Kamil Bartošek alias Kazma, jedna z hlavních a dnes již – po odchodu mnoha hvězd – také jedna z posledních tváří internetové televize Stream.cz minulý týden obsadil značnou část českého internetu. Ať už si o jeho nafingované autonehodě, ze které se vyklubala takzvaně bohulibá kampaň myslíme cokoliv, jedno se mu nedá upřít: už po několikáté prokázal, že perfektně rozumí procesům v médiích a na sociálních sítích a že si umí získat (či spíše vynutit) pozornost na všech frontách. Zná perfektně českou popkulturní krajinu a umí ji vytěžit jako nikdo jiný: ke spolupráci dokáže zlákat Andreje Babiše, Lucii Bílou, Jardu Jágra i Pepu Vojtka z Kabátů. Názory jednotlivých ikon ho přitom nezajímají: Kazma zkrátka ví, že samotné zjevení celebrit přitáhne pozornost a zajistí dostatečné lajkobraní.
Můžeme se rozčilovat nad tím, že aspekt konaného dobra dodal Kazma do svého posledního bijáku až v jeho průběhu ve snaze zamaskovat svůj přešlap (připravení falešné autonehody), či se pohoršovat nad tím, že nachystat na někoho falešnou autonehodu je zkrátka tak jako tak neomluvitelná prasárna… Za těmito mediálními nánosy a šplouchanci se však skrývá to opravdu podstatné a nebezpečné: Kazmovo zaštiťování se dobrem a vytváření iluze o tom, jak se to pravé a správné dobro páchá. Ale vezměme to po pořádku.
Velká síla, velká zodpovědnost
Kazmova One Man Show měla do minulého roku vlastně příjemný punc rebelství a drzosti: Kazma byl ten, který se „propašoval“ v kamionu na mistrovství světa v ledním hokeji v Rusku, ten, který hacknul pražskou show Justina Biebera, ten, který si kopnul do vyumělkovaného světa Českých lvů, když jejich předávání zpestřil přítomností falešného Jima Carreyho. Bylo vlastně docela jedno, co je pravda a co ne, jeho videa – či krátké filmy – fungovaly podobně jako tvorba světoznámého kouzelníka Davida Copperfielda: jasně, že všichni víme, že když se řítí vor z Niagarských vodopádů dolů, už na něm David asi není. Ale co – hezky se na tu iluzi kouká a tají se nám dech. Je to napínavé a zábavné.
Problém kampaně 1/10 (a mnoha dalších) spočívá v tom, že se o nich kromě floskulí jako „hodně se o tom mluví“, „třeba to pomůže“, „vyvolává to diskuzi“, „i kdyby to zachránilo jeden život, má to smysl“, „nutí to k zamyšlení“ vlastně nic jiného nedá říct.
Cenné bylo i demaskování mediálních mechanismů, které Kazma často obnažoval až na dřeň. Dekádu po atomovém hřibu v České televizi od skupiny Ztohoven jako by Kazma mimoděk pokračoval v započatém ohmatávání mediální reality – jen v jakési spořádanější a zábavnější soft verzi a s důrazem na mezitím vzniklé sociální sítě. Bartoškovy filmy měly a nadále mají v českém kontextu nevídanou sledovanost: sám o své tvorbě sebevědomě mluví jako o něčem, co „bourá internet“ či co rovnou přepisuje jeho „dějiny“.
Obrat nastal minulý rok, kdy Kazmův tým přelstil primáckou reality show Prostřeno. Namísto klasického kazmovského výpeku zde přibyl nový prvek: dobro. Celá akce totiž byla zabalena do hávu jakési osvětové kampaně týkající se Touretteova syndromu, neuropsychiatrického onemocnění, se kterým se potýká jeden z členů Kazmova štábu a které v Kazmově „reality show na druhou“ předstíral herec Karel Ondrka. Kazma zkrátka dospěl a rozhodl se využít svůj potenciál ke „zlepšení světa“. Na tom by nebylo nic zvláštního – tímto směrem se časem vydá řada úspěšných lidí či celebrit. Stávají se partnery neziskových organizací, podporují dobročinné projekty. Podobný pakt je vždy oboustranně výhodný – daný spolek získá důležitého partnera, záštitu a zpravidla přístup k většímu publiku. Celebrita si buduje pozitivní PR obraz a má dobrý pocit z toho, že našla způsob, jak svoji nabytou slávu či peníze kloudně využít.
Kazma šel však o kus dál a se svou partou letos založil vlastní nadaci: One Man Show Foundation. Pro server Svět neziskovek svůj počin v dubnu okomentoval takto: „Spousta lidí nás sleduje, asi i ovlivňujeme jejich životy. A když tu moc a možnost máme, tak bychom to rádi udělali. Velká síla s sebou nese velkou zodpovědnost.“ V jeho představách by mělo jít o jakousi fúzi dosavadních skopičin a podpory správných věcí. Dobře si vědom markeťáckého hesla „thinking outside the box“ se to samozřejmě rozhodl pojmout trochu jinak: „Chceme se od dalších neziskovek odlišit, a tak nebudeme pomáhat tím klasickým způsobem – sehnat peníze a pak je rozdělit třeba mezi dětské domovy, psí útulky a tak dál. To není špatně! My to ale budeme dělat po našem – ve stylu ONE MAN SHOW.“
Prostě statistika
Co znamená slovní spojení „ve stylu One Man Show“, jsme mohli částečně pozorovat už u předešlých Kazmových hrátek s primáckou show Prostřeno spojených s osvětou ohledně Touretteova syndromu. O blahodárných dopadech, které české společnosti přinesly, zpětně nepochybuje: „Já myslím, že se kolem toho strhl ohromný boom, jaký už dlouho nic nevyvolalo. Měli jsme skvělý zásah, miliony zhlédnutí, obletělo to celou republiku! Myslím, že lepší promo jsme té nemoci snad ani udělat nemohli.“
S novým Kazmovým dílem pachuť z páchaného dobra ještě vzrostla. Snímek, na jehož počátku stál Kazmův vzor Leoš Mareš, díky kterému se na dráhu virtuálního iluzionisty vydal, opět přináší závratná čísla sledovanosti – už zase jsme svědky bourání internetu. Zatímco se však Kazma blaženě rochní v astronomicky vysokých číslech, proklamované konání dobra – v tomto případě prezentované jako kampaň snažící se přesvědčit lidi, aby zastavovali u autonehod – jako by se ztrácelo v mlze.
Problém je už se statistikou, kterou je celá akce zaštítěna a dle které u autonehody na české silnici zastaví jen jeden z deseti řidičů. Bohužel žádná taková statistika neexistuje. Kazmův tým se opírá o článek na iDnes.cz z dubna 2015 s bombastickým titulkem „Čeští řidiči jsou lhostejní. U dopravní nehody zastaví jeden z deseti“. V článku se však dozvíme pouze o experimentu, který proběhl v roce 2014 v Rakousku, a o kvalifikovaných odhadech. Reálně však u nás žádný experiment, který by podobné tvrzení dokazoval, neproběhl, jak mi telefonicky potvrdili na Centru dopravního výzkumu a následně i v Ústředním automotoklubu České republiky. Jedním z důvodů, proč se u nás nic takového neuskutečnilo, byla mimo jiné kritika nevhodnosti experimentu – ta je ostatně popsaná i v dalším článku na iDnes.cz, který popisuje podobný pokus v Německu.
Nicméně, nebuďme tak přísní: dejme tomu, že by u nás podobný experiment proběhl a dopadl by stejně jako v Německu či Rakousku. Co bychom zjistili? Zjistili bychom poměrně příznivou zprávu, že se na silnicích chováme podobně jako řidiči z našich dvou sousedních zemí – ke kterým, co se chování na silnicích týče, často vzhlížíme. To není tak špatné! Obecně vzato bychom však nezjistili nic moc. Dospěli bychom k podobnému zjištění, ke kterému v podobných experimentech dospíváme už zhruba padesát let, od dob, kdy byl prvně popsán efekt přihlížejícího.
K tomuto známému psychologickému efektu, známému též jako difuze odpovědnosti, dochází všude tam, kde se stane nějaká nepříjemná událost, kterou však paradoxně vzhledem k vysokému počtu přítomných lidí nikdo nezačne iniciativně řešit: každý si zkrátka myslí, že „to“ (zastavení, zavolání záchranky, poskytnutí pomoci) udělá či už udělal někdo jiný. Tento efekt nemá nic společného s dopravou: týká se stejně tak domácího násilí jako topení v bazénu. Je dobré si tento efekt pravidelně připomínat a vždy a znovu se mu podivovat: zároveň je však dobré mít na paměti, že se ho pravděpodobně nikdy nepodaří nějakým způsobem zvrátit či zcela vymýtit.
Údaj 1 z 10 vypadá strašlivě, ale soustředění na něj není ničím jiným než mířením na špatný cíl. Jak popsal nedávný článek v týdeníku Respekt (ze kterého mimochodem mezi řádky vyplývá, jak ošemetné je podobné vyhodnocování statistik), jestli mají české silnice nějaký problém, pak to, že na nich po dlouhodobém poklesu letos mírně stoupá počet mrtvých (v současnosti zemře na českých silnicích každý rok pět až šest stovek lidí, přičemž unijní průměr je 490). Nesouvisí to však se zastavováním či nezastavováním u autonehod, ale prostě s tím, že si lidé již příliš zvykli na bodový systém, od jehož zavedení uplyne letos 12 let.
Jedna koruna za dvě koruny
Cosi velmi podobného efektu přihlížejícího můžeme ostatně vztáhnout i na masivní internetové kampaně, mezi které ta Kazmova rozhodně patří. Přesuňme se ze silnic do vod kritiky takzvaného kliktivismu, tedy digitální formy aktivismu spočívající zpravidla ve virtuální aktivitě, která zabere zlomek času.
Kazmův tým má rád čísla, pojďme se na ně tedy mrknout: poslední díl One Man Show vidělo dle statistik Streamu více než jeden milion lidí. Vysoká čísla zhlédnutí vykazuje i samotný klip s písničkou, kterou je díl zakončen. Je možné, že jedno zhlédnutí může znamenat třeba i deset lidí tísnících se před obrazovkou, je ale také možné, že řada jednotlivců navyšuje statistiku tím, že se na dané audiovizuální kusy dívá několikrát za sebou. Nu, dejme tomu, že apel vyplývající z filmu a písničky, tedy ať si lidé udělají test na webu 1z10.cz, koupí si tričko, zúčastní se zdravotnického kurzu, zkrátka ať „reálně něco udělají“, dorazil k jednomu milionu lidí. V rozhovoru pro iRozhlas.cz Kazma říká, že test na webu si udělalo 80 tisíc lidí, 5 tisíc lidí si koupilo tričko, několik stovek lidí se zúčastní kurzu první pomoci. Fanděme kampani, a tak dejme tomu, že počet lidí, kteří udělají onen pověstný „krok dál“, včetně těch, kteří přispějí na sbírkový účet (tomu se budu věnovat dále), bude nakonec až 100 tisíc. Tedy naše oblíbená 1/10 z původního milionu. Je to moc, nebo to málo? Je to lepší než nic? Kdo ví.
Sbírkový účet, který zřídila Kazmova nadace a na který nás jednotlivá videa také směrují, je kapitola sama pro sebe. Předně vůbec nevíme, kam peníze „na pomoc obětem autonehod“ poputují či jak budou distribuovány – telefonické ani e-mailové urgování týmu One Man Show mi žádné ovoce nepřineslo, na mé otázky neodpověděli. V tuto chvíli je tak celý sbírkový účet důvěryhodný asi jako pán, co na vás v metru s krabicí od bot v ruce pořvává, ať přispějete na postižené děti. Ale pojďme to vzít opět z hlediska čísel: ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je na účtu 400 tisíc korun. Dejme tomu, že se tam postupně nastřádá 500 tisíc korun. Nevíme sice, kolik stál celý projekt 1/10, co ale víme (respektive to tvrdí Kamil Bartošek a asi není důvod mu zrovna v tomto nevěřit), je, že sám tým One Man Show narval do kampaně čtyři miliony získané z dosavadního prodeje merche. I kdybychom vzali v úvahu, že vybrat peníze na pomoc obětem autonehod bylo vedle informování o (neexistující) statistice, poučení veřejnosti o „hrozbě hejtování na internetu“ a dejme tomu PR samotné One Man Show jen jedním ze čtyř cílů celé této parády, a že tedy na tento cíl posloužil (dělím čtyřmi) jeden milion korun, znamená to jediné: „vydělat“ jednu korunu na sbírkovém účtu stálo dvě koruny. Se moc nevyplatí, což?
Nikdo to nechtěl zkazit
Jsem nicméně dalek toho, abych natvrdo označil a vyhodnotil Kazmovu kampaň 1/10 jako zcela mimózní, nefunkční a neefektivní. Ostatně je možné, že to celé opravdu podvědomě zafunguje tak, že jakmile teď uvidíme autonehodu, budeme chtít být jako Leoš Mareš, zastavíme a přispěcháme na pomoc. Ale to je právě ono: problém kampaně 1/10 (a mnoha dalších) spočívá v tom, že se o nich kromě floskulí jako „hodně se o tom mluví“, „třeba to pomůže“, „vyvolává to diskuzi“, „i kdyby to zachránilo jeden život, má to smysl“, „nutí to k zamyšlení“ vlastně nic jiného říct nedá. Můžeme donekonečna vykazovat počty zhlédnutí a sdílení, ale reálný dopad nám bude vždy proklouzávat mezi prsty. Moci alespoň rámcově vyhodnotit dopad našich činů by však mělo být předpokladem každé aktivity směřující k onomu bájnému „vytváření dobra“.
Proč tomu tak u Kazmy není, je zřejmé, ostatně Kazma to přímo řekl ve zmíněném rozhovoru pro Svět neziskovek, když mluvil o plánech nadace: „Půjdeme po jednorázových projektech, určitě se nechceme jednomu tématu věnovat nekonečně dlouho.“ Je to pochopitelné: nevýhoda dlouhodobých projektů spočívá právě v tom, že jsme schopni vysledovat jejich reálný dopad, a můžeme tak vyvodit, jestli měl celý projekt takzvaně smysl, nebo ne. Neuspokojí-li nás výsledek, neměl by to být důvod ke skepsi – je to spíše impulz udělat to znovu a lépe. U jednorázových projektů takovéto „nepříjemnosti“ nehrozí. Prostě je uděláte, vykážete a můžete se vrhnout na další. Zpravidla se k nim nemusíte vracet či je – nedej bože – zpětně nějak analyzovat. Můžete začít hned slavit!
Kazmův poslední projekt je ukázkovým příkladem: kampaň je hotová a zároveň (vlastně v tu samou chvíli) rovnou obhájená úctyhodným množstvím slavících celebrit. Békající skvadra, ve které chybí jen Karel Gott, však více než co jiného připomíná výjev z unylé silvestrovské show, který jako by říkal: co bylo, bylo, nechme to být, pojďme se tak nějak společně dojmout. V kampani 1/10 totiž nejde o vytváření dobra. Jde spíše o pocit vytváření dobra a o to, aby se na tomto pocitu mohlo podílet a uždíbnout si z něj co nejvíce lidí. Nejvýmluvnější je ostatně v tomto ohledu Kazmova věta v jednom z rozhovorů, ve kterém vysvětluje množství zapojených celebrit: „Všichni chápali, že je to pro dobrou věc a nikdo nechtěl být tím, kdo by to zkazil.“
Co má smysl?
Diskuze o dobru nejsou fér. Zažil jsem to mnohokrát: hádku o tom, jestli je lepší kupovat lidmi bez domova prodávaný časopis Nový Prostor, nebo adoptovat si dítě z Afriky. Diskuzi nad tím, jestli je lepší jet vlastníma rukama čistit želvy zasviněné od nafty z uniklého tankeru, či být naopak člověkem, který od rána do večera hákuje v práci, ale pak na tyto čističe želv posílá významné finanční částky. Konkrétní „dobré“ aktivity jsou natolik specifické, že se prostě srovnávat nedají. A nic na tom nezmění ani přiblblé soutěže korporátních nadací, ve kterých se spolu často o kus žvance přetahují vozíčkáři, opuštění pejsci a lidi bez domova. Podobné soutěže nikdy nevypovídají o tom, co má smysl: vypovídají tak maximálně o tom, kdo má lepší fotky, lepší texty a víc kamarádů, kteří pro jeho projekt hlasují.
Pomáhat je prostě fakt těžký. Když někam posíláte peníze, trnete hrůzou, jestli budou dobře využity, a nemůžete se zbavit pocitu, že děláte málo. A když se postavíte do první bojové linie a vydáte se na dráhu profesionálního pomahače, čeká vás zpravidla nízký plat, možná vyhlídka vyhoření a v televizi sledujete proslovy politiků, kteří by všechny ty neziskovky nejraději zrušili. (Aneb jak praví oblíbený vtip o sociálním pracovníkovi, kterého potká lupič a udeří na něj: „Peníze, nebo život! A sociální pracovník jen smutně utrousí: Kámo, nemám ani jedno…“)
Vytvořit iluzi konaného dobra, je strašně jednoduché a příjemné. Za dojetím, rozplýváním se a sebeuspokojením se však často neskrývá vůbec nic. Kazmova kampaň 1/10 tak více než co jiného připomíná sbírání víček: krásnou barevnou činnost, do které se zapojí velké množství lidí, ve výsledku se však s realitou zcela míjejí. Co tedy dělat, jak z toho vybruslit? Dá se vůbec dělat něco, co by ironický chytrolín na Alarmu nesestřelil jako zbytečnost?
Věřím, že ano. Cestu vidím v zapojování se do již existujících projektů či organizací a v nevytváření aktivit na jedno použití – a když už, tak s patřičnou rozvahou. Dobrým rozcestníkem může být třeba web Dobrovolník.cz. Pro lidi, kteří nemají čas či chuť se někde přímo zapojovat, ale zároveň chtějí například uplatnit svůj kreativní potenciál, může být vhodný web Um sem Um tam propojující lidi z byznysu s lidmi z neziskovek. Nese to s sebou samozřejmě to, že člověk nemá takzvaně vlastní kapelu. Musí se konfrontovat s názory ostatních, učit se kompromisu a podívat se do tváře nepříjemným paradoxům, které pomáhání a dělání dobra bohužel nutně obnáší. Ale jiná cesta ke konání dobra asi není. Lajky ani sdílení ho za nás totiž neudělají.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.