Tak nám chtějí zvyšovat minimální mzdu a zprava se ozývá kvílení, že se zvýší nezaměstnanost. Jedním z těch, kdo proti zvyšování minimální mzdy brojí nejvíc, je médii oblíbený ekonom Lukáš Kovanda. Ten samý Kovanda, který v roce 2013 pořídil rozhovor s Alanem Kruegerem, ekonomem o něco slovutnějším, než je on sám. Položil mu tehdy otázku, jak to, že publikoval studii, v níž píše, že zvýšení minimální mzdy nezvyšuje míru nezaměstnanosti, když se přece v základních ekonomických kurzech učí opak. Alan Kruger mu odpověděl: „Tou studií jsme se spoluautorem Davidem Cardem původně chtěli jen potvrdit – pomocí sofistikovanějších metod – tehdy konvenční závěr. Ten, který jste se učil i vy, tedy že zvýšení minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost. Paradoxně jsme však zjistili pravý opak. Myslím, že i vlivem této studie dochází v posledních letech k posunu napříč ekonomickou obcí a stále více a více ekonomů se kloní k názoru, že přiměřené zvýšení minimální mzdy nemá nepříznivý dopad na zaměstnanost.“
Kdyby se zvedla minimální mzda, zvýší se zabezpečenost pracujících, a tím i motivace legálně pracovat.
Tolik k tezi, že zvyšování minimální mzdy je nutně škodlivé pro ekonomiku. Někdy jsou asi jednoduché pravdy, které se člověk naučil na základních ekonomických kurzech, přitažlivější než komplikovaná realita. Snad i čeští pravicoví ekonomové by ale mohli začít vnímat, že záleží i na mnoha dalších okolnostech, a pochopit, že v době ekonomické konjunktury je absurdní, aby pracující lidé byli chudí.
Nejsou data, není problém?
Další omílaný mýtus je, že se zvyšování minimální mzdy týká jen velmi malého procenta lidí. To tvrdí lidé, kteří jsou zuřivě proti. Je to vlastně překvapivý argument, protože když se to skoro nikoho netýká, nemělo by to poškodit ani moc zaměstnavatelů. Nicméně ten argument není pravdivý. S navýšením minimální mzdy roste i zaručená mzda v osmi platových skupinách a nárůst se tedy dotýká mnohem většího počtu lidí.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) si myslí, že by pracující lidé neměli trpět existenčními starostmi, a dokonce chce nechat zhotovit analýzu, jak se zvýšení minimální mzdy odrazí na výplatě sociálních dávek. Konečně, chtělo by se říct. Konečně se někdo začal zajímat o to, že lidé, kteří pracují, mají tak málo, že se musí obávat každého nenadálého výdaje a ještě k tomu podstupovat ponižující procedury, když si žádají o sociální dávky, nejčastěji o příspěvek na bydlení. Zatím to nikoho nezajímalo, neboť přesná data neexistují. Jako by ten problém neexistoval.
Řada lidí, kteří na příspěvek mají nárok, si o něj navíc ani nežádá, protože to podstupovat nechtějí a hrdost jim to nedovolí. Ti pak mnohdy žijí pod obecně uznávanou hranicí chudoby, tedy šedesáti procenty mediánu. Ve výpočtech, kolik by tak lidé měli brát, se musí zohlednit i to, že chodit do práce je podle studií finančně náročnější než do práce nechodit (cestovné, strava mimo domov, oblečení a další výdaje plynoucí z toho, že nemáte čas hledat nejúspornější varianty a vyrábět si třeba vlastní prášek na praní). Ta hranice by se tedy v případě pracujících měla pohybovat spíše na osmdesáti procentech mediánu.
Zabezpečení pracující se společnosti vyplatí
Vrátíme-li se k výplatě dávek pracující chudobě, vnucuje se otázka, proč to pravicovým ekonomům nevadí, nebo proč tento fenomén při svých úvahách nezohledňují. Vždyť člověk, který chodí do práce a kromě toho úzkostlivě čeká, jestli mu dorazí v pořádku doplatek na bydlení, pořád dokola dochází na sociálku a odevzdává tam papíry, pak mu to jednou vypadne a on nemá na nájem, mentálně neodchází ze své závislosti na státu. A když takový člověk pracovat přestane, jediný rozdíl bude spočívat v tom, že nebude muset chodit do práce – na jeho životní úrovni se nic moc nezmění. Kdyby se ale zvedla minimální mzda, zvýší se zabezpečenost pracujících, a tím i motivace legálně pracovat.
Jediná skupina lidí, kterým může zvýšení minimální mzdy ublížit, jsou ti, kteří jsou v exekuci a pobírají příspěvek na bydlení, protože ten se jim tím pádem sníží. Situaci předlužení by měl stát systémově vyřešit, jinak tito lidé budou pracovat na černo.
Někteří si možná myslí, že by stát žádné dávky nikomu vyplácet neměl, ale pojďme se podívat na důsledky takto do absurdna dovedené argumentace. Bez pomoci státu by řada rodin přišla o bydlení. Pak už by byly jen dvě možnosti: rodiny s dětmi by žily na ulici či ve slumech, anebo by stát děti odebíral do velmi nákladné ústavní péče, která má celou řadu dalších nevýhod, jako je citová deprivace nebo i to, že generuje bezdomovce. Takže kdo nemá srdce, mohl by slyšet alespoň na argument, že by se to společnosti příliš nevyplácelo.
Zpět od šílených scénářů do společnosti, která se tváří jako humanistická: možná by prostě stačilo, kdyby se pracovat vyplácelo. Zvyšování minimální mzdy je jeden z nástrojů, jak k tomu přispět.
Autorka je redaktorka Alarmu.