Nejnovější aféra týkající se sexuálního obtěžování – a zejména angažmá Donalda Trumpa v něm – nastartovala ve Spojených státech amerických novou vlnu tematických příspěvků na sociálních sítích. Virální hnutí, nikoli nepodobné svému předchůdci #MeToo, si nyní zvolilo hashtag WhyIDidntReport.
Na začátku byla nominace soudce Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu USA. A vzápětí široce medializované obvinění Christine Blasey Ford, že se ji Kavanaugh před třiceti lety pokusil znásilnit. Spouštěčem hnutí #WhyIDidntReport byl ale až tweet Donalda Trumpa, který její svědectví zpochybnil s odkazem na to, že „pokud by útok na doktorku Ford byl tak strašný, jak tvrdí, okamžitě by buď ona, nebo její milující rodiče podali trestní oznámení u místní policie. Proto ji žádám, ať nám toto oznámení ukáže, ať vidíme, kdy a kde bylo podáno“.
Díky hnutí #WhyIDidntReport znovu vidíme, jak toxický efekt mají pochybovačné, nedůvěřivé či přímo obviňující reakce na zveřejněné případy sexualizovaného násilí.
Na tento tweet reagovala Alyssa Milano, jejíž výzva stála u zrodu #metoo: „Donalde Trumpe, poslouchejte, sakra! Dvakrát jsem byla obětí sexuálního útoku. Poprvé s to stalo, když jsem byla ještě holka. Ani v jednom případě jsem to neohlásila a trvalo mi třicet let, než jsem to řekla svým rodičům.“ A následovala výzva: „Pokud by k tomu chtěla nějaká další oběť sexuálního násilí něco dodat, do toho.“ A #WhyIDidntReport bylo na světě. Sociálními sítěmi se nyní šíří lavina příspěvků vysvětlujících, proč oběti nenahlásily sexuální obtěžování a napadání policii, případně „svým milujícím rodičům“. A je to smutné, brutální a často velmi výmluvné čtení.
Nikdo vám nebude věřit
Většina obětí se shoduje na tom, že největší faktor, proč napadení neohlásily, byl strach z toho, že jim nebude nikdo věřit. Tato obava je zpravidla podpořená něčím dalším – nejčastěji tím, že napadená byla velmi mladá (dvanáct třináct let; výjimkou nejsou ani děti ve věku osmi). Kdo by přece věřil dítěti, když obviní dospělého… Další uvádějí, že skutek nenahlásily kvůli tomu, že agresor byl autoritou nebo vysoce společensky postaveným člověkem.
Velká část obětí útok neohlásila i proto, že dávala část – nebo i celou – vinu za násilí sama sobě: v době útoku byly pod vlivem alkoholu nebo s pozdějším agresorem šly dobrovolně na party, případně k němu domů.
Asi nejvíce zarážející je to, že poměrně velká část obětí první napadení ohlásit zkusila. Ale reakce okolí nebo i rodiny byly naprosto odmítavé nebo se objevovaly zpochybňující komentáře namířené proti obětem samotným. Není pak divu, že další napadení zůstala neohlášena. Skutečnost, že oběť sexualizovaného násilí se stane terčem dalšího podobného útoku, je přitom spíše pravidlem než výjimkou. Stává se to až v sedmdesáti procentech případů.
Díky hnutí #WhyIDidntReport znovu vidíme, jak toxický efekt mají pochybovačné, nedůvěřivé či přímo obviňující reakce na zveřejněné případy sexualizovaného násilí. Jak všechny řeči o tom, jak oběť beztak provokovala, nebo tvrzení, že obviněními je jen snaha upoutat pozornost, oběti oslabují v jejich odhodlání cokoli se svou situací dělat. V Česku se podobných výpadů veřejně dopouští i příslušníci profesí, které mají obětem pomáhat, například sexuologové nebo advokáti.
V takové atmosféře se nelze divit skutečnosti, že trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti patří mezi ty nejméně ohlašované. Například u znásilnění se odhaduje, že nahlášeno je pouhé procento případů. Jinými slovy, šance na potrestání pachatelů je naprosto mizivá; odsouzena jsou pouhá promile pachatelů. Odhalování a trestání pachatelů je přitom naprosto zásadní, pokud má být současná epidemie sexualizovaného násilí potlačena.
Autor je feminista, instruktor sebeobrany a právník.