajně každý měnit úřední „pohlaví“ dle libosti tam a zase zpátky, takže nastane chaos, v němž bude pro muže snazší předstírat ženskou identitu a stát se sexuálním predátorem.
Výjimečně teď pomiňme nesmyslnost představy, že se u nás musí muž převléct za ženu, aby mohl někoho napadnout. Zmíněný argument stoji primárně na zásadním nepochopení toho, jakou pozici mají trans osoby v našem zdravotním systému. Ne každý český sexuolog nebo sexuoložka sdílí Zvěřinův hrdě zpátečnický přístup, nicméně převládá konzervatismus a úzkostná opatrnost, která má za následek přesně opačný problém než ten, jehož se obává neznalá většina: mezi první návštěvou ordinace a předepsáním hormonů nebo vystavením jakéhokoli potvrzení standardně uplyne přinejmenším půl roku, v některých případech i několik let. V životě trans osoby se přitom počítá každý měsíc, protože tělo se s nástupem puberty nevratně mění a nesprávný údaj v dokladech znamená ponižující situaci při každé návštěvě úřadu, při cestování, při dopravní kontrole. Svět, kde by lidé dostávali „gender razítko“ během pár minut, je naprosto imaginární.
Ještě větší kontroverzi budí fakt, že návrh by v současné podobě zahrnoval možnost úřední změny už od dvanácti let věku, a to se souhlasem zákonných zástupců. I tady se zděšení opírá o stejně nereálné předpoklady. Obrázek zpovykaného dítěte, které dovleče své rodiče k lékaři, protože změnit si písmenko v matrice je něco jako dostat nový iPhone, nemá nic společného s realitou. Trans děti samozřejmě existují, ale změna v jejich rodném listě by měla význam spíš jako signál pro školy a další instituce, které jejich identitu často odmítají respektovat.
Identita podle tabulek
Děti a ochrana jejich křehkých duší jsou jedním z hlavních zástupných argumentů, které odpůrci připravované novely používají. Sterilizace trans lidí je prý nutná, protože není přípustné, aby se „z otců stávaly matky“ a naopak. Háček je v tom, že trans rodiče už tady jsou, vždycky tu budou a jejich děti na tom nejsou o nic hůř než ty ostatní. Jde v podstatě o stejný způsob argumentace jako v případě odporu proti adopci dětí takzvanými stejnopohlavními páry – stojí za ní potřeba odsoudit něco, co běžně funguje a nikomu neškodí. Ona bájeslovná česká liberální otevřenost v přístupu k LGBT lidem má totiž dost striktní limity.
Transgender ženy a muži mají v české společnosti postavení kuriózních bytostí, jejichž soukromé příběhy jsou občas k vidění v médiích pod titulkem typu „Žena narozená v mužském těle“. Pokud se s takovým viděním ztotožňují nebo se mu alespoň podvolí v zájmu vlastní bezpečnosti, je jim milostivě dopřána určitá dávka tolerance. Čím víc se ovšem jejich osobní cesta a identita vymyká povoleným mantinelům – nebo se, nedej bože, nachází někde mezi mužským a ženským pólem – tím víc je společnost odmítá a tím méně jsou lékaři ochotni zajistit jim nezbytnou péči. Aby vás české zdravotnictví a úřady braly vážně, musíte hrát toho správného trans člověka. Znamená to například vyprávět v ordinaci o tom, že jste si jako děti hráli s panenkami namísto autíček, a vůbec naplňovat pokud možno všechna klišé, která ještě pořád zůstávají v psychiatrických příručkách jako trus na dně zanedbaného akvária.
Někteří odborníci se Zvěřinou v čele pak sami sebe vnímají jako dobrodince, kteří pomáhají duševně nedostatečné osobě alespoň se přiblížit vysněnému normálu, po němž přece všichni toužíme. Jejich postoj nemá kořeny v expertíze, ale v předsudcích. Věnují pozornost jenom těm informacím, které jim tyto předsudky potvrzují, a svou ideologii bohužel přenášejí i na řadu klientů.
Malý krok s velkým významem
K podmiňování úřední změny kastrací neexistuje žádný obhajitelný důvod. Otázkou je pouze to, zda nová legislativa dokáže ochránit i stávající práva trans lidí. Takzvaná „gender confirmation surgery“ (tedy to, co se u nás nepřesně nazývá „operativní změna pohlaví“) je v ČR hrazená pojišťovnou, což by podle některých mohlo skončit, pokud operace přestane být ze zákona povinná. Finální návrh novely ještě neznáme a ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který za ním stál, už svůj úřad opustil, těžko tedy odhadovat její další osud i případnou reakci pojišťoven. Jisté je, že zrušení této nehumánní podmínky by zásadně ulehčilo život těm, kdo si operativní změnu nepřejí nebo ji prostě nemohou absolvovat ze zdravotních důvodů.
Příliš dlouho jsme si nalhávali, že být trans je v naší zemi jednoduché. Tato novela by se sice týkala jenom zlomku populace, jenomže zlomek populace jsou pořád lidé. Jsou to jednotlivé lidské životy, jednotlivé příběhy. Trans člověk nemůže změnit svoji podstatu – a i kdyby mohl, bylo by absurdní to po něm chtít. Jinakost není hrozba. Jedinou cestou je skutečně zohlednit potřeby trans osob v zákoně a posunout se o něco dál ke stavu, kdy budeme řešit nebezpečí jenom tam, kde opravdu nějaké je.
Autorka je publicistka a členka sdružení Trans*parent.