Foto: Wikimedia Commons, Jiří Sedláček, CC BY 4.0
Tak se nám zase blíží volby, tentokrát senátní a komunální. To nevyhnutelně znamená pořádnou dávku billboardů, plakátů a dalšího vizuálního smogu v ulicích českých měst. Navíc už dnes víme, že další taková dávka přijde na jaře, a to před volbami do evropského parlamentu. Předvolební kampaně jsou svébytnou disciplínou, ve které se politici a političky snaží voliče přimět, aby zapomněli na minulost a jejich možné excesy, a dívali se vstříc zářné budoucnosti, která bude už skutečně „jiná“ a samozřejmě lepší, nicméně jen za předpokladu, že budou zvoleni právě oni.
Českou republiku před několika lety postihlo to, co v podstatě celou Evropu – vzestup populistické rétoriky, a to nejen v předvolebních kampaních. V našich luzích a hájích byl tento trend možná ještě umocněn velmi malými voličskými jádry takzvaných tradičních politických stran, a tak bylo o dost snazší rozprchnout se vstříc novým uskupením, ať už šlo o Okamurovu SPD nebo dnešního hegemona Babiše. Změna ve způsobu vedení politických kampaní je ale něco, s čím se soupeři těchto nových uskupení nedokázali dodnes vyrovnat a každé další volby tuhle bezradnost jen prohlubují.
Jak programově bojovat s měňavkou
Hnutí ANO a jeho šéf Andrej Babiš je geniální v tom smyslu, že i po pěti letech ve vládě a vrcholné politice dokáže hrát roli nováčka a „nepolitika“. Mírně řečeno je programově dost flexibilní, což jsme mohli vidět třeba při jeho nedávném velkém obratu v otázce škrtů financí ze státního rozpočtu pro neziskové organizace. Vést čistě programový střet s Babišem je poměrně těžké, i když se ukazuje, že ne zcela nemožné – hezkým příkladem je aktuální otázka navyšování minimální mzdy nebo platů státních zaměstnanců, ve kterých hraje hlavní roli nová ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a také odbory. Je pak trochu ironické, že na stranu Babiše se v tomto střetu minimálně rétoricky přidávají všichni babišobijci zprava, i když se sami zmůžou jen na naprosto nefungující nálepkování komunismem a „estébáky“.
Současný politický boj se vede hlavně přes obrazy. Tohle Babiš i jeho marketingová mašinérie moc dobře vědí, a právě na většině kampaní jejích oponentů je jasně patrná neschopnost to pochopit.
Právě kvůli programové flexibilitě šéfa ANO, založené hlavně na dobrém marketingu, není možné vést s ním boj jen po této ose. Nejnovější kampaň – charakteristická jako obvykle Babišovou garancí jednotlivých kandidátů či kandidátek, kterou nyní doplňuje slogan o tom, že dotyční mají na velkého šéfa telefonní číslo – koneckonců jen podporuje základní obraz, v němž je Babiš manažerským polobohem, který všechno zařídí. Irelevantní jsou pro jeho voliče predátorské obchodní praktiky, které za jásotu lidu nenávidějícího úředníky předváděl i ve státní správě, stejně jako pletky s StB.
Bitva obrazů
Současný politický boj se vede hlavně přes obrazy. Tohle Babiš i jeho marketingová mašinérie pochopitelně moc dobře vědí, a právě na většině kampaní jejích oponentů, zejména z řad tradičních stran, je jasná neschopnost tohle pochopit. Když se podíváme na současnou pražskou kampaň, máme tu na jedné straně sbírku sice věcných, ale naprosto nesourodých nebo nedovysvětlených návrhů ČSSD a na straně druhé závody o nejprázdnější technokratický slogan („Společně nastartujeme Prahu“, „Profesionální správa města. Konečně!“, „Praha, pod kterou se můžete podepsat“ a tak dále). Nové nebo relativně nové subjekty (Praha sobě, částečně i Piráti) budou čerpat ze svého protestního potenciálu, ale ty „tradiční“ stále spoléhají na zavedenost značky, případně na přece jen už trochu opelichané tváře v jejich čele.
Nezdá se tedy, že by ostatní strany nabízely konkurenční obrazy, které výrazným způsobem konfrontují obraz momentálně třicetiprocentního dominantního hnutí ANO, a tedy Andreje Babiše, nebo se dokonce pokoušely jeho obraz rozbít. Namísto toho se jen svou vyprázdněností pouštějí do hry, kterou nemůžou vyhrát, a v podstatě nedokážou oslovit přelétavý elektorát váhajících nebo znechucených voličů ani programově. Namísto toho sledujeme jen přesvědčování přesvědčených, což je charakteristické pro pravici, nebo existenciální krizi mezi Babišem a antikomunismem v případě levice. Všechny „tradiční“ strany zároveň dohánějí hříchy minulosti, spojené s klientelismem a papaláštvím, které znechucený český volič z hlavy jen tak nevyžene.
Jak porazit Babiše nebo s ním aspoň důstojně remizovat? Klíčem je obraz, který by stálo za to doplnit, když už ne propracovaným programem, tak aspoň základní vizí a směry, jak jí dosáhnout. V komunálních volbách bych si s klidem uměla představit důraz na dostupné bydlení, kvalitní infrastrukturu (hlavně bezbariérovou a dobudovanou), čistý, zelený a vizuálního smogu prostý veřejný prostor nebo třeba dostupné sociální služby a mateřské školky. Prostě město, ve kterém se bude dobře žít. Takový program ale musí být doplněný právě obrazem, který vzbudí žádoucí emoce a důvěru v toho, kdo by jej měl realizovat. A právě to je disciplína, ve které ANO vede před ostatními o parník.
Autorka je spolupracovnice redakce.