Málokdo ve ztvárnění sebestředných antihrdinů, kteří dokáží vtipně glosovat své okolí, a přitom sami sebe ničit s neúprosností buldozeru, vyniká tak jako Benedict Cumberbatch. Dá se říct, že role Patricka Melrose, příslušníka anglické vyšší třídy s návykem na jehlu a temným stínem ležícím na jeho dětství, pro něj byla stvořená. Minisérie nesoucí jméno titulního hrdiny je adaptací úspěšné částečně autobiografické románové pentalogie Edwarda St Aubyna. Čtvrtý román s názvem Mother’s Milk, nominovaný na Bookerovu cenu, se dočkal filmové adaptace, k níž sám St Aubyn napsal scénář, již roku 2012. Tehdy spíš zapadla, zato minisérie, úspěšně kombinující černou komedii s trýznivým dramatem z horních pater anglické společnosti, nyní sklízí chválu kritiky i diváků. Do značné míry díky výkonu představitele titulní role.
Heroin, my friend
První díl vás bez varování vystřelí do feťáckého vesmíru, který svou groteskní jízdou na koktejlu povzbuzováků a uzemňováků, připomene Trainspotting. Titulní hrdina se musí přesunout přes Atlantik, aby zařídil pohřeb svého nenáviděného otce (Hugo Weaving), a přitom se neúspěšně pokusí zase jednou zbavit závislosti na heroinu. Londýn a New York mezi kokainem a heroinem na počátku osmdesátých let pak v druhém díle vystřídá jih Francie o patnáct let dřív.
Seriál trpí jistým suicidálním narcismem, který podřizuje všechny složky projektu Patricku Melrosovi. Cumberbatch tuto tíhu herecky unese, minisérie už méně.
Druhá epizoda, vracející se do Patrickova dětství, je ledovou sprchou, která vše uvede na pravou míru. V tomto seriálu se nefetuje pro zábavu, ale proto, že traumatický zážitek ústředního hrdiny je natolik neúnosný, že před ním musí unikat do drogového rauše. Znásilňování vlastním otcem za nezájmu matky alkoholičky (Jennifer Jason Leigh) je zranění, z něhož se Patrick snaží vyléčit celý život. Na této cestě vystřídá několik „medikací“, od heroinu se přesune k alkoholu, sexu a v neposlední řadě k nenávisti, stihne se několika z těchto závislostí zbavit a k tomu si i pořídit rodinu.
Těch několik desetiletí příběhu je pozoruhodných už z toho důvodu, že kromě pasáží z dětství představuje po celu dobu Patricka Melrose dvaačtyřicetiletý Cumberbatch. Což je ve skutečnosti trochu na závadu vnímání časové rozlehlosti série, protože anglický herec vypadá stále stejně, a jeho vzhled tak poněkud zamlžuje, že některé epizody od sebe dělí dvacet let. Volba dvojice mladšího a staršího herce by ovšem kladla na produkci jiné nároky a patrně by také vyžadovala jiný typ sevřenosti, než s jakým minisérie pracuje. Ta je totiž výrazně postavena právě na Cumberbatchovi a způsobu, jakým svou postavu nechává reagovat na okolí.
Jakkoli se Patrick v jednom z dialogů s kamarádkou a příležitostnou milenkou Julií hlásí k ironii jako svému hájemství, jsou jeho poznámky servírovány s takovou jednoznačností, že představují spíš jím odmítaný sarkasmus. Nepochybně platí, že Cumberbatch v Patricku Melrosovi dosáhl jednoho z vrcholů v galerii brilantních, sarkastických narcistů sžíraných vnitřními démony, jimž je třeba se postavit. Ač je na místě uvažovat, zda v této mnohohlavé, ale v zásadě jedné a téže postavě není uvězněn, bezpochyby ji má zvládnutou bravurně.
Dobrá společnost
Vizuální barvotisková divokost minisérie na jednu stranu podtrhuje programovou debilitu života anglické smetánky a na druhou stranu ostře kontrastuje s temnotou Patrickova traumatu, které je čepem, okolo něhož se celá minisérie otáčí. I když románová pentalogie využívá i jiné perspektivy, například Patrickova staršího syna Roberta, adaptace je zcela soustředěna na titulního hrdinu. Tím je dáno ironické, respektive sarkastické pojetí všech situací, v nichž se Melrose ocitne – od večírků s účastí členky královské rodiny až po skupinovou terapii na odvykačce.
Přitom právě pasáže odehrávající se v prostředí anglické vyšší třídy jsou nejen nejzábavnější, ale také v celé minisérii fungují nejpřesvědčivěji. Vyvolávají přitom dojem hry Oscara Wilda psané na speedu. Dialogy, úmyslně umělé až vyumělkované, se stávají parodickým dokladem toho, že většina příslušníků této společnosti jsou jen žlučovité kreatury, jež ze všeho nejvíc touží ponižovat druhé. Kretenismus snobismu dosahuje vrcholu ve scéně, v níž se podlézavý francouzský ambasador pokouší udělat dojem na britskou princeznu Margaret citací Prousta. Bezúspěšně, princezna usiluje jen o to ho pokořit a snobové Proustových dob by před sadismem současné „dobré společnosti“ s hrůzou uprchli na své venkovská sídla.
Síla i hravá jedovatost ve vykreslení anglické high class spočívá i v tom, že v minisérii neslouží zločiny Patrickových rodičů pouze jako metafora upírské existence jejich třídy. Patrickův příběh zůstává osobním traumatem. Možná až příliš. Pozoruhodná je až paradoxní absence střetu titulního hrdiny s konvencemi jeho vrstvy. Patrick, bez ohledu na to, jak moc je pod parou, zvládá udržet bonton. Dokonce se o to snaží, i když je sjetý do vývrtky. Nikdy také nekonfrontuje příslušníky své třídy přímo, byť je třeba ze srdce nenávidí – jako chorobně povýšeného Nicholase Pratta, o němž říká, že je „zástupcem mého otce na zemi“. Dává si záležet, aby je odbyl bez překročení hranic, a když už dojde na to, že si nebere servítky, nejedná se o nikoho z dobré společnosti, ale o new age šarlatána Seamuse, který mu vyfoukne dědictví po matce. Seamus je ale pouze irský prospěchář a zlatokop. Jakkoli všemi příslušníky své třídy pohrdá a jeho nejlepší přítel Johnny očividně z těchto kruhů nepochází, Patrick se se svým prostředím nechce nebo nemůže rozejít.
Příliš málo postav
Vzhledem k absenci konfliktů, jež by se odehrávaly jinde než v titulní postavě samotné, se dramatické napětí v minisérii omezuje na otázku, zda v další chvíli poskočí Patrick na škále sebedestrukce nahoru, nebo se naopak propadne dolů. Jedině on totiž po většinu času zůstává plnokrevnou postavou. Výjimkou je druhá epizoda, v níž je ještě dítětem a Cumberbatch se v ní téměř neobjeví. Další postavy díky tomu mohou interagovat i mezi sebou, a ne pouze s Patrickem, a tento díl je proto klíčový pro celou minisérii.
V celku minisérie nicméně tato epizoda plní spíš účel expozice, která slouží k tomu, aby ostatní postavy lépe plnily roli nahrávačů pro Patrickovy jedovaté postřehy. Případně pasivně pozorovaly, jak se hroutí. Seriál tak trpí jistým suicidálním narcismem, který podřizuje všechny složky projektu Patricku Melrosovi. Cumberbatch tuto tíhu herecky unese, minisérie už méně – i vzhledem k tomu, že ústřední trauma je natolik tíživé a drastické, že neumožňuje nuancovanější postoj ani Patrickovi, ani divákovi. Patrick je zkrátka děsivě zraněný a jen s největšími obtížemi se z toho snaží dostat. Vše další je této peripetii podřízeno. Výsledkem je (pouze) vizuálně opulentní herecký koncert Benedicta Cumberbatche.
Autor je publicista a redaktor A2.