Cestu k ochraně klimatu nám nezkřížila „lidská přirozenost“, ale kapitalismus


Je dobře, že se o klimatické změně začíná pořádně mluvit i psát, ale nazývejme její viníky pravým jménem. 

V neděli prvního srpna celý New York Times Magazine sestával z jediného článku na jediné téma: selhání tváří v tvář globální krizi klimatu v osmdesátých letech, kdy už věda měla v celé věci jasno a zdálo se, že politika se s ní sladí. Autorem článku je Nathaniel Rich a jeho text se hemží zasvěcenými rozbory nevyužitých možností, nad kterými jsem si nejednou i nahlas zanadávala. Aby bylo jasno, že důsledky tohoto selhání nebudou odtikávat v geologickém čase, doprovází Richova slova celostránkové letecké snímky George Steinmetze, jež srdceryvně dokumentují, jak rychlý spád nabírá vývoj planetárních systémů od zurčení vodních toků tam, kde býval grónský led, po masivní rozmach řas v třetím největším čínském jezeře.

Článek o délce celé novely představuje přesně ten mediální zájem, jaký si klimatická krize již dávno zaslouží, ale jakého se jí téměř nikdy nedostalo. Různých výmluv pro to, že tak nepodstatná záležitost jako plenění našeho jediného domova přece nesplňuje parametry novinářského sólokapra, jsme všichni slyšeli bezpočet: „Klimatická změna je hudbou příliš vzdálené budoucnosti“; „Je nepatřičné mluvit o politice tam, kde vinou hurikánů a požárů dochází ke ztrátám na životech“; „Novináři události jen sledují, nevymýšlejí je – a politici prostě o klimatických změnách nehovoří“; a samozřejmě: „Kdykoli to zkusíme, klesne nám sledovanost.“

Na lidském životě za kapitalismu není nic esenciálního – lidé jsou schopni se organizovat v nejrůznějších druzích společenských řádů, včetně společností s mnohem delšími časovými horizonty a vyšší mírou respektu vůči přírodním životadárným soustavám.

Za žádnou z těchto výmluv se ale zanedbání povinnosti neschová. Hlavní mediální kanály přece mohly kdykoli samy svobodně rozhodnout, že destabilizace celé planety představuje významnou novinu, snad tu vůbec nejvýznamnější, kterou naše éra přináší. Vždycky měly možnost i schopnost dát svým zpravodajům a fotografům za úkol, aby čtivě propojili abstraktní vědu s prožívanými extrémy počasí. A kdyby tak činili neustále, nemuseli by se novináři předbíhat před politikou, neboť čím víc toho veřejnost ví jak o hrozbě, tak o možných řešeních, tím spíš zatlačí na volené zástupce, aby ve věci rázně zakročili.

Právě proto mě tak potěšilo, jak se Timesy plnou silou své redaktorské mašiny postavily za Richův opus – oznámily ho krátkým propagačním videem a spustily ho živě v Times Center spolu s doprovodnými vzdělávacími materiály.

A právě proto mě také tak naštvalo, že ústřední tvrzení článku je nebetyčně pomýlené. Podle Riche došlo v letech 1979 až 1989 k tomu, že veřejnost pochopila a přijala vědecké základy klimatických změn, rozepře ohledně tématu ještě nehořely, společnosti obchodující s fosilními palivy ještě naplno nespustily dezinformační kampaně a bylo dost globální politické vůle k dohodě o výrazném a závazném mezinárodním omezení emisí. Rich hodnotí klíčovou chvíli na konci osmdesátých let takto: „Podmínky pro úspěch nemohly být příznivější.“

A přesto jsme to zvorali – „my“ lidé, jelikož jsme jaksi příliš krátkozrací na to, zajistit si bezpečnou budoucnost. Pro případ, že by nám nedošlo, kdo či co je na vině za to, že nyní „ztrácíme Zemi“, Richova odpověď je vyvedena v celostránkové popisce k obrázku: „Všechny skutečnosti jsme znali, v cestě nám nestálo nic. Nic kromě nás samotných.“

Takže já a ty, jasně. Podle Riche tedy nikoli společnosti s fosilními palivy, které se účastnily každého velkého politického sezení popisovaného v textu. (Představte si, že by americká vláda opakovaně zvala vedoucí tabákových společností k řešení politiky zákazu kouření. Kdyby tyto schůzky nepřinesly nic hmatatelného, usoudili bychom snad, že lidé prostě chtějí umřít? Nebo bychom spíše došli k závěru, že takový politický systém je zkorumpovaný a k ničemu?)

Nadvláda neoliberalismu

Od středy, kdy vyšla i online verze článku, na tuto dezinterpretaci upozornila celá řada klimatických odborníků. Další si povšimli nesmyslného vzývání „lidské přirozenosti“ a užívání pluralis majestatis v popisech tak homogenně americké skupiny mocenských hráčů, až to do očí bije. Nikde v Richově podání neslyšíme nic od politických vůdců globálního Jihu, kteří během této klíčové doby i po ní opakovaně volali po rozhodném jednání, a byli tak podivuhodně schopní zajímat se o budoucí generace i přesto, že jsou lidmi. Ženské hlasy se v Richově textu vyskytují stejně vzácně jako ohrožený datel knížecí – a když už se vyskytnou, pak jen coby hlasy trpitelských ženušek tragicky heroických mužů.

Na všechny tyto nedostatky již poukázali jiní, proto je tu nehodlám přežvýkávat. Zaměřím se na ústřední premisu celého textu: na to, že koncem osmdesátých let „nemohly být podmínky“ pro urychlené řešení klimatické krize „příznivější“. Právě naopak: jen stěží si lze představit okamžik v lidské evoluci méně vhodný pro to, aby se náš druh postavil čelem k tvrdé pravdě o tom, že vymoženosti moderního konzumního kapitalismu vytrvale podrývají obyvatelnost naší planety. Proč? Protože konec osmdesátých let byl naprostým zenitem neoliberální křížové výpravy, vyvrcholením ideologické nadvlády ekonomického a sociálního projektu, který kolektivní jednání záměrně hanobil ve jménu osvobození „volného trhu“, a to v každém aspektu života. Avšak o tomto paralelním vrcholu ekonomického a politického myšlení není v Richově článku ani zmínka.

Na tomto snímku z 9. května 1989 svědčí James Hansen, ředitel Goddardova Institutu pro studium vesmíru NASA v New Yorku, před senátním výborem pro dopravu ve washingtonském Kapitolu přesně rok poté, co přišel s historickým tvrzením, že globální oteplování je na pochodu a bude se dále zhoršovat

Když jsem se před pár lety ponořila do historie klimatických změn, došla jsem podobně jako Rich k závěru, že zlomovým bodem obratu v celosvětovém úsilí o přísnou, vědecky založenou globální dohodu byl rok 1988. Právě tehdy vystoupil před Kongresem James Hansen, ředitel Goddardova Institutu pro studium vesmíru NASA, s tvrzením, že si je „na 99 procent jistý“, že se s lidskou činností pojí „velmi skutečný trend k oteplování“ planety. Ještě týž měsíc se pak stovky vědců a politiků účastnily historické Světové konference o proměnách podnebí v Torontu, kde se probírala první zamýšlená omezení emisí. Do konce téhož roku, v listopadu 1988, se také uskutečnilo první zasedání Mezinárodního panelu o klimatické změně na půdě OSN.

Lidská přirozenost?

Klima ale nebylo tématem jen pro politiky nebo mimoně – cvrlikali si o něm i vrabci na střeše, což dokládá to, že když redaktoři časopisu Time oznamovali „Člověka roku 1988“, změnili název rubriky na „Planeta roku: Ohrožená Země“. Na obálce se objevil obrázek zeměkoule, jak drží pohromadě jen díky tomu, že je omotaná provázkem, a v pozadí nad ní zlověstně zapadá slunce. „Žádný jednotlivec, žádná událost, žádné hnutí neoslovilo tolik myslí a nevévodilo tolika nadpisům,“ vysvětlil novinář Thomas Sancton, „jako tento kus skály a půdy a vody a vzduchu, kterému říkáme náš domov.“

(Zajímavé je, že na rozdíl od Riche huntování planety nesváděl na „lidskou přirozenost“. Šel hlouběji a vystopoval je až k zneužití židovsko-křesťanského konceptu „nadvlády“ nad přírodou, která nahradila předkřesťanskou ideu Země coby „matky, úrodné plodnice života. Příroda – půda, les, moře – byla obdařena božskostí a smrtelníci jí byli podřízeni“.)

Když jsem pročítala zprávy o klimatu z tohoto období, opravdu mi připadalo, že dalekosáhlý posun jsme měli nadosah – a pak nám najednou zcela tragicky proklouzl mezi prsty ve chvíli, kdy USA odkráčely z mezinárodních vyjednávání a zbytek světa se spokojil s nezávaznými dohodami založenými na pochybných „tržních mechanismech“ jako směně emisí uhlíku a jejich náhrad. Skutečně tedy stojí za to spolu s Richem se ptát: Co se sakra stalo? Co narušilo onu naléhavost a odhodlání, které ke konci osmdesátých let vyzařovalo ze vší té činorodosti na nejvyšších místech?

Rich dochází k závěru, který však nepodkládá žádnými sociálními či vědeckými důkazy, že došlo k zásahu čehosi jménem „lidská přirozenost“, která prostě všechno podělala. „Lidské bytosti,“ píše, „ať už v globálních organizacích, demokraciích, průmyslu, politických stranách či coby jednotlivci, nejsou schopné obětovat přítomné pohodlí, aby se vyhnuly trestu uvalenému na budoucí pokolení.“ Zdá se, že máme v povaze „být posedlí přítomností, zabývat se krátkodobým výhledem a pudit dlouhodobé zájmy z mysli, stejně jako vyplivujeme pozřený jed“.

Když jsem se na tutéž dobu podívala já, došla jsem k úplně jinému závěru: co se zpočátku jevilo jako naše nejlepší šance na jednání v zájmu záchrany klimatu, utrpělo ve zpětném pohledu až epicky špatným načasováním. Podíváme-li se do minulosti pozorněji, vyjeví se, že zrovna když se vlády dávaly dohromady, aby přitáhly uzdu sektoru fosilních paliv, zažívala globální neoliberální revoluce stádium supernovy, a že projekt ekonomické a sociální obnovy na každém kroku narážel na imperativy jak klimatologie, tak i korporátní správy.

Neschopnost alespoň zběžně odkázat na tento druhý globální trend osmdesátých let představuje nepochopitelnou slepou skvrnu Richova textu. Koneckonců hlavní výhodou návratu do doby jen nedávno minulé by pro novináře měla být možnost vidět trendy a vzorce vývoje, jež nebyly pozorovatelné pro ty, kteří si danými událostmi přímo procházeli. V roce 1988 například nemohla klimatická komunita tušit, že se nachází na vrcholu konvulzivní neoliberální revoluce, jež přetvoří každou velkou ekonomiku na planetě.

My to však víme. A ve zpětném pohledu na konec osmdesátých let vyplyne na povrch to, že léta 1988­–89 byla „příznivým podmínkám pro úspěch“ na hony vzdálená – byla to vůbec nejhorší možná chvíle pro to, aby se lidstvo rozhodovalo, zda má vzít planetární zdraví vážně a upřednostnit ho před ekonomickými zisky.

Prezident Ronald Reagan podepisuje zákon zavádějící dohodu mezi USA a Kanadou o volném obchodu během slavnosti v Bílém domě 28. 9. 1988

Připomeňme si, co se ještě dělo. V roce 1988 podepsaly Spojené státy s Kanadou dohodu o volném obchodu, jakýsi prototyp NAFTA a bezpočtu dalších dohod, které následovaly. Berlínskou zeď už brzy čekal pád, z něhož pravicoví ideologové v USA s úspěchem udělají důkaz „konce dějin“ a opodstatnění pro vývoz reaganovsko-thacherovského receptu privatizace, deregulace a úsporných opatření do všech koutů světa.

Právě tento souběh historických trendů – vznik globální architektury, jež měla mít na starosti klimatickou změnu, a spolu s ní vznik mnohem mocnější globální architektury, jež měla osvobodit kapitál od všech omezení – zcela vykolejil ono snažení, které Rich tak správně vyzdvihuje. Neboť jak opakovaně poukazuje, vypořádat se s výzvou klimatické změny by vyžadovalo uvalit přísná omezení na znečišťovatele a podniknout investice do veřejné sféry za účelem transformace toho, jak a čím poháníme náš život, jak obýváme města a jak cestujeme.

To všechno bylo v osmdesátých a devadesátých letech možné (a zůstává dodnes) – ale žádalo si to přímý rozbroj s projektem neoliberalismu, který v té době vyhlásil válku i samotné představě veřejné sféry („Nic takového jako společnost neexistuje,“ oznámila nám Thatcherová). Mezitím dohody o volném obchodu podepisované v této době stavěly mnohé rozumné klimatické iniciativy – například podporu místnímu zelenému průmyslu a odmítání mnoha znečišťujících projektů jako hydraulické štěpení a ropovody – mimo mezinárodní obchodní zákon.

Bez kapitalismu by planeta vzkvétala

O této srážce mezi kapitalismem a planetou jsem napsala pětisetstránkovou knihu, takže podrobnosti tu nebudu rozpitvávat. Následující úryvek však téma docela pokrývá, a tak z něj aspoň stručně ocituji:

„Kroky nutné pro snížení emisí jsme nepodnikli proto, že by byly v podstatném rozporu s deregulovaným kapitalismem, tedy vládnoucí ideologií celého období, v němž se snažíme najít cestu z této krize. Uvízli jsme, protože úkony, které by nám daly nejlepší vyhlídky na to, odvrátit katastrofu – a šly by k duhu valné většině –, představují velikou hrozbu pro elitní menšinu, jež pevně svírá naši ekonomiku, politické procesy a většinu našich médií. Tento problém by možná nebyl nepřekonatelný, kdyby se byl v dějinách objevil jindy. Naším velkým společným neštěstím bylo, že vědecká komunita provedla svou rozhodnou diagnózu klimatické hrozby právě ve chvíli, kdy politická, kulturní a intelektuální moc těchto elit byla největší od dvacátých let. Vlády a vědci začali vést vážné hovory o radikálních omezeních emisí skleníkových plynů v roce 1988 – přesně v roce, který spustil proces zvaný ‚globalizace‘.“

Proč tolik záleží na tom, že Rich se o tomto konfliktu nezmiňuje ani slovem a místo toho tvrdí, že náš osud zpečetila „lidská přirozenost“? Záleží na tom proto, že pokud silou, která narušila dobrou vůli ke změně, jsme opravdu „my sami“, pak je fatalistický nadpis na obálce New York Times Magazine – „Ztrácíme Zemi“ – skutečně opodstatněný. Je-li neschopnost obětovat krátkodobé pohodlí pro naději na zdraví a bezpečnou budoucnost skutečně vryta do naší DNA, pak prostě toto směřování ke vskutku katastrofickému oteplování nemáme šanci včas zvrátit.

Pokud však na druhé straně jsme my lidé opravdu měli koncem osmdesátých let vlastní spásu nadosah, ale nechali jsme se strhnout přívalem elitářského volnotržního fanatismu – kterému odporovaly miliony lidí po celém světě –, pak se s tím dá cosi velmi konkrétního podniknout. Můžeme tento hospodářský řád konfrontovat a pokusit se nahradit ho něčím, co se zakládá na bezpečí pro lidi a planetu, co nestaví do svého středu snahu o růst a zisk za každou cenu.

Nová podoba demokratického ekosocialismu, který má pokoru učit se z domorodých nauk o povinnostech vůči budoucím generacím a propojení všeho živého, skýtá pro lidstvo nejlepší vyhlídky na společné přežití.

A dobrá zpráva – ano, mám i takovou – je ta, že na rozdíl od roku 1989 se dnes v USA snaží přesně tuto vizi naplnit mladé a stále rostoucí hnutí zelených demokratických socialistů. Toto hnutí představuje víc než jen voličskou alternativu – je to jediné záchranné lano naší planety.

Musíme si ale ujasnit, že toto záchranné lano není z těch, které jsme si již vyzkoušeli, aspoň ne v takové míře, která je zapotřebí. Když Timesy tweetovaly upoutávku na Richův článek o „lidské neschopnosti vypořádat se s katastrofickou změnou podnebí“, nabídlo výtečné ekologické křídlo amerických demokratických socialistů tuto opravu: „Kdyby mysleli vážně svou snahu vyšetřit, co se pokazilo, psali by o ‚neschopnosti kapitalismu vypořádat se s katastrofickou změnou podnebí‘. Mimo rámec kapitalismu je lidstvo plně schopno společnost uspořádat tak, aby v rámci ekologických omezení vzkvétala.“

Mají pravdu, i když ne úplnou. Na lidském životě za kapitalismu není nic esenciálního – lidé jsou schopni se organizovat v nejrůznějších druzích společenských řádů, včetně společností s mnohem delšími časovými horizonty a vyšší mírou respektu vůči přírodním životadárným soustavám. Lidé tak vlastně žili po většinu dějin a mnohé domorodé kultury se drží kosmologie se Zemí uprostřed dodnes. Kapitalismus je pouhým plivancem v ohromném moři historie našeho rodu.

Podíl industriálního socialismu

Dávat jednoduše všechno za vinu kapitalismu však nestačí. Je pravda, že touha po nekonečném růstu a ziscích stojí v naprostém rozporu s požadavkem po rychlém skoncování s fosilními palivy. A je pravda, že globální rozšíření neomezené podoby kapitalismu známé jako neoliberalismus osmdesátých a devadesátých let přispělo největší mírou k ničivému nárůstu globálních emisí v posledních desetiletích a bylo také nejrozsáhlejší překážkou v rozhodném vědecky podloženém klimatickém konání od chvíle, kdy se vlády začaly scházet k hovorům (a dalším a dalším hovorům) o snižování emisí. Největší překážkou zůstává i nadále, dokonce i v zemích, které se prezentují coby vůdci klimatického hnutí, jako jsou Kanada či Francie.

I tak si musíme nalít čistého vína a říct, že autokratický industriální socialismus byl pro životní prostředí rovněž pohromou, což lze nejdramatičtěji doložit skutečností, že po zhroucení Sovětského svazu došlo v postsovětských zemích na počátku devadesátých let k prudkému propadu uhlíkových emisí. A jak jsem napsala v knize This Changes Everything (Tímto se vše mění, 2014), venezuelský petropopulismus v této toxické tradici pokračuje dodnes s katastrofálními důsledky.

Tento fakt je třeba přijmout, ovšem také je třeba poukázat, že země se silnou demokraticky socialistickou tradicí – jako Dánsko, Švédsko či Uruguay – mají zřejmě nejjasnozřivější environmentální politiku na světě. Z toho lze usoudit, že socialismus není nutně ekologický, ale nová podoba demokratického ekosocialismu, který má pokoru učit se z domorodých nauk o povinnostech vůči budoucím generacím a propojení všeho živého, skýtá, zdá se, pro lidstvo nejlepší vyhlídky na společné přežití.

Řešením je demokratický ekosocialismus

Právě o to jde novým politickým kandidátům tohoto hnutí, kteří zastávají demokratickou ekosocialistickou vizi a zhuntovaný přírodní svět naší planety dávají do přímé souvislosti s ekonomickým drancováním z dekád neoliberální nadvlády. Částečně se inspirovalo prezidentskou kandidaturou Bernieho Sanderse a jeho kandidáti z nejrůznějších lidských ras – jako Alexandria Ocasio-Cortez v New Yorku, Kaniela Ing na Havaji a mnozí další – volají po „zeleném Novém údělu“ [New Deal – soubor opatření a ekonomických a sociálních reforem zavedených v USA v letech 1933 až 1937 – pozn. red.], který by naplnil základní materiální potřeby všech, nabídl skutečná řešení pro rasovou a genderovou nerovnost a urychlil přechod na stoprocentně obnovitelné zdroje. Mnozí – například kandidátka na newyorského guvernéra Cynthia Nixon a kandidátka na newyorského vrchního návladního Zephyr Teachout – se zavázali nebrat peníze od společností s fosilními palivy a místo toho slibují, že je poženou k zodpovědnosti.

Tito kandidáti, ať už sebe chápou jako demokratické socialisty či nikoli, odmítají jak nepokrytou válku přírodě, kterou vede Donald Trump, tak i neoliberální centrismus establishmentu demokratické strany, která na ekologickou krizi navrhuje vlažná „řešení na základě trhu“. Také představují konkrétní alternativu vůči nedemokratickým extraktivistickým socialistům minulosti i přítomnosti. A co je zřejmě nejdůležitější – tato nová generace politiků nemá zájem na tom, obětovat „lidstvo“ na oltář chamtivosti a korumpovanosti malé elity. Místo toho pomáhají lidstvu – a zejména jeho soustavně opomíjeným a nepočítaným příslušníkům – hledat společný hlas, aby se této elitě mohlo postavit.

Zemi ještě neztrácíme – ale Země se zahřívá tak rychle, že je na nejlepší cestě ztratit mnohé z nás. Na poslední chvíli se nám otevírá nová politická cesta vedoucí k bezpečí. Teď není čas plakat nad ztracenými desetiletími. Teď je čas se na tu cestu sakra konečně vydat.

Autorka je novinářka, spisovatelka a aktivistka.

Z anglického originálu Capitalism Killed Our Climate Momentum, Not “Human Nature”, publikovaného na webu The Intercept, přeložil David Vichnar.

 

A2LARM