Na blíže nespecifikovaném místě na Západním břehu se schází Lior Raz, člen elitní tajné jednotky izraelské armády, a Avi Issacharoff, izraelský zpravodaj pro Západní břeh. Jde o náhodné setkání kamarádů z mokré čtvrti, kteří spolu před mnoha lety vymetali jeruzalémské bary. Rozhovor je dovede k nečekaným hloubkám psýché. Co je tvým snem? zeptá se Issacharoff Raze stiženého posttraumatickým syndromem. Popsat, co jsem zažil, když jsem byl v armádě na Západním břehu, popsat zkušenost Palestinců, popsat teroristy jako lidské bytosti, kteří mají své lidské potřeby, lásky a nenávisti, to, že každý, kdo je součástí konfliktu, platí svou daň. Sen, o němž autoři izraelského seriálu Fauda, distribuovaného společností Netflix, vypráví v médiích, se splnil.
Seriál Fauda se začal podle Issacharoffova a Razova scénáře a s Razem v hlavní roli natáčet v roce 2014 v arabské vesnici Kafr Kasim na izraelské straně zelené linie rozdělující Izrael a Západní břeh. Pojednává o tajné jednotce izraelské armády, tzv. mistaravim, ve které Raz sloužil. Mistaravim jsou vojáci, kterým speciální výcvik, dokonalá znalost arabštiny a reálií umožňují v převlečení za Araby infiltrovat do palestinského prostředí, aby v něm odhalovali teroristickou činnost. Fauda (arabsky chaos – jde o heslo k evakuaci členů jednotky v okamžiku odhalení) se stala mezinárodním hitem, opěvovaným za vyvážený popis konfliktu, a to i v českém prostředí. V týdeníku Respekt o něm Zuzana Boehmová referuje jako o „prvním izraelském seriálu, v němž není konflikt vykreslen jednostranně“.
Nic se nedozvíme o více než padesát let trvající okupaci Západního břehu, o chudobě, demolicích palestinských domovů či jejich nočních prohlídkách, zabavování půdy, výstavbě osad a šikanách na checkpointech.
Opravdu nejde pouze o dobře provedenou akční podívanou. Emocionální hnutí a dilemata postav na obou stranách konfliktu jsou podrobně popsána. Palestinské postavy o nich dokonce mluví arabsky a arabština a hebrejština mají v seriálu rovné zastoupení. Dozvíme se, překvapivě, že i Palestinci mají své rodiny, že milují své děti, rodiče, manžele a manželky. Zatímco ale hlavní palestinská postava Abu Ahmed dá nakonec v první sérii přednost své destruktivní misi před rodinou a je zrazen svým nejbližším spolupracovníkem a žákem, Doron Kavillio stojí za svými soukmenovci do té míry, že bere spravedlnost do svých rukou a vymyká se disciplíně vojenského velení. Terorista Al Makdasí, vycvičený ISIS v Sýrii, je ve druhé řadě zcela bezskrupulózní. I on se sice mstí za smrt svého otce, kterou způsobila Doronova jednotka, ale kromě zabití Dorona připravuje také grandiózní útok na Tel Aviv, kterému je ochoten obětovat vše, včetně štěstí svého bratra a matky a života svých spolupracovníků. Členové jednotky mistaravim taktéž nejsou žádní andílci. Neštítí se mučení svých protivníků, výslechů, emocionálního vydírání. Vždy ale ve jménu záchrany kamaráda a ochrany životů civilistů či ochrany svých rodin. A protože žádná akce komanda není jednoznačně úspěšná – každá likvidace teroristy s sebou přináší nevinné oběti a spouští další spirálu násilí –, vždy následují záběry na tváře členů komanda sžírané výčitkami a smutkem či snahu vybít agresi v tělocvičně. Celkově si pak o komandu můžeme myslet, že to je banda sice trochu hrrr, ale prima chlapíků (a jedné slečny) stižených posttraumatickým syndromem. V hebrejštině dokonce existuje pro Izraelce, jemuž se hnusí násilí, ale musí jej užít, aby přežil, výraz jore ve-boche (střílení a pláč).
Spirála násilí a osobních vendet, do níž se zaplétají obě strany, tvoří osu příběhu. U palestinských postav se však k osobním motivům přidávají i ty ideologické. Bez ohledu na to, jaký máme názor na ideologičnost Palestinců a čistě lidské motivy Izraelců (i to je značně problematická otázka), seriál neřeší záhadu, proč jsou hlavní palestinští představitelé fanatici. Je to islám? Či snad arabská přirozenost? Nic se nedozvíme o více než padesát let trvající okupaci Západního břehu, o chudobě, demolicích palestinských domovů či jejich nočních prohlídkách, zabavování půdy, výstavbě osad a šikanách na checkpointech. Separační bariéra nepronikla ani do jednoho záběru.
Dovolte nám Faudu alespoň nenávidět
I přesto ale nelze tvůrcům upřít, že některé palestinské postavy vzbuzují sympatie. Můžeme fandit doktorce Širin, která se zaplétá do machinací obou stran, sympatizovat s manželkou teroristy Abu Ahmada, jíž Izraelci nakonec poskytnout bezpečné útočiště v Berlíně, či s bratrem Al Makdásího, bojujícím mezi loajalitou k fanatickému bratrovi a touhou po poklidném rodinném životě se svojí ženou Marwou. Jen těžko v nás ale seriál vzbudí empatii k Palestincům jako skupině, která usiluje o své politické uznání a důstojnou lidskou existenci se všemi politickými právy. A právě tato neschopnost uznat nejen individuální, ale ani kolektivní práva a nároky druhé strany stojí podle Alana Dowtyho, amerického politologa zabývajícího se Blízkým východem, v jádru izraelsko-palestinského konfliktu od jeho samotného počátku. Je totiž poměrně banální konstatovat, že každý touží po spokojeném životě, má své tužby, lásky a nenávisti. Méně banální je již uznat, že k tomu, aby je mohl realizovat, potřebuje nějaký politický rámec.
A co na tyto reprezentace říká arabský svět? Podle duchovních otců seriálů, Liora Raze a Aviho Issacharoffa, je seriál v arabském světě sledován, a dokonce se tvůrcům od arabského publika dostalo pozitivních reakcí. Postoje Arabů žijících v Izraeli, které se objevily v izraelských i světových médiích, jsou méně jednoznačné. Salim Dau, představitel duchovního otce teroristy Abu Ahmeda, který je na konci první série zavražděn, říká v rozhovoru pro izraelský deník Ha’arec: „Jsem šťastná oběť vraždy, a kdyby se mnou neskoncovali, v druhé sérií bych již vystupovat nechtěl.“ Seriál je podle něj „izraelskou arogancí“. „Nemůžete jen tak likvidovat Palestince, a ještě se kvůli tomu cítit ‚smutní‘, “ komentuje. Sajjid Kašua, izraelský arabský spisovatel, novinář a scenárista, vidí v seriálu dvojí aroganci. Tvůrci se podle něho domnívají, že „je možné prohlásit se za hlas Arabů stejně tak snadno, jako členové tajného komanda mohou ztělesnit Araby tím, že se obléknou do levného oblečení, nechají si narůst vousy a nagelují si vlasy“, a tento obraz prodat jako objektivní pravdu. Když je Palestincům upřeno právo na reprezentaci, „ponechte nám alespoň možnost Faudu nenávidět“, shrnuje Kašua. O reakci arabského světa se toho ze západních médií příliš nedozvíme, a to navzdory tomu, že Palestinská kampaň za akademický a kulturní bojkot Izraele (The Palestinian Campaign for the Academic and Cultural Boycott of Israel) žádala Netflix o stažení seriálu a zastavení natáčení třetí série.
Jak už bylo řečeno, Lior Raz a Avi Issacharoff si seriálem Fauda splnili svůj sen. Lior Raz se navíc vypsal z posttraumatického stresového syndromu. Na tom není nic špatného. Pravděpodobně jinak psát neumí a ani nemůže. Situace v Izraeli skutečně jednoduchá není: povinná vojenská služba, která v mnohých zanechává psychické i fyzické šrámy na celý život, sebevražedné atentáty, únosy, neustálé napětí, stav na pokraji válečného konfliktu a radikalizace na obou stranách jsou neodmyslitelnou součástí izraelské reality. Problém ale nastává v okamžiku, kdy nezbývá místo na sny a traumata druhých. Místo dialogu prolamujícího bariéry mezi oběma stranami a otevírajícího nové perspektivy a cesty k porozumění jsme svědky monologu, jehož hlas je nám důvěrně známý a jen utvrzuje nerovnosti obsažené ve statu quo.
Autorka je antropoložka a věnuje se židovským studiím.