Foto Petr Zewlakk Vrabec
V úterý bylo padesáté výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa, které ukončilo obrodný proces známý jako pražské jaro. Prezident Miloš Zeman už předem avizoval, že nebude mít žádný projev, což vzbudilo nevoli části zejména pražské inteligence. Před Českým rozhlasem se sešli lidé k pietní vzpomínce. Přijeli sem také předseda vlády Andrej Babiš (ANO) a předsedové sněmovny a senátu Radek Vondráček (ANO) a Milan Štěch (ČSSD). Lidé před rozhlasem Andreje Babiše vypískali, s nesouhlasnými projevy se setkal i Vondráček. Následně se na sociálních sítích i v médiích rozhořela diskuse o tom, zda to bylo důstojné, anebo šlo o porušení piety a zneuctění památky padlých během invaze.
Naše obavy by se měly týkat toho, abychom se v důsledku hlubokého rozkolu mezi různými společenskými skupinami neprohlasovali do společnosti, která sice bude demokratická, ale bude projevovat prvky autoritářství.
Byla by to normální diskuse, kdy se lidé prostě rozcházejí v názorech, jak už to tak bývá, kdyby pod ní nevyvěralo ještě něco jiného. Ukázalo se, že mezi diskutujícími nepanuje shoda v tom, zda se nalézáme v nějakém zlomovém okamžiku, kdy je potřeba bránit demokracii všemi prostředky, anebo je to tak, že liberální část veřejnosti má pocit invaze, protože se zhroutila liberální dominance ve veřejné rozpravě. A že situace v naší zemi sice není nijak růžová, máme tady roky odsouvané problémy, pracující chudobu, exekuce, potíže s bydlením, ale na druhou stranu široce dostupné zdravotnictví, bezpečnost a svobodu. Srovnáme-li se navíc se zeměmi visegrádské čtyřky, můžeme si gratulovat, že zatím ještě nenabraly konzervativní proudy ve společnosti takovou sílu, aby se to promítlo například do debaty a zákazu potratů.
Společenský rozkol
Jistě, i u nás se mluví o neziskovkách jako o něčem, co by bylo dobré omezit, což by v důsledku znamenalo okleštění občanské společnosti a vzhledem k tomu, že občanský sektor supluje i celou řadu sociálních služeb, mělo by to následky, které si příjemci těchto služeb neumějí představit (a často ani nevědí, že je to taky neziskovka, kdo jim pomáhá starat se o jejich babičku). Ale jsme pořád v situaci, kdy je možné vyjednávat – je tu nějaký prostor. Nestojíme na okraji propasti a nemusíme se bát, že příště už nebudou žádné volby.
Naše obavy by se spíš měly týkat toho, abychom se v důsledku hlubokého rozkolu mezi různými společenskými skupinami neprohlasovali do společnosti, která sice bude demokratická, ale bude projevovat prvky autoritářství. Nebo abychom se neustálým rozeštváváním nedostali do stavu, kdy bude většina chtít vystoupit z Evropské unie a prosadí si to. Všechny tyto scénáře jsou možné, ale velmi pravděpodobně budou výsledkem pozvolného procesu. Pořád nám tedy zbývá čas takový vývoj zvrátit. Problém je, že se určitě neshodneme v tom, jakým způsobem to udělat.
Jak bránit liberální demokracii?
Později v úterý se ještě sešli lidé i na Václavském náměstí. Na jednom z transparentů byl slogan: Invaze je teď. Kromě nechuti k Andreji Babišovi, přinášel ještě další spojení. Invaze odkazovala k Ruské federaci, na plakátu je kromě českých politiků také Vladimír Putin, a to hned třikrát. Je tam také kupříkladu Jan Hamáček, protože je ve vládě podporované komunisty. To spojení odkazuje k hybridní válce vedené Ruskou federací. Na levici míváme někdy tendenci trochu vliv ruských dezinformačních webů podceňovat, ale je otázka, zda je spojovat právě s Andrejem Babišem, který má jistě mnoho chyb, ale je i kvůli dotacím a svému podnikání orientován mnohem spíš na Západ. Označování dezinformační kampaně invazí vytváří dojem, že proti tomu nejde nic dělat: když tu někdo lije peníze do nějakých webů, určitě nám to zlomí vaz. Je ale naše liberální demokracie opravdu tak slabá? Opravdu se neubráníme? Nebo to jen neděláme příliš efektivně?
Paradoxní na celém sporu o to, jak protestovat, je, že Babiš je velmi slabý premiér. To se ostatně ukázalo při demonstracích proti Zdeňku Ondráčkovi nebo v případě koketování s vládou s SPD. Kdyby byly v Praze podobně velké demonstrace třeba za vytvoření funkčního obecního bydlení nebo za řešení situace lidí v exekuci, jsem přesvědčená, že by s tím něco dělal. Možná tuší, že to nedemonstrují jeho voliči, ale velké demonstrace v Praze by mu nedělaly žádnou parádu. Byl by tu velký prostor dotlačit ho k tomu, aby reálně zlepšil situaci mnoha set tisíců lidí, a tím třeba zvrátil vývoj podle černých scénářů. Pokud se však demonstruje proti jeho vládě, nemá to vlastně žádné východisko.
Autorka je redaktorka Alarmu.