Foto Facebook Nové Česko
Stránky nedávno vzniklého projektu Nové Česko připomínají spíš než politickou stranu reklamku nebo start-up. Šestice dobře oblečených, kvalitně nafocených mužů – otců zakladatelů (ano, pouze mužů, ženy se prý zatím shánějí) – shlíží s nadějemi ve tvářích z našich monitorů a vyprávějí pohádku o lepším Česku budoucnosti. Na pomoc si přizvali dokonce i časovou osu, podle které už v roce 2031 doženeme Německo. Stane se tak krásných čtyřicet dva let od tzv. sametové revoluce. Tedy pokud strana uspěje, samozřejmě.
Mluvit už při zakládání nové strany o tom, že je třeba Zemanovy voliče chápat, a současně citovat Havla znamená jediné: nepochopení celého českého polistopadového vývoje.
V rozhovoru pro info.cz se zakladatel hnutí a bývalý člen Občanského fóra Jan Štern snaží vystihnout to hlavní z připravovaného programu Nového Česka. Jde mu o pokrok, inovace, využití technologií. V rozhovoru se stejně jako v informacích dostupných na stránkách nevyhne ani kritice současné „rozdělené společnosti“ a tematizování špatné socioekonomické situace řady lidí u nás. Je to dobrý krok, jenže bude vyžadovat i trochu důvěryhodnosti – především ve vztahu k jiným než typicky městským voličům. A ta zatím Novému Česku poněkud schází.
Politika není pro všechny
Je pozitivní, že si Štern, na rozdíl od mnohých jiných, uvědomuje existenci „Česka B“ a problémy, které se k němu vážou. Ty totiž už dlouhodobě ovlivňují atmosféru ve společnosti i to, jací politikové a jaká politika v ní dnes vítězí. A je také důležité, že Štern a jeho kolegové počítají s tím, že by jejich nová politická strana měla hledat řešení. Bohužel to zatím nevypadá, že by oslovení těch „mimo svou bublinu“ chápali i jinak než jako absolutní nutnost a podmínku pro své vlastní uchycení na politické scéně.
Celá řada lidí se mylně domnívá, že politika tu má být tak nějak pro všechny. Opak je pravda: politika stojí a padá na konfliktu zájmů různých skupin, které často, ať si to přejeme, nebo ne, stojí jasně proti sobě. A politické strany mají tyto zájmy demaskovat, někdy dokonce akcelerovat a „své“ skupiny hájit. Jinak se politika a s ní i celá společnost propadne do spirály falešných stop a falešných třenic, ze kterých nikdy nic podstatného nevyhřezne, naopak vše podstatné se v nich ztratí.
Zkušenost, kterou máme poslední roky s Andrejem Babišem, je toho důkazem: předseda ANO se sice tváří konsenzuálně, přitom ale naprosto otevřeně využívá strategií různých bojů: proti korupci, proti migraci, proti staré politice, proti Kalouskovi, proti čemukoli, pokud zavětří potenciální zisk bodů. K tomu, že se mu v této hybridní válce stále tak daří, přispívají velkou měrou média a také politická i občanská opozice – tím, že až na výjimky reagují pouze moralizováním, nikoli nastolováním vlastní agendy.
Plno krásných lidí
Voliče odsál Babiš pravici i levici a z politiky definitivně udělal přehlídku expertů, kteří by ji vlastně ani nemuseli dělat, kdyby jim o nás všechny tolik nešlo. Je smutné, že s podobným étosem – a to zcela otevřeně a za vzývání technokracie – pracuje i Nové Česko. Jan Štern mluví o podnikatelích, kteří jejich stranu podpoří, aby se inovacím lépe dařilo. Mluví o mladých talentech, kteří by vůbec nemuseli chodit do politiky, protože jsou za vodou, ale jsou ochotní pracovat na tom, aby se všem žilo trochu líp. Takových lidí je ale český veřejný prostor plný, každou chvíli se ozve nějaký dobromyslný filantrop nebo podnikatel, bouchne do stolu a oznámí, že už se na tu bídu nemůže dívat. V čem má být Nové Česko jiné? Že si na pomoc krom vzletných hesel volá i technologie a časovou osu reálného pokroku?
Základní konflikt, kterému dnes čelíme, se odehrává mezi periferií a městem, mezi lidmi, kteří z různých důvodů přestali důvěřovat demokracii, protože jsme ji v novém výkladu dějin až příliš ztotožnili s kapitalismem, mezi zklamanou osobní pamětí a historií, která až moc dlouho tvrdila, že se nic zlého neděje. Tohle všechno dokázali lidé jako Zeman či Babiš využít a obrátit proti svým vyzyvatelům. Je důležité to zreflektovat a zpracovat, ale nejsem si jistá, jestli to Nové Česko dokáže – třeba i proto, že nekriticky mluví o dohánění západní Evropy, kde ale problémy podobné těm našim bují také a nelze je označovat za důsledky komunistické minulosti, jak bývá zvykem u nás.
Mluvit už při zakládání nové strany o tom, že je třeba Zemanovy voliče chápat, a současně citovat Havla znamená jediné: nepochopení celého českého polistopadového vývoje. A nepochopení tohoto druhu je i bez Nového Česka ve „starém Česku“ přespříliš.
Autorka je redaktorka Alarmu.