Nezletilý mladík s vyholenou hlavou je uvězněný na policejní stanici a na policajty to „hraje tvrdě“. Byl přistižen při řízení kradeného auta. Nechce prozradit, jak se jmenuje, odkud je, ani své komplice. Mohlo by se zdát, že sledujeme scénu z filmu, který řeší problematiku mladistvých delikventů z dysfunkčních rodin v oblastech severních Čech. Když si ovšem odmyslíme realistický kontext a věk hlavního aktéra, máme před sebou spíše klasickou žánrovou situaci výslechu z kriminálního filmu. V posledním snímku režiséra Olma Omerzu, nazvaném Všechno bude, představuje sociální problematika v zásadě pouhé východisko a kulisu pro mnohem divočejší žánrovou hru, a to s prvky nejen „gangsterky“, ale i dobrodružného dětského filmu, road movie či magického realismu. A ačkoli se může zdát, že se Omerzu vrací tematicky ke svému debutu Příliš mladá noc – kde mimo jiné také sledujeme dvojici kluků, jak touží po starších dívkách a řeší masturbaci –, Všechno bude je podobně vyzrálý a podvratný jako jeho předchozí snímek, ironicky pojmenovaný Rodinný film.
Nespoutané dětství
O minulosti hlavního hrdiny Máry se toho během filmu příliš nedozvíme: v ukradeném autě „zdrhá“, protože mu nic jiného nezbývá, a „kdyby nemusel, tak nezdrhá“. Jeho útěk je naivně fatální, Mára potřebuje zažít svoje dospělé dobrodružství ve stylu hrdinů, kteří se kvůli nezvratnému průšvihu nemají kam vrátit. Co se stalo doopravdy – pokud se vůbec něco stalo –, není podstatné, stejně jako v Márově vidění světa i optice samotného filmu není důležité, zda svým útěkem někomu ublížil. Jeho problematickou domácí situaci, dospívání bez otce, je možné pouze tušit kdesi na periferii vyprávění. Film mnohem spíše preferuje optimistické hledisko nespoutaného mládí a dětsky naivní pohled na svět jen stvrzuje Márův „komplic“ Heduš se svojí „kouzelnou“ puškou na kuličky. Společně pak ve stylu road movie řeší nástrahy na své nepravděpodobné vyjížďce přes půlku republiky, jejímž imaginárním cílem je zasouložit si a narukovat do cizinecké legie ve Francii.
Omerzova práce s herci, schopnost vystavět scénu a vykreslit její atmosféru jsou v českém prostředí nevídané. Jeho filmy však postrádají skutečně silnou autorskou touhu vyjádřit se k něčemu relevantnímu.
Výrazný příklon ke kriminálnímu žánru představuje princip rozděleného vyprávění do dvou časových rovin, jež tvoří policejní výslech a retrospektivní líčení cesty, která předcházela zatčení. Mára se stylizuje do role „drsňáka“ bez emocí, který před vyslýchající policistkou nechce ani připustit, že zachránil tonoucího psa. Kamaráda Heduš zapírá nejen pro jejich spojenectví, ale také proto, aby dokázal, že přátele vlastně nepotřebuje. Je nespolehlivým vypravěčem a jeho lživá slova jsou uváděna na pravou míru v retrospektivě. Mára tak před diváky odhaluje jednotlivé slupky své osobnosti, ale přitom se snaží před policistkou zachovat žánrovou roli nespolupracujícího gangstera, zatímco Heduš ho plánuje vysvobodit. K žánru kriminálky pak odkazují i momenty, kdy kluci v úvodu zahazují své mobilní telefony do jezera, aby je nemohli „napíchnout“, scény překonávání policejních kontrol či rekvizity jako už zmíněná kuličková automatická puška.
Hřejivě krušná místa
Ve Všechno bude ovšem nedochází pouze k Márově chlapácké autostylizaci a k jejímu narušování konfrontací se skutečností. Omerzu svým postavám vychází vstříc, a to hned několika způsoby: v první řadě jde o bezchybnou kameru Lukáše Miloty, který chlad a bídu Čech estetizuje zapadajícími paprsky slunce, a vytváří tak pocit hřejivého místa uprostřed krušné zimy. Dále jde o výrazný hudební podkres, který svým optimistickým vyzněním, evokujícím dětskou hru, již od úvodu nejvíce napovídá, že vlastně sledujeme dobrodružství, kde pravidla mohou být diktována dětskou fantazií. Režisér svůj film ale výrazně stylizuje i v rámci toho, co bychom mohli nazvat filmovou „objektivní realitou“, která je nadřazena Márovu zkreslenému vyprávění. Některé momenty lze ještě vnímat jako pouhé nelogičnosti či nadsázku – Mára je silnější než dospělý muž, umí chytat ryby rukama –, ovšem jiné scény se již nesou v duchu magického realismu. Jako například ta, kdy Mára usne za volantem a po zvláštní sekvenci, v níž jako by volant auta vedla po silnici neviditelná ruka, se kluci probudí se zaparkovaným autem u domu svého dědy, za kterým měli namířeno. Figura dědy, na kterého je Mára tak fixovaný a který ho naučil nejen řídit auto, ale také věřit fantaziím, je pro celý film značně emblematická. Děda představuje v dětském vidění archetyp hrdiny, jemuž každý vnuk zbaští jeho historky o trezoru plném medailí z válek či o tajné telefonní lince do štábu NATO. Děda mimochodem také naučil vnuka oživovat utopené mouchy tím, že se jim vytvoří mohyla z popela cigaret.
Mouchy a další živočichové přitom představují – podobně jako v Rodinném filmu – další interpretační vrstvu, kterou autor využívá ke komentování postav a jejich počínání. Kromě much zde máme opět psa – leitmotiv celé režisérovy filmografie –, rybičky v akváriu, stěhovavé motýly a kromě toho i spoustu dalších divokých zvířat. Všichni tito živočichové slouží ve střihu k myšlenkově poměrně banálním, ale jinak výrazně výtvarným přirovnáním. Omerzu není ten typ autora, který hledá paralely mezi člověkem a zvířetem k vynášení kritických etologických závěrů. Jeho přirovnání jsou mnohem spíše poetická, ohledávají přirozenou krásu živočišného světa a je z nich cítit upřímná radost z jejich záznamu na kameru. Vypovídají také mnohé o způsobu, jakým se režisér ke svým postavám staví. Rodinný film zkoumal postavy jako zvířata v teráriu: umisťoval je do poměrně předvídatelných situací, sledoval jejich interakce, aniž by dokázal předejít určité prvoplánovosti. Ve Všechno bude Omerzu naopak sleduje zvěř v divoké přírodě – jeho postavy jsou mnohem méně předvídatelné a živější. A často podobně zubožené jako otravné mouchy, ke kterým je Mára překvapivě empatický a nechává je obživnout z popelové mohyly, zatímco v paralelní montáži se ze srdečního infarktu zázračně probouzí jeho děda.
Plakat jako Rambo
Klukům se dědu po infarktu podaří v komicky napínavé scéně dopravit až do nemocnice, ale dědova smrtelnost otřese s celkovými základy Márova fantazijního vidění světa. Když se Heduš ve vypjatém rozhovoru o dědovi nelichotivě vyjádří jako o „starým komoušovi“ a Mára mu to oplatí tvrzením, že Hedušův táta začal chlastat kvůli svému synovi, je to pravděpodobně moment, který je nejblíže k rozkrytí sociálního přediva, jež celé filmové universum obestírá. Všechno bude postrádá ostřejší sociálněkritický osten, který divák vzhledem ke zvolenému námětu očekává, a v tom vlastně spočívá největší podvratnost filmu. Scéna policejního výslechu sice vrcholí Márovou kapitulací, když se rozpláče ve strachu z toho, že jeho děda možná v nemocnici nakonec zemřel, ale pointou celé výslechové linky je spíše dekonstrukce hrdiny „drsňáka“, u něhož se ukazuje, že má i svou sentimentální stránku (to ovšem divák celou dobu dobře věděl). Jde vlastně o pouhé naplnění žánrového vyklenutí vývoje hlavní postavy (podobně jako se například rozpláče protagonista v závěru snímku Rambo: První krev). Tím, že filmu chybí zásadnější rozkrytí vztahu mezi dětskou fantazií a sociální realitou, schází mu i působivější závěr. Všechno bude se tak nese v duchu naplňování schématu hry, která je smyslem sama o sobě. Putování kluků nemá žádný reálný cíl a film končí v momentě, kdy se chlapci rozhodnou s hrou přestat a navrátit se domů.
Cena za režii v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech (jinými slovy jde o druhou cenu v kategorii nejlepší film) je sama o sobě dostatečně výmluvná. Omerzu je skvělý režisér; jeho práce s herci (a obzvlášť neherci), schopnost vystavět scénu a vykreslit její atmosféru jsou v českém prostředí nevídané. Jeho filmy však postrádají skutečně silnou autorskou touhu vyjádřit se k něčemu relevantnímu. Přitom k tomu má s každým svým dalším filmem čím dál víc nakročeno.
Autor je filmový střihač a publicista.