Ať už si o socialismu myslíme cokoli, Československo si před rokem 1989 zakládalo na řešení bytové problematiky a v rámci socialistického bloku patřilo v této otázce k těm úspěšnějším. Bydlení se řešilo nejen prostřednictvím družstevních, podnikových nebo služebních bytů, ale také prostřednictvím osobního vlastnictví. Je to možná překvapivé, ale ano – i v socialismu si člověk mohl koupit byt do osobního vlastnictví, a to už od šedesátých let. Existovalo však omezení, které zakazovalo převádět byty někomu jinému než uživatelům, což mělo zabránit různým spekulacím a podvodům. Zákon chránící uživatele a zakazující převody bytů někomu jinému než nájemníkům platil do roku 1994, kdy byl zákaz odstraněn a zavedeno předkupní právo nájemníka při převodu bytové jednotky. Bydlení přestalo být prioritním zájmem státu a stalo se kořistí trhu.
Náprava starých křivd
Po roce 1989 byly byty v rámci rychlé transformace ekonomiky převáděny do tehdejších akciových společností, aniž by byl zohledňován stále platný zákaz stanovený zákonem, a vlastníkem se tak namísto nájemníků staly společnosti jednající podle obchodního práva. To je i případ písnického sídliště, které v roce 1993 převzala společnost ČEZ.
Na jedné straně stojí chudí nájemníci a na straně druhé nenasytná společnost, jež nájemníky vykořisťuje, a cynické soudy, pro které je spravedlnost neznámý pojem.
Transformaci provázely také restituce včetně církevních. Už během prvních porevolučních let byl vydán zákon o půdě, který zakazoval převody majetku, jenž původně patřil církvím a byl znárodněn. I v tomto případě se zákon nedodržoval a církevní majetky se občas převedly i na někoho jiného. Tak tomu bylo například v případě třeboňských rybníků, které kdysi patřily církvím a staly se majetkem akciové společnosti Rybářství Třeboň.
Pořádek musí být a v právu by to mělo platit dvojnásob. To si pravděpodobně řekli také preláti na pražském arcibiskupství a podali určovací žaloby na Rybářství Třeboň s tím, že převod v devadesátých letech byl nezákonný a rybníky stále patří státu. Katolická církev byla ve svém snažení úspěšná. U soudů spory vyhrála a Rybářství Třeboň o rybníky přišlo (jako vlastník byl určen stát, který rybníky posléze pravděpodobně převedl na církve v rámci církevních restitucí). Příkladů, kdy církve vyhrály s tímto tvrzením, je však daleko více.
Tam kde končí příspěvek happy endem pro katolickou církev, tam pokračuje noční můra nájemníků bytů na sídlišti Písnice. Tyto byty nezákonně připadly ČEZu a společnost je nepřevedla na nájemníky. Byty skončily u jakéhosi korporátního žraloka (společnost CIB), který okamžitě navýšil nájemné tak, že spousta nájemníků si šla žádat o sociální dávky na bydlení. Řekli si to samé, co katolická církev, a převod z devadesátých let napadli u soudu a požadovali, aby soud jejich byty přiřkl státu. Oproti katolické církvi se v úterý u soudu dozvěděli, že na podání takové žaloby nemají právo a spor pravomocně prohráli. Jejich poslední nadějí je ústavní soud.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
A vznikly křivdy nové
Proč byly byty prodány velké korporaci namísto toho, aby byly primárně prodávány nájemníkům? Jak je možné, že soudy rozhodly v obdobných případech tak rozdílně? Proč stát nájemníkům nepomohl? Spor přitom není tak komplikovaný jako H-System, který vzbudil velké emoce a pozornost médií a v němž není jednoduché určit, kdo je v právu a kdo ne. Na jedné straně stojí chudí nájemníci, kteří se doslova mohou jít pást, a na straně druhé nenasytná společnost, jež nájemníky vykořisťuje, a cynické soudy, pro které je spravedlnost neznámý pojem. Nebo jinak: na jedné straně privilegovaná církev, která dostává restituční miliardy od státu a vyhrává spory jako na běžícím pásu, na straně druhé upachtění důchodci, kteří sice kolektivně hájí své zájmy, ale stejně prohrávají.
Právní stát opět zvítězil, dá nepochybně světu na vědomí PR oddělení vítězného pronajímatele. Je s podivem, že na straně poražených jsou zpravidla chudí, neprivilegovaní, nájemníci, dlužníci… Není třeba hluboké úvahy, aby bylo zřejmé, jak podobné případy delegitimizují justici a v širším smyslu i liberální demokracii (dotčených nájemníků jsou tisíce). Nezávislost soudů se odvíjí od ochoty lidí tuto nezávislost hájit, mimo jiné i ve volbách. Proč by někdo hájil instituce, která rozhoduje evidentně nespravedlivě. A zdá se, že to není jen český problém. Jak je vidět na aktuálním případu Polska, likvidace nezávislosti polské justice Kaczińského stranou Právo a spravedlnost zajímá snad jen Evropskou komisi. Díky takové spravedlnosti, jaké se dnes dostalo nájemníkům, je nějaký budoucí český Orbán nebo Kaczyński, zas o něco reálnější.
Autor je právník.