Proč už nejsem gentleman


Gentlemanství nemá se skutečnou úctou k ženám jakožto suverénním osobnostem nic společného. Do prekérních situací navíc dostává i gentlemany samotné. 

Nevěřím, že by kterýkoli z mých kamarádů o sobě vědomě prohlásil, že si žen neváží, ale feministky si dobírají rádi. Nedokážu říct, jestli proto, že se z jejich pohledu sexuální revoluce vymkla kontrole a požírá vlastní děti. Určitě ale mají dojem, že ženám gentlemanstvím prokazují dost respektu, a ženy si toho moc neváží. Mnozí z nich buď dějiny studovali, anebo se o ně alespoň zajímají. Pohříchu však pouze do té míry, do jaké je v jejich představách o světě utvrzují.

Nejsou to feministky, kdo z mužů dělá neschopné lemply. Děláme je ze sebe my sami, kdykoli se snažíme zavděčit čím dál pochybnějšímu ideálu.

Etiketa, jež tvoří základ gentlemanství, je velmi konzervativní nauka, která předpokládá, že si společenským postavením nejsme rovni. Gentlemanství tak jemnými způsoby takřka dokonale odvádí pozornost od toho, že ženám přisuzuje podružné postavení ozdoby společnosti. Samozřejmě je v pořádku ženám pomáhat do kabátu, s taškami nebo přidržovat dveře. Zamysleme se spíš nad tím, o co v druhém plánu těchto gest jde. Nakolik jsou vedena ohleduplností a nakolik podvědomou snahou elegantně se vylhat ze spoluúčasti na diskriminaci žen?

Ale jemných mužů přece ubývá a převládající étos podporuje spíš sklony k agresivitě, bezohlednosti nebo sobectví. Jenže ani gentleman se ženou nediskutuje. Naopak ji obratně nasměrovává do role, ve které jí ani nenapadne jeho chování kriticky posuzovat. Tím ubližuje i sobě samému, když své skutečné potřeby zamlčuje nebo rovnou popírá a vehementně se snaží vzbudit zdání, že je za všech okolností pánem situace. Přitom zaryté lpění na značně zidealizovaných tradičních rolích muže a ženy, podporované i ideálem gentlemanství, stojí v pozadí vysoké rozvodovosti. V rodině, z níž se role muže-živitele dokonale vyretušuje a ženu po šichtě čeká druhá směna, přece nikdo nemůže být šťastný.

Muži zcela jiné síly

Právě proto se gentlemanství přežilo. Volně podle Eduarda Basse: „Váš cirkus je ohrožen. Gentlemanství je staré, hloupé a neudrží se. Pro časy, které na vás přijdou, jsou potřeba muži zcela jiné síly.“ Tací, kteří ženu uznávají jako jim rovnocennou, inteligentní i suverénní. A sami podnikají vstřícné kroky a otevřeně mluví o svých skutečných potřebách, jakkoli zraňující pro ně je třeba jen naznačit, že se bojí nebo jim je do pláče. Nebo že jim vadí, že pánská jízda ženy hodnotí a priori podle jejich vzhledu.

Korigovat se pomýlenými představami o chlapáctví už sto let nedává žádný smysl. Vždyť i to módní hipsterské pojetí maskulinity má sladkokyselou příchuť nostalgie i cynického úšklebku nad neudržitelným patriarchátem. Nepodléhejme sklíčenosti z toho, že „grázlové mají větší tah na branku a slušňáci vždycky utřou“. Kolik těch ničemů si vybudovalo trvalý vztah a jak byl kvalitní? A vážili si ho?

Sérií zpackaných vztahů jsem si neprošel proto, že bych nebyl dost rázný, ale pro nedostatek otevřenosti a důvěry v to, kým doopravdy jsem. Ty ženy nepotřebovaly partnera, který by udržoval stále chatrnější dojem, že je všechno v nejlepším pořádku, a pokoušel se je chlácholit paternalistickou dvorností.

Proto jsem zajedno s Kamilem Filou, když tvrdí, že humanista a feminista jsou jedno a totéž. Spíš než na etiku bych však apeloval na praktickou stránku věci. Nejsou to feministky, kdo z mužů dělá neschopné lemply. Děláme je ze sebe my sami, kdykoli se snažíme zavděčit čím dál pochybnějšímu ideálu. Přerod gentlemana v „gendermana“ sice může být bolestivý, rozhodně ale vede k většímu respektu. K ženám i sobě samému.

Autor je publicista a historik.

 

A2LARM