Dvě teenagerky, sestry ze somálské rodiny žijící v Norsku, jednoho dne ráno zmizely. Až večer došel rodičům mail, ve kterém dcery napsaly, že se rozhodly připojit k Islámskému státu. Prosily rodiče, ať jim odpustí. Sourozence i rodiče prý nade vše milují, ale nemůžou žít v zemi bezvěrců; připojit se k džihádu v Sýrii považují v době těžké pro muslimy na celém světě za svou povinnost, neboť jedině v chalífátu se dá žít plně v souladu s prorokovým učením. To bylo v roce 2013.
Norská novinářka Åsne Seierstad mluvila s rodiči, kamarádkami, učitelkami, spolužáky i policisty a během několika let ze stovek rozhovorů a písemných materiálů zrekonstruovala příběh Ayan a Leily, pokrývající dobu před jejich útěkem i po něm. Dokumentární román Dvě sestry nedávno vydalo nakladatelství Absynt, které se specializuje na reportážní literaturu.
Nikdo nic netušil
Rodiče starší Ayan a mladší Leily údajně o ničem neměli tušení. Jejich matka Sara byla se svými dospívajícími dcerami spokojená. Oceňovala, že nežijí norským způsobem života, tedy že neflámují, neoblékají se příliš vyzývavě, dodržují somálské a islámské tradice a respektují autoritu rodičů. „Alláhu, pomoz mi,“ zareagovala Sara, když si přečetla mail od dívek. Prorokovo učení podle Sary pochopily úplně špatně.
Ještě ve svých patnácti letech se Ayan oblékala „západně“, jen na hlavě nosila hidžáb, šátek zakrývající vlasy. Většinou si vybírala barevné hidžáby, které ladily se zbytkem jejího outfitu. S kamarádkami ze základní školy, které byly stejně jako Ayan z přistěhovaleckých rodin, si chatovala o klucích a dalších běžných problémech dospívajících. V diskusích ve škole se sebejistě a bojovně stavěla proti ponižování žen. Po ukončení druhého stupně se dostala na prestižní střední školu, která by jí umožnila v budoucnu diplomatickou nebo akademickou dráhu. „Oba jsou veselí, hodně se smějí, očividně se mají rádi,“ pomyslel si její třídní učitel, když se setkal na třídních schůzkách s Ayaniným otcem, liberálním muslimem Sadiqem, který do Norska kdysi uprchl ze Somálska před občanskou válkou.
Dokumentární román Dvě sestry předkládá desítky příběhů, které ukazují proměňující se trendy mezi zradikalizovanou západní muslimskou mládeží i život džihádistů ze Západu bojujících v Sýrii.
V prvním ročníku střední školy začala Ayan navštěvovat přednášky mládežnické organizace Islam Net, která vznikla z facebookové iniciativy konzervativních muslimských studentů technických škol. V Islam Net si Ayan našla nové kamarádky, se kterými ze začátku oceňovala „spousty fakt hezkejch kluků“. Všechny tři její nové kamarádky byly z muslimských rodin z různých míst světa a všechny se pod vlivem této organizace postupně radikalizovaly. Islam Net, narozdíl od předchozích generací muslimů v Norsku, kteří společně s islámem udržovali i tradice zemí, z nichž pocházeli, stavěla výhradně na islámu. Právě posilování muslimské identity v opozici k Západu, který údajně islám nenávidí, stálo na počátku postupné radikalizace čtyř kamarádek včetně Ayan. Dívky se zapojily do organizační struktury a propagovaly Islam Net, kde to šlo. Organizace zvala na své přednášky charismatické lektory, cílila na emoce a hlásala puritanismus. V debatách o nenávisti Západu k celému muslimskému světu se jako argument často používaly texty krajně pravicových politiků a blogerů.
Opravdový život začíná po smrti
Zhruba ve stejné době najala Sara, společně s dalšími somálskými matkami, pro své děti nového učitele koránu. Do té doby jim korán vykládal Sadiq a další otcové ze somálských rodin, což bylo podle názoru matek z komunity nedostatečné. Přes námitky otců začal dětem přednášet charismatický mladý vzdělanec Mustafa. Ten teenagerům islám představil jako tajuplné místo, které je tu jen pro ně. Začal je taky učit islámské pokyny pro každodennost, včetně například pravidel pro sezení na záchodě. Správný muslim si ani na záchodě nesedá zády Ka’bě, posvátnému místu v Mekce. Celý život by měl podle Mustafy směřovat k jedinému cíli – poslednímu soudu a posmrtnému životu. Teprve po smrti začíná opravdový život. Sestrám se jeho učení líbilo a začaly se stále více chovat podle toho, co je halal (vhodné) a co haram (nevhodné). Naopak jejich bratr Ismael, věkově uprostřed mezi dvěma sestrami, začal po Mustafových přednáškách cítit k islámu odpor.
Ayan i Leila se postupně začaly čím dál více oblékat podle islámské ortopraxe a zahalovat se a současně s tím se izolovaly od nemuslimského okolí ve škole. Jedničkářka Ayan se přestala věnovat učení a přešla na méně prestižní střední školu. V té době se připojila ke konzervativní islámské organizaci Prorokova umma (národ). Tato organizace pořádala politické akce, sbírky na podporu obětí války a také – alespoň část jejich členů – připravovala cesty z Norska do Sýrie. V prostředí Prorokovy ummy se Ayan a její tři kamarádky setkaly s mladými radikály. Nejednalo se o znalce koránu, učence ani příkladné muslimy, dodržující přísná Prorokova životní doporučení. Naopak, stejně jako v jiných evropských zemích svatá válka lákala zejména mladé kluky na šikmé ploše, kteří měli od dětství problém plnohodnotně se začlenit do společnosti. Ve vzájemných konverzacích tak míchali teologické argumenty s jazykem pouličních gangů. Činy jsou víc než slova, bylo jedním z jejich hesel. Interpretace koránu není úkol džihádisty.
Pokusy o osvobození
Dokumentární metoda, s níž novinářka Åsne Seierstad pracuje, neubírá knížce na čtivosti. Množstvím postav kniha připomíná velké realistické romány devatenáctého století, které se rovněž snažily chápat význam sociálního kontextu pro jednání hrdinů. V tomto případě ale nejde o fabulaci. Podobně dramatický je i Srdcový král, vyprávění Židovky Izoldy Regensbergové, které zpracovala a v roce 2006 vydala polská novinářka Hanna Krall. Nakladatelství Absynt rozšiřuje v Česku povědomí o reportážní literatuře. Dvě sestry jsou napsány tak, aby naplňovaly kritéria fikce, a rozhodně nepostrádají dramatičnost, nic z toho ale není na úkor pravdivosti.
Poté co sestry utekly, jejich otec se okamžitě vydal za nimi do Turecka a pak do Sýrie s cílem přivést je zpátky. Jeho nezdařené pokusy o osvobození dcer patří k nejdramatičtějším částem knihy a zahrnují pašeráky, přestřelky, tajné služby, média, plánování únosu, celu smrti i soud šaría. Právě v těchto částech knihy snadno zapomenete, že se jedná o dokument, a nikoli o fikci. Nezaměstnaný Sadiq se operacemi na záchranu (posléze přejmenovanou na „únos“) finančně zcela vyčerpal, a aby je mohl dál financovat, začne si vymýšlet historky ze Sýrie, které celkem úspěšně prodává norským médiím. Z peněz od médií pak dál financuje akce, které mají vést k převozu dcer ze Sýrie do Turecka.
Nutella jako fetiš
Nepřehledná občanská válka v Sýrii je podána z pohledu jedinců, kteří se do ní – dobrovolně či nedobrovolně – zapletli a musí v jejích podmínkách přežívat. Autorka reprodukuje například komunikaci sester přes Skype či WhatsApp: s bratrem Ismaelem se dohadují o existenci boha a srovnávají politické systémy Norska a Islámského státu („v chalífátu máme všechno zadarmo, to je pravý sociální stát“), s matkou Sarou sdílí rodičovské radosti po narození jejich vlastních dcer a otci vzkazují, že skutečně nechtějí Islámský stát opustit. Přepisy chatů také ukazují, že ačkoli Leila i Ayan plně podporují chalífát a jeho ideologii, slovní zásobou plnou anglicismů a popkulturních odkazů stále připomínají západní teenagerky.
Pro popis života žen džihádistů Seierstad čerpá i z blogů a účtů na sociálních sítích jiných dívek ze Západu, které se rovněž vdaly za bojovníky IS. Jedna blogerka například zveřejnila recept na palačinky v deseti fotografiích s tím, že palačinky se výborně hodí do kapes bojovníků svaté války, když kráčejí do zákopů. Jiná žena se zase na Instagramu pochlubila fotkou ukořistěné nutelly, kolem níž rozmístila granáty. Nutella je v Sýrii nedostatkové zboží a mezi ženami džihádistů funguje jako fetiš.
Sadiq se stal v Norsku mediální celebritou a i z toho důvodu mu autorka jako jednomu z mála nezměnila jméno. Desítky jmen ale novinářka změnit musela, buď na jejich přání, nebo kvůli ochraně jejich bezpečí. Dokumentární román Dvě sestry předkládá desítky příběhů, které ukazují proměňující se trendy mezi zradikalizovanou západní muslimskou mládeží i život džihádistů ze Západu bojujících v Sýrii. Podobnou knížku v češtině nenajdete.
Autor je redaktor Alarmu.