Andrej Babiš se chlubí, že maká patnáct hodin denně. Zapomněl nám ale říct, že velký byznys chystá změny zákoníku práce, které ublíží zaměstnancům.
Premiér Babiš se obul do šéfa ČMKOS Josefa Středuly. Středula prý podle Babiše chce, aby lidé nepracovali a brali peníze za nic. Babiš se pochlubil, že údajně sám maká patnáct hodin denně, kdežto ostatní lidé „jen“ osm. Co na to říct? Je dost šílené, když náš premiér neuznává, že civilizace kdysi vybojovala osmihodinovou pracovní dobu. A nejspíš ani neví, že Češi stále patří k nejvytíženějším lidem v Evropě a tráví nadměrný čas v práci – donedávna jsme byli pátou nejpracovitější zemí v EU. Babišův výrok ale dává smysl hlavně v souvislosti s tím, o čem se veřejně moc nemluví: s chystanou novelou zákoníku práce, která může pořádně zkomplikovat život už tak dost vystresovaným českým zaměstnancům.
Průmysl volá: Máte padáka, ani nevíte za co!
Babiš si zakládá politickou kariéru na tom, že „maká“ a že ze státu udělá firmu. A ostatní lidi by nejspíš rád viděl jako přepracované a nevyspalé veverky v kole. Dnes je totiž v připomínkovém řízení novela zákoníku práce, ve které se hraje o dvě důležité věci: možnost dát lidem výpověď bez udání důvodu a (ne)zvyšování minimální mzdy. Novelu původně připravila ministryně Jana Maláčová (ČSSD) s celkem dobrými úmysly – chce zavést pravidelný mechanismus zvyšování minimální mzdy na 50 procent průměrné mzdy. Také navrhuje lepší podmínky pro čerpání dovolené na straně zaměstnanců (byť stále nepřipouští, že by na dovolenou měli mít nárok i prekarizovaní zaměstnanci na dohody). A navíc chce posílit práva a postavení pracujících žen s dětmi. Jenže novela čelí tvrdému tlaku ze strany zaměstnavatelů, kteří by zaměstnancům část jejich práv nejradši úplně sebrali.
Postoj zaměstnavatelů a Babišovy útoky na Středulu ukazují, že tyto pány problémy normálních lidí nezajímají. Zřejmě je nepálí, že třetina domácností si nemůže dovolit jednorázový výdaj kolem deseti tisíc korun.
Zástupcům zaměstnavatelů, jako je Svaz průmyslu a dopravy, se nelíbí, že zaměstnancům nejde dát výpověď jen tak. S odvoláním na nedávnou studii firmy Deloitte proto chtějí do novely zákoníku práce prosadit možnost dát zaměstnancům výpověď bez udání důvodu. (Ano, něco jako když Donald Trump zakřičí „Máš padáka!“ a vy jen smutně sklopíte hlavu a jdete.) Jde o jednu z hlavních připomínek k novele, o kterou se vede lítý boj. Velký byznys totiž potřebuje levnou a flexibilní pracovní sílu, která je náležitě ohebná a poslušná. Zaměstnavatelům se navíc nelíbí ani nápad na zvyšování minimální mzdy, kterou by rádi udrželi nízko – jen asi na čtyřiceti procentech průměrné mzdy. Kapitáni průmyslu proto chtějí minimální mzdu držet pěkně při zemi a omezit pravomoci odborů při sjednávání kolektivních smluv. Vždyť k čemu lidé potřebují peníze za práci? Stačí, když jsou vděční, že nějakou vůbec mají, přijímají svůj podřízený úděl a horko těžko splácejí dluhy.
Kvízová otázka zní: postaví se nakonec Babiš za práva zaměstnanců? Jeho směšné útoky na Středulu svědčí spíš o opaku. A je skoro jisté, že spolu se zaměstnavateli zatlačí na ministryni práce Maláčovou, aby vyhověla jejich požadavkům. Má na to totiž silné páky. Jak to přesně probíhá?
Zástupci podnikatelů už dnes vystupují nebývale ostře proti odborům. A Babiš zase zneužívá toho, že Maláčová chce do zákoníku práce prosadit mimo jiné jasnější pravidla pro sdílení pracovních míst a rodičovskou dovolenou. Jde o případy, kdy si třeba matka s dítětem zkrátí úvazek a podělí se o pracovní místo se svým kolegou. Anebo když otec odejde na rodičovskou, má mít podle novely nárok na původní mzdu a místo i po svém návratu do práce. Jenže podle zaměstnavatelů jsou podobné zákonné úpravy zhola zbytečné. Jde přece o „hrůzostrašné regulace“, které v postkomunismu tolik nesnášíme. Maláčová je proto v politickém sevření z několika stran. Aby prosadila pro rodiče vůbec nějakou změnu k lepšímu, bude ji tlačit k ústupkům Babiš ve vládě, vedle něj pak zaměstnavatelé a – aby toho nebylo málo – i pravicoví poslanci ve Sněmovně. A dost možná to odnese právě dnešní ochrana zaměstnanců, která říká, že k výpovědi musí existovat jasný důvod.
Kdo nám vrátí zničené zdraví a ztracený čas?
Velký byznys se ruku v ruce s Babišem snaží, aby to se zvyšováním minimální mzdy nebylo tak horké. A aby zaměstnanci byli pod ještě větším tlakem a v nejistém postavení. Jistě, vyhazovy bez udání důvodu existují už dnes a zaměstnavatelé je rádi obcházejí třeba pod líbivou záminkou úspor a „organizačních změn“. Jenže to ještě není důvod uříznout pomyslnému pacientovi celou nohu. Postoj zaměstnavatelů a Babišovy útoky na Středulu ve skutečnosti ukazují, že tyto pány problémy normálních lidí nezajímají. Zřejmě je nepálí, že třetina našich domácností si nemůže dovolit jednorázový výdaj kolem deseti tisíc korun (třeba když se vám rozbije pračka). A stejný problém se týká i osmdesáti procent pracujících samoživitelů a samoživitelek s dětmi. Jaký je výsledek? Skoro milion lidí je v exekuci a za minimální mzdu (a často ani za vyšší částky) v naší zemi důstojně nevyžijete.
Dlužno dodat, že ani chystaný mechanismus zvyšování minimální mzdy nemusí být vždycky výhra. Jestli se zavede, není vyloučené, že ho Babišova vláda (anebo nějaká příští) ráda znovu „upraví“ podle požadavků velkého byznysu. Hrozí totiž, že se boj za minimální mzdy stane čistě technokratickou záležitostí, ve které už nebude místo pro politický konflikt a konkrétní potřeby lidí. Stane se jen hrou s nesrozumitelnými čísly a tabulkami v rukou expertů. Jistě se pak najde dost ekonomů a komentátorů, kteří nám rádi vysvětlí, že by se boj za vyšší mzdy neměl „politizovat“. Půjde totiž o nejasný „mechanismus“, se kterým si budou hrát ministerští úředníci od stolu v závislosti na propočtech, kterým nebudeme rozumět. A vytratí se prostor pro zápasy na pracovištích a v odborech, kde by lidé reálně bojovali za lepší život.
Babiš se dnes klidně může chlubit patnáctihodinovou pracovní dobou. Jeho Agrofert vydělává ročně několik miliard a Babiš sám rozšiřuje svoje osobní jmění o další miliardy. Jenže co když hákujete od nevidím do nevidím za patnáct nebo dvacet tisíc měsíčně? Anebo ještě za míň? Pod rukama nám utíká život a navíc je prokázána spojitost mezi přepracováním a nemocemi – třeba kardiovaskulárními problémy, stejně jako se zvýšeným rizikem mozkové mrtvice a infarktu. Odbory už nyní upozorňují, že Česko má nadměrně dlouhou pracovní dobu, která existovala ve vyspělých zemích někdy před čtyřiceti lety. A proto bojují za její zkrácení, zrušení karenční doby i za důstojnější podmínky a mzdy. Kdo nám totiž v opačném případě vrátí zničené zdraví? A kdo nám nahradí ztracený čas, který bychom mohli strávit se svými blízkými? Jedno je jisté: Babiš se svými kecy o makání a nebezpečnou politickou hrou to určitě nebude.
Autor je šéfredaktor Alarmu.