„S kolegy ministry jsme řešili mimo jiné doporučení Rady vlády pro rovnost žen a mužů, abychom se zabývali vznikem porodních domů. I s ohledem na negativní postoj odborné veřejnosti k této otázce chceme jít spíše cestou zvyšování kvality a komfortu poskytovaných služeb v nemocnicích,“ uvedl před časem ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a dal tím jasně najevo, že vláda Andreje Babiše s proměnou českého porodnictví nepočítá. Odborníci – v debatách kolem rození dětí jsou za ně považováni většinou pouze lékaři – jsou totiž proti. Co přesně jim na porodních domech vadí, neřekli. Stejný postoj jako Vojtěch zastává i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a materiál, který byl pro vládu připraven, byl tak stažen z jednání. Zatím se tedy žádná alternativa nekoná.
Hrát si tak trochu na porod
Nedávno jsem na České televizi viděla výsek nějaké zábavní show s názvem Zázraky přírody, v níž si mužská celebrita mohla vyzkoušet, jaké to (alespoň vzdáleně) je, když žena rodí. Kolem břicha mu připnuli pás, který tělu dával výboje podobné kontrakcím. Hned v první fázi se muž začal svíjet bolestí. Druhou fázi strávil na koze s nohama od sebe, a protože bolest byla příliš velká, doporučily mu doktorky rajský plyn. „Máme tady takovou směsici plynů, abyste si ty porodní stahy prožíval v takový řekněme euforii.“ Pomohlo to a hned bylo líp: bolest byla na chvíli pryč. „Mami, máš to u mě. Ženský jsou hrdinky,“ zakončil svůj výstup.
Pokud je rodička i dítě v pořádku, není tu opravdu žádný důvod pro nařizování místa porodu a odpírání a kriminalizaci péče, která je jinde ve světě úplně běžná a podle dostupných informací prospěšná a bezpečná.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že tento „fake porod“ měl k reálnému českému porodu daleko. V procesu chybělo nastřihnutí hráze, tlačení na břicho, nervózní a autoritativní doktor, který by už rád šel domů, nebo separace dítěte od matky na dlouhé hodiny po porodu a nulová podpora v kojení.
Porodní domy jako nejpřístupnější alternativa
O tom, že je české porodnictví zbytečně moc paternalistické a v některých případech vyloženě násilné, se otevřeně diskutuje. Řada žen se po negativních, nebo dokonce ponižujících zkušenostech z porodních sálů rozhodla u dalších těhotenství pro domácí porod. Není to vždy úplně svobodná volba, leckdy jí předchází traumatický zážitek z porodnice, a navíc je dnes pro porodní asistentky velmi riziková. Důvodem, proč se takto rozhodnout, může být krom strachu z nátlaku personálu a nedůstojného zacházení i touha po klidu, menším stresu a větším respektu. Ten leckdy znamená jen možnost komunikovat své požadavky, aniž by se velmi zranitelný člověk, jakým rodička bezesporu je, cítil pod nátlakem. Právě psychická pohoda je totiž pro průběh porodu velmi důležitá a krom jiného se odvíjí i od samotného rodiččina zázemí.
V celé řadě zemí jsou porodní domy běžnou záležitostí, u nás také v minulosti jeden byl – slavný porodní dům U Čápa. Výhoda těchto zdravotnických organizací spočívá v tom, že v nich je prostor na individuální péči o rodičky. Nastávající matky také mohou o průběhu svého porodu spolurozhodovat. Podstatné je, že svým vzhledem neevokují zdravotnické zařízení (ale měly by být v dosahu nějakého zdravotnického zařízení situovány) a snaží se vytvořit takové zázemí, aby se rodičkám dostalo co nejvíc komfortu, soukromí, intimity a klidu – o to by se měly starat kvalifikované porodní asistentky.
Kontinuita, důvěra a vzájemnost
Pirátská poslankyně Olga Richterová, která se tématu porodnictví dlouhodobě věnuje, upozorňuje na důležité studie, týkající se kladných vlivů kontinuální péče jedné osoby v době před porodem, během něj i po něm. Je to logické: osoba, která nás zná, k níž máme důvěru (a ona ji má k nám), může snadněji pochopit naše přání a potřeby i v tak vyhroceném okamžiku, jakým porod je.
Porody v nemocnicích jsou často vedené člověkem, kterého ve svém životě vidíme poprvé a pouze na pár chvil – přichází zvenku a ani při sebelepší vůli s ním nestihneme navázat vztah založený na hlubší, oboustranné důvěře. „Profese porodních asistentek u nás dnes bohužel nemá podmínky, aby se ženy mohly bezpečně vzdělávat a získávat zkušenosti v tom, jak probíhají fyziologické porody,“ komentuje místopředsedkyně Pirátů nejnovější kroky ministerstva. V podobném duchu se vyjádřili i Zelení.
Richterová, která v Poslanecké sněmovně před časem iniciovala důležitý panel o porodnictví, se kromě studie na potřebu kontinuální péče jednou osobou odvolává i na další výzkumy. Z nich vyplývá, že porodní domy jsou pro neproblémová těhotenství a nízkorizikové rodičky tou nejlepší variantou. Přesto jí u nás nemůžou využít.
Trochu politické vůle
„O porodech toho dnešní medicína ví opravdu hodně – tento proces se odehrává velmi často a máme k dispozici obrovské množství dat, podle nichž lze vyhodnocovat, jaká péče je skutečně zdravá a bezpečná,“ píše v textu z roku 2016 Petra Sovová, předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství. Odkazuje také na doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO): Ženy při porodu potřebují především klid, podpůrnou atmosféru a dohled (ideálně porodní asistentky). WHO ale uvádí i seznam praktik, které jsou vyloženě škodlivé – a právě ty dnes stále tvoří běžnou realitu českého porodnictví.
Opatření, která by výrazně dopomohla ke zlepšení situace, přitom nejsou až tak zásadní. Některé porodnice to už pochopily a svůj přístup radikálně mění. Bohužel jich zatím není dost a vize politické změny je, soudě podle postojů ministrů Adama Vojtěcha a Jany Maláčové, v nedohlednu. Ženám, které u nás chtějí rodit přirozeně, tak kromě domácího porodu nezbývá nic jiného než v porodnicích urputně bojovat o svá základní práva. Jenže to během porodu, tedy ve chvíli, kdy je enormně důležité soustředit se na sebe, své tělo a své dítě, chcete ze všeho nejmíň. Přidejme k tomu zbytečnou šikanu porodních asistentek a vznikne prostředí, které z jednoho z nejdůležitějších okamžiků v životě ženy často dělá urputný zápas o právo na bazální respektující přístup a ohleduplné zacházení.
Stačilo by přitom málo: aby se doktoři-porodníci přestali stavět do role jediných a neomylných expertů, nepřetvářeli porody v operace, nezaměňovali normalitu za esoterický výstřelek a každou alternativu vůči klasickým porodnicím nevnímali jako automaticky špatnou. Pokud je rodička i dítě v pořádku, není tu opravdu žádný důvod pro nařizování místa porodu, pro odpírání a kriminalizaci péče, která je jinde ve světě úplně běžná a podle dostupných informací prospěšná a bezpečná. Chce to ale trochu víc vůle ze strany politiků a lékařů a také dost ochoty poslouchat ty, o které by mělo jít v první řadě: matky.
Autorka je redaktorka Alarmu.