Velký šéf přichází


Babišovo ANO ovládá českou politickou scénu. Odkud se berou jeho voliči a proč mu dávají svůj hlas?

Foto Jiří Vítek (Wikimedia Commons)

Pravidelné průzkumy stranických preferencí opakovaně potvrzují, že podpora hnutí Andreje Babiše zůstává dlouhodobě stabilní. ANO nadále výrazně dominuje české politické scéně. Znovu a se značným předstihem by vyhrálo volby a jeho předseda, pronásledovaný množstvím skandálů, by si mohl opět nárokovat premiérské křeslo. Naproti tomu preference parlamentní opozice klesají nebo přinejlepším stagnují.

Kde hledat příčiny této, jak se zdá, neotřesitelné podpory ANO, která protíná všechny sociální skupiny? Jsou důsledkem únavy z demokracie, jak soudí někteří liberálové, nebo jde o protest neprivilegovaných, jak se domnívá levice? Je nepochybné, že skutečně došlo k explozi dlouhodobě střádaného zklamání z toho, co jsme snad považovali za konečný stav liberální demokracie, a co přesto nedokázalo systémově zabránit korupci ani zvýšit žalostně nízkou politickou kulturu. Sociální problémy jistě také hrají svou roli, ale sotva jimi vysvětlíme, proč ANO (anebo SPD) volí i lidé poměrně dobře materiálně zajištění.

Polská překvapení

Detailní analýza voličské základny ANO bohužel chybí. Nahlédněme proto k našim severním sousedům. Polští sociologové pod vedením Macieje Gduly rovněž hledali odpověď na otázku, jak je možné, že se strana Právo a spravedlnost (PiS) trvale těší zdaleka nejsilnější podpoře voličů, kdežto opozice doplácí na svou rozdrobenost a oslabuje. Přitom PiS systematicky ohrožuje základy liberální demokracie: podrobilo si média, vážně narušilo nezávislost soudů a chystá se podvázat akademické svobody.

Babišovo hnutí je postideologickou koláží bez hodnotového „středu“. Sestává z pozůstatků liberálního, konzervativního nebo sociálnědemokratického jazyka. S žádným z nich se neztotožňuje, ale všechny pružně využívá.

Výsledky polského výzkumu, prováděného na vzorku obyvatel jednoho maloměsta, přinesly nejedno překvapení. Především vyvrátily řadu i u nás zavedených stereotypů. Voliči PiS nepředstavují homogenní masu takzvaně neúspěšných (chudých a frustrovaných) jedinců, kterým je osud demokracie lhostejný. Vidíme před sebou naopak celé spektrum lidí, kteří mají vzájemně odlišné životní styly a zájmy i odlišný sociální status. Mnoho z nich náleží ke středním vrstvám, někteří na ekonomické transformaci dokonce vydělali. Politika jim není lhostejná, mají však o ní jiné představy než dosud vládnoucí elity.

Co tedy voliče Práva a spravedlnosti spojuje? Především je to ostře negativní vztah ke zmíněným elitám. Ty jsou považovány voliči PiS za naprosto zkorumpované a morálně zdiskreditované. Dalším pojítkem stoupenců nesilnější strany je pozitivní vize jednotného národního společenství, které se ubrání proti vnitřním i vnějším nepřátelům, proti sociálně nejslabším, menšinám a uprchlíkům. Volič následuje PiS v tomto inscenovaném politickém dramatu a účastní se ho v rozmanitých rolích: poprvé jako oběť, podruhé jako hrdý příslušník národa a potřetí třeba jako člověk pevných morálních zásad.

Polská zjištění ukazují, že úspěchy stran nebo hnutí, jako jsou polské Právo a spravedlnost, maďarský Fidesz, české ANO, německé AfD či rakouské FBÖ, uspokojivě nevysvětlíme, budeme-li trvat na tradičním rozdělení voličů na liberály, konzervativce či socialisty nebo na chudé a bohaté.

Kdo volí ANO?

Při srovnávání české a polské situace nemůžeme přejít významné rozdíly. ANO především nemá nic společného s konzervativním katolicismem, není ani dominantně nacionalistické a k migrantům a menšinám zaujímá pragmatický postoj (tady ji vydatně zastupuje zejména Okamurova SPD, třebaže extrémní rétoriku ovládají i rozptýlené proudy uvnitř KSČM, ČSSD, ODS a KDU-ČSL). Hnutí je na první pohled – a to je důležité – ideologicky nejednoznačné, nečitelné.

Ale existují i zřetelné podobnosti. Také voliči ANO, podobně jako voliči PiS, představují rozrůzněnou směsici jedinců s odlišnými zájmy a životními postoji. Jejich vzájemným negativním pojítkem je také odpor k údajně zkorumpovaným elitám. Babišovy výkřiky o Miroslavu Kalouskovi jako symbolu korupce proto mohou svou vulgárností nanejvýš krátkodobě šokovat, avšak mezi voliči ANO nakonec vyvolávají souhlas. Babišově reputaci nemůže v očích jeho voličů uškodit ani sedm měsíců trvající sestavování vlády či podpora KSČM. Vinu za průtahy jednoduše svedou na destruktivní opozici neochotnou k jakékoli dohodě. Navíc aktivní provládní podpora KSČM znamená pro voliče ANO zvlášť pokořující porážku elit a jejich vypjatého antikomunismu. Současně je – paradoxně – porážkou samotné KSČM, která tím definitivně ztratí pohodlné alibi strany, jež za politiku po roce 1989 nenese odpovědnost.

Vzpoura proti elitám je pro voliče ANO zřejmě závažnějším motivem politického rozhodování než kauzy Andreje Babiše. Zdá se, že dokonce ani Babišova soudně potvrzená spolupráce s StB hnutí a jeho předsedu výrazně nepoškozuje. Babišův životopis i s jeho poklesky totiž můžeme číst jako symbolický útok na dosavadní ideologické výklady naší minulosti. Symbolicky útočí na pojetí dějin jako morálního boje „života v pravdě“ s totalitní mocí. Normalizace však pro většinu populace nebyla takovým přímým střetem. Byla nehrdinskou hrou na schovávanou, v níž loajální občan (Havlův „zelinář“) mohl za ústupky získat aspoň drobné výhody. Babišův životopis plně zapadá do tohoto příběhu plného ponížení, které dlouho čekalo na své odčinění.

Autoritativní kapitalismus

Babiše a ANO můžeme zjednodušeně chápat buď jako ztělesnění nostalgie po reálném socialismu, nebo jako reakci na neoliberalismus, případně obojí. Jedná se o nostalgii po silné autoritě, silném státu. Levice v tomto ohledu selhala, a tak voličstvo své očekávání přesunulo na ANO. Levicové prvky vládnutí ANO jsou ovšem jen přídatné a nahodilé. Takové vládnutí ve svém důsledku úspěšně likviduje trapně přisluhující levici, aniž by levicové hodnoty bralo vůbec vážně.

ANO oslovuje i pravicově naladěné voliče tím, že reaguje na globální neoliberalismus symbolikou „českého snu“ o úspěšném domácím velkopodnikateli, který odvádí daně našemu státu. To samozřejmě není popření neoliberalismu samého. Je to jeho pokračováním jinými, autoritativnějšími prostředky. Jde o vyvrcholení ekonomického technokratismu, který určoval (nejen) českou politiku posledních desetiletí. V Babišově autoritaritářství se odráží česká firemní kultura, která striktně stojí právě na rozhodování šéfa a která zároveň vyrostla z normalizačních vzorců jednání (minimální diskuse, maximální loajalita).

Hnutí Andreje Babiše tedy musíme chápat jako kvalitativně nový politický jev, který úspěšně propojuje neoliberalismus s autoritarismem. Síla ANO vychází z toho, co by politologie nejspíš považovala za jeho slabost: ze zmíněné ideologické nejednoznačnosti, nečitelnosti. Babišovo hnutí je postideologickou koláží bez hodnotového „středu“. Sestává z pozůstatků liberálního, konzervativního nebo sociálnědemokratického jazyka. S žádným z nich se neztotožňuje, ale všechny pružně využívá. Prázdný „střed“ vyplňuje mocný jedinec, Velký šéf a vlastník, vystupující v úloze všestranného garanta. Velký šéf je první i poslední instance. Všem svým zaměstnancům-občanům slibuje růžovou budoucnost. Už ale neříká, kolik za ni budeme muset zaplatit.

Autor je literární historik a publicista.

 

A2LARM