Foto Ondřej Mazura
Díky Thámovi a Tylovi hudba a divadlo tvoří samotné základy novodobého češství. Snad právě proto, že obrozenci všudypřítomné germanizaci vzdorovali českými představeními, se vžila idea umělce jako „svědomí národa“, jakkoliv se bije se stereotypem kumštýře-bohéma. Vliv herců a zpěváků na veřejný život je tím v českém kontextu znásoben. Jak jinak by Voskovec s Werichem roku 1938 obsadili čelní příčky důkladného nacistického indexu a záběry z 21. srpna 1968 doprovázela zrovna píseň Bratříčku, zavírej vrátka.
V posledních týdnech tento odkaz oživili Pavel Šporcl a Tomáš Klus. Houslový virtuóz odřekl vystoupení na galavečeru sponzorovaném vyhlášeným antisemitou Michalem Semínem. Bývalý sportovec, zpěvák a příležitostný herec zase zahájil bojkot Andreje Babiše. Podobnosti mezi oběma iniciativami jsou však jen povrchní.
U Klusova velmi pozdního bojkotu lze ocenit aspoň to, že se vůbec stal. Naznačuje totiž, že etický rozměr trhu přestal být tabu i pro vývojově opožděný tuzemský zábavní průmysl.
Na Šporclově postoji mnoho rozporovat nelze. Prostě se odmítl propůjčit propagaci nenávistných idejí. Bývalý moderní pětibojař Klus si však laťku posadil mnohem výš, když se svým příkladem rozhodl změnit chování spotřebitelů a podkopat Babišův vliv. Podle něho nejde nadávat na Babiše a zároveň se jím nechat živit. Jakkoliv tato snaha o zásadovost může být sympatická a může být myšlena upřímně, její přínos je přinejmenším sporný. Dvojnásob to platí pro zpěváka, jehož závratná kariéra je úzce spjatá s šoubyznysem, jenž se nezdráhá kořistit na ničem, natož na českém písničkářství.
U Klusova velmi pozdního bojkotu lze nicméně ocenit aspoň to, že se vůbec stal. Naznačuje totiž, že etický rozměr trhu přestal být tabu i pro vývojově opožděný tuzemský zábavní průmysl. Naneštěstí k tomuto posunu došlo v souvislosti s Colours of Ostrava, u nichž je spíše než spojení s Agrofertem problematický sponzoring ČEZu a Lakšmí Mittala. Těmto dvěma hlavním znečišťovatelům životní prostředí v regionu festival v rámci protiplnění propůjčuje vlídnější tvář a je za to oprávněně kritizován. Čili: takováto selektivní slepota uvědomělý občanský postoj hodně znehodnocuje, obzvlášť u rodáka z nedalekého Třince.
Nikdo nechce dospět
Jindřich Šídlo kdysi autora Pánubohudooken nazval trefně zbojníkem ze supermarketu. Klus sám však o mechanice médií a trhu neví skoro nic. Pomiňme, že mu na miliardáři s obrovským vlivem nejvíc vadí třicet let přežitá minulost kariérního komunisty, kterou sdílí s mnoha svými hlasitými odpůrci z tzv. Demokratického bloku. Stejně tak nechme stranou, že zpochybňovat Babiše znamená zpochybnit celý polistopadový vývoj, což je pro Čulíkovu-Zemanovu „pražskou kavárnu“ pořád hodně silná káva.
Neposkytovat rozhovory médiím vlastněným Andrejem Babišem navíc v praxi znamená omezit svůj vlastní vliv spíš než ten jeho. Tedy vzdát se silné mediální platformy, posledních zbytků kontroly nad výstupy Babišova mediálního domu a upřednostnit jiného oligarchu podrývajícího mechanismy parlamentní demokracie. Nutným důsledkem bojkotu je také ještě větší sblížení se s nepřítelem.
Plytký a ve styku s novináři viditelně nervózní Babiš se jako čert kříži vyhýbá všem médiím, která si nepředplatil, a obviňuje je ze lhaní. Do své vlastní virtuality se však uzavírá i Klus a s ním všichni účastníci Babišova bojkotu. Nepřipouštějí si ani to, že čím víc Babišovo jméno skloňují, tím méně sejde na kontextu, a už vůbec, že populistům preference rostou hlavně díky hlubokému zklamání ze „správných“ tradičních stran.
Méně je více
Také bojkot „Babišova zboží“ s železnou pravidelností končí na kase (odtud se údaje o nákupu odesílají do EET). A i kdyby nekončil, konzumenta do široké náruče holdingu navrátí první jízda ve vozidle na palivo s bio složkou. Možná by stálo za to se optat pár pankáčů-veganů. Nepodílet se na průmyslovém vraždění zvířat, ať už z etických, ekologických, nebo zdravotních důvodů, je sice skromný, zato ale reálnější cíl než zruinovat rovnou celou korporaci.
Klus by však mohl využít svůj vliv pozitivně. Vymanit se z vleku tupého antibabišovského hejtu a sám nastolovat témata, která zdánlivě s Babišem nesouvisejí, a přesto tvoří podhoubí jeho moci. Chtít však zrovna po mainstreamovém zpěvákovi systémovou kritiku je jistě nepřiměřené. Vrátit termínu „svědomí národa“ pravou podstatu, respektive přiblížit se Krylovi, s nímž bývá často neprávem srovnáván, ale Klus může i jinak.
Bývalo by stačilo místo castanedovských instantních mouder tu a tam pustit do oběhu něco o exekucích, příjmové chudobě nebo devastaci krajiny a nevratných změnách ekosystému. A netvářit se přitom, že jde jen o drobné kazy života v jinak nejlepším z možných světů. Samozřejmě za cenu toho, že všechna tato témata pak šoubyznys vyžere, sežvýká a vyplivne a Klus podpoří vlastně jen svůj mediální obraz oduševnělého Mirka Dušína. Ale ještě předtím by mohl aspoň některé ze svých fanoušků ponouknout se těmito otázkami vážněji zabývat.
Autor je historik a hudební publicista.