V posledních týdnech se dostává do popředí společenské diskuse problém sucha v krajině. Už i intuice říká, že jde o závažný problém, a tak se opět jednou dostala ekologická otázka do hledáčku mainstreamových médií. Paradoxně se ale téma utápí kvůli nálepce „ekologický problém“. Diskuse se tak buď stáčí odborným směrem a stává se nepřístupnou pro laickou veřejnost, nebo bývá odmítána jako vrtoch „fanatických eko…“ (doplňte si sami). Kdo má zájem na tom vytlačit toto téma zpátky na okraj pozornosti? Jaký je politický kontext?
Politická ekologie
Problematika sucha se naneštěstí zredukovala na technokratickou otázku „Jak bojovat se suchem?“, čímž opustila podstatu problému, jež leží v širších souvislostech moderního světa a opakuje se i u dalších negativních jevů, jako je znečištění či těžba nerostných surovin. Kromě dalších hledisek se totiž jedná o problém politický, který si vyžaduje politické řešení.
Podíváme-li se kupříkladu na vlastnictví firem v logistické zóně Modletice, zjistíme, že drtivá většina z nich patří zahraničnímu vlastníkovi. Pro zahraniční firmy je tedy výhodné zakládat svá logistická centra či montážní závody právě v Česku.
Zdánlivě se sucho v krajině zpolitizovalo až v momentě, kdy lidé začali pociťovat jeho dopady na vlastní kůži. Není tomu tak. Životní prostředí a politika jsou nerozdělitelnou dvojicí od dob, kdy člověk začal cíleně a systematicky přetvářet krajinu k obrazu svému. Ve výsledku to byla tedy politická rozhodnutí, která se později promítla do našich všedních dní – nikoliv náhodný vrtoch přírody. Na vědecké úrovni se touto dialektikou zabývá politická ekologie, což je disciplína vycházející především z levicových směrů v humánní geografii. Její poznatky umožňují poukázat na kořeny ekologických problémů, jež vycházejí z disharmonie v současném společenském systému.
To, co ve společnosti nazýváme problémem, nebývá obvykle následek jediné „chyby“, ale jejich systémového a systematického opakování. Problém, který později dopadá na člověka, je jen výslednicí systémové disharmonie – nebo též odchylkou od ideálního fungování. V případě ekologického problému, jako je sucho, oteplování planety či znečištění, jde tedy o disharmonii ve společenském systému, která se však projevuje v první řadě na přírodě a až posléze ovlivňuje člověka, jak jsme tomu svědky v případě sucha.
Fungování kapitálu
Pro ilustraci toho, jak propojení politických záležitostí a ekologie funguje, však uvedeme jiný příklad než sucho – tzv. komerční suburbanizaci. V posledních dekádách v Česku dochází v zázemí velkých měst k masivnímu záboru orné půdy novou výstavbou. Na jedné straně stojí výstavba rodinných domků, tzv. rezidenční suburbanizace, která je předmětem diskuse nejen geografů, ale i urbanistů. Z ekologického hlediska je ale závažnějším problémem výstavba velkoplošných objektů, jako jsou skladovací haly a obchodní centra podél dálnic a hlavních silnic – tedy tzv. komerční suburbanizace. Dochází tak k ohromným ztrátám orné půdy (mnohdy i velmi kvalitní), jejíž obnova trvá desítky či stovky let. Kromě toho je i empiricky dokázán vliv na zadržení vody v krajině. Jak uvádějí geografové Chuman a Romportl, objem vody spadlé mezi lety 1990 a 2000 na zastavěnou plochu odpovídá polovině Slapské přehrady. Tato voda pak po povrchu odtéká.
Politická podstata problému spočívá v příčinách procesu suburbanizace. Co se týče výstavby rodinných domků, existující literatura již popisuje například synergii korporátních zájmů a státního aparátu při vytváření poptávky. V českém prostředí je ale zajímavější sledovat původ komerční suburbanizace. Proč v Česku roste počet logistických center a montážních hal výrazně větším tempem, než je to běžné na Západě? Jistě, velké haly jsou nezbytné pro současný systém výroby, a tím pádem pro zajištění potřeb obyvatel Česka. Nicméně to stále nevysvětluje tak vysoké tempo záboru zemědělských ploch.
Klíčovým aspektem je postavení Česka v mezinárodní dělbě práce. Zavedený pojem „montovna Evropy“ vystihuje, že se Česko z hlediska wallersteinovského světového systému nachází na „semi-periferii“, tedy v ekonomicky podřízeném postavení vůči jádrovým zemím. Podíváme-li se kupříkladu na vlastnictví firem v logistické zóně Modletice, zjistíme, že drtivá většina z nich patří zahraničnímu vlastníkovi. Pro zahraniční firmy je tedy výhodné zakládat svá logistická centra či montážní závody právě v Česku. Určitě hraje roli výhodná poloha ve středu Evropy, tu však doplňují levná práce a menší schopnost chránit své životní prostředí včetně orné půdy. K environmentálnímu zadlužení tedy dochází na odlišném místě, než kde vzniká zisk. Jev to bohužel není ojedinělý, ale systémový. V důsledku jde o další formu environmentální nespravedlnosti a divergentního fungování kapitálu v globální společnosti.
Systémové řešení
Analogicky můžeme podobnou analýzu provést i u dalších ekologických afér, jako jsou německé skládky, lithium v Krušných horách nebo globální znečištění. Existující literatura politické ekologie již poukázala na problematiku těžby, kdy zisky spojené s narušením přírody i lidského zdraví, plynou do zahraničí, především do nejbohatších států světa.
Nezapomeňme tedy, že ekologická aféra, je většinou komplexní problém, pro který musíme hledat systémové řešení. Nesklouzněme však ke zkratkovitým závěrům. Nejjednodušší je označit za viníka globální kapitalismus, ale to je stejně krátkozraké jako redukcionistické přístupy k analýze problému. Stejně jako v přírodě, ani ve společnosti není rovnováha statická, nýbrž se geografický systém stále vyvíjí. Zdá se dokonce, že disharmonie patří k téměř jakémukoli reálnému systému. Přesto věříte, že je možné v praxi dosáhnout environmentálně zcela spravedlivé společnosti? Odpověď je stále otázkou víry, jelikož současná úroveň poznaní pořád nestačí ke kladné odpovědi. Ve výsledku tedy nejde ani tak o vymýcení systémových disharmonií, spíše je třeba, aby systémoví činitelé, včetně nás samotných, byli schopni disharmonie včas objevovat a řešit.
Autor je sociální geograf.