„Trochu protest, trochu party,“ popsal atmosféru na sobotní demonstraci před Hambašským lesem jeden z novinářů. Důvodů k oslavě bylo dost. Soud vydal den před demonstrací předběžné opatření, které firmě RWE zakázalo kácet v Hambašském lese stromy, což znamená, že po vyčerpávajícím měsíčním zápasu vybojovali klimatičtí aktivisté pro les minimálně další rok života. Demonstrace se podle odhadů zúčastnilo padesát tisíc lidí, a šlo tak o největší protiuhelný protest v historii Německa a možná celého světa. Setkali se tu anarchisté, kteří už šest let obývají koruny stromů, místní lidé, kteří vidí, jak RWE bourá další a další vesnice, ochránci přírody, rodiny s dětmi i zemědělci s traktory vyzdobenými transparenty.
Boj o Hambach má i svou symbolickou cenu. Je to příběh, o který se může opřít nejen evropské klimatické hnutí, ale také levice, která stále marně hledá svou podobu pro 21. století.
Většina lidí brzy společně vešla do dvanáct tisíc let starého lesa, kde se stavěly barikády z větví a budovaly nové stromové domy. Jeden z nich přinesli již hotový na ramenou lidé ze saské obce Pödelwitz, která je také ohrožena těžbou uhlí. Chtěli tak vyjádřit solidaritu mezi oběma protiuhelnými boji. Aktivisté z Ende Gelände se rozhodli přejít do protiofenzívy a obsadili rypadlo v přilehlém dole.
Vítězství ochránců lesa zároveň poškodilo energetický koncern RWE, jehož akcie spadly za jeden den o 8,5 procenta, což znamená ztrátu miliardy korun. Zastáncům odstoupení od uhelné energetiky navíc úspěch aktivistů a nálada společnosti, která je většinově na jejich straně, dává silnou výchozí pozici na jednání vládní uhelné komise, která má na konci tohoto roku rozhodnout o datu německého odstoupení od uhelné energetiky.
Každý zachráněný les a každý kus uhlí, který zůstane pod zemí, má svou cenu. Boj o Hambach má ale i svou cenu symbolickou. Je to příběh, o který se může opřít nejen evropské klimatické hnutí, ale také levice, která stále marně hledá svou podobu pro 21. století.
Jazyk moci
Aby příběh mohl fungovat, musí své role zahrát dobře obě strany. A to se v tomto případě povedlo. Kromě nasazení, odvaze a vynalézavosti aktivistů, musel každý, kdo kauzu sledoval, žasnout nad přístupem spolkové vlády Severního Porýní-Vestfálska i samotného energetického koncernu RWE. RWE má ostatně se spolkovou vládou řízenou CDU nadstandardně dobré vztahy. Jinak si ani nelze vysvětlit, že tato vláda zaplatila největší policejní zásah v poválečné historii své země kvůli tomu, aby mohla těžit soukromá společnost, což se pak u soudu ukázalo jako zbytečně vyhozené peníze.
RWE a vláda Severního Vestfálska-Porýní předvedly při vyklízení Hambašského lesa ukázkovou aroganci moci, včetně demagogie, vyvolávání strachu a absurdních argumentů, které jako by říkaly, že o logiku vlastně nejde, když člověk disponuje policií. Vše začalo oficiálním důvodem pro vyklizení stromových domů: lidé, kteří v nich žijí, prý ohrožují les požárem. Nedlouho před tím jim přitom policisté zabavili hasicí přístroje, které označili za potenciální zbraně. RWE vytáhlo do boje za pomoci kombinace lží a strašení. Opakovalo přitom, že se Německo bez uhlí neobejde, což ovšem podle dostupných studií není pravda, už proto, že se velká část energie z uhlí vyváží do zahraničí. Podobný postup zvolila vláda proti aktivistům, které označila za násilnické levicové extremisty. Policie pak při zásahu sdílela na Twitteru fotografii nádoby vyplněné betonem s čouhajícím drátem a snažila se přesvědčit veřejnost, že šlo o nástražný systém, který měl zabít kohokoli, kdo o drát zavadí. Velmi rychle se přitom ukázalo, že ve skutečnosti jde o jisticí zátěž při lezení na strom. Největší tragédii, která se stala – nezaviněnou smrt dokumentaristy – pak neváhal využít porýnský ministr vnitra Herbert Reul, když se nechal slyšet, že tragédie je jen dalším důkazem o nebezpečnosti stromových domů, které je třeba vyklidit. Třešničkou na dortu byla snaha policie zakázat sobotní shromáždění. Soud dal sice ještě týž den za pravdu nahlašovatelům, zástupce Německého svazu ochránců přírody a prostředí při tiskové konferenci ale řekl, že za třicet let nahlašování demonstrací nezažil podobný pokus omezit shromažďovací právo.
Jeden z mých známých, antikomunista, liberál a veterán českého environmentální hnutí, se mi svěřil, že mu jazyk německé spolkové vlády připomínal jazyk českých normalizačních komunistů. Já jsem si zase vzpomněl na heslo „Proti státu, kapitálu, za svobodnou samosprávu!“, které se křičelo na anarchistických demonstracích. Vždycky jsem ho považoval za velkohubé, abstraktní a trapně kontrastující s hloučkem několika málo desítek lidí, kteří ho skandovali. Díky obyvatelům hambašské stromové samosprávy, ale také díky aroganci porýnské vlády a RWE pro mě nyní toto heslo nabývá mnohem konkrétnějšího a smysluplnějšího obsahu.
Vzduch není soukromý majetek
Jedním z kořenů (alespoň dočasného) vítězství v Hambachu a růstu klimatického hnutí je schopnost udržet pohromadě širokou koalici anarchistů, radikálních sociálních hnutí, občanské společnosti, místních lidí, neziskových organizací na ochranu přírody a členů některých politických stran (především Zelených a Die Linke). Koalice to je opravdu pestrá a představitele českých církví by mohlo zajímat, že se do protestů proti těžbě uhlí zapojili i místní katolíci a evangelíci.
Někdo poskytl svou právní erudici, někdo lezecké schopnosti a někdo traktor. To může být metaforou pro levici budoucnosti.
Soudržnost různých hnutí, přístupů a strategií byla přitom klíčová. Bez anarchistů, kteří byli schopni šest let žít na stromech a bránit se útokům policie i ochranky RWE, by už dávno zmizel poslední strom. Lidé, kteří přišli na místo je podpořit, zase velmi rychle vzali vládě argument o násilných extremistech. Zakukleným anarchistům podávali jídlo děti a staří lidé s nimi stavěli barikády. Velký kus práce odvedla několikaletá kampaň Ende Gelände spojená s radikální levicí ze sítě Interventionistische Linke. Les by nestál bez právního zázemí Německého svazu ochránců přírody a prostředí, který RWE žaloval u soudu, ale ani bez člověka, který už léta odmítá prodat RWE svůj kus pole a čelí kvůli tomu vleklým soudům. Na místě jistě docházelo ke třenicím mezi různými pohledy na věc a docházet ještě bude. Ale nakonec se přece jen díky společnému cíli podařilo udržet široké spojenectví. Došlo tak ke vzájemnému obohacování různými typy strategií a schopností. Někdo poskytl svou právní erudici, někdo lezecké schopnosti a někdo traktor. To může být metaforou pro levici budoucnosti. Spolupráce je nezbytná. A ne jen na levici. Čelíme největší výzvě moderní doby a vědci nás stále znovu varují, že máme poslední šanci se vyhnout katastrofě. Krize už ostatně probíhá a její první následky pociťujeme.
Udělat ze změny klimatu hlavní téma je pro levici nejen nutnost, ale také šance. Místo nostalgie po sociálním státě, starých revolučních hnutí nebo politiky identit se znovu nabízí základní otázka společného a soukromého ve vší své radikalitě. Dělnické hnutí upozornilo na zamlčené předpoklady soukromého zisku, které se skrývaly ve vykořisťované práci dělníků, a žádalo společné rozhodování o práci i o jejích produktech. Feministické hnutí upozornilo na zamlčené předpoklady sociální reprodukce, o jejíž podobě rozhodují ti, kteří se na ní nepodílejí. Požadovalo společnou zodpovědnost za péči, možnost žen rozhodovat o vlastním těle a sexualitě a jejich podíl na chodu společnosti. Vzduch, který dýcháme, je z podstaty společný – a to je levicové téma par excellence. Nesmíme dovolit, aby byl společný vzduch a společná budoucnost nás všech kontaminován kvůli soukromému zisku několika lidí. A mimochodem: vzduch ignoruje hranice. I ty, které jsou obehnané zdí nebo ostnatým drátem.
Hambach je příběh o vládě a policii, která se rozhodla chránit zisk soukromé firmy, ale také o lidech, kteří se spojili kvůli společné budoucnosti a vládě i RWE se postavili. Zdá se vám to příliš jednoduché? Tím lépe. Přesně takový příběh potřebujeme.
Křetínský a postkomunismus
To, co se děje v Německu, se týká i českého prostředí. Už brzy to snad pozná Daniel Křetínský, který cynicky investoval do selhání Energiewende a do německých uhelných dolů nemalou část prostředků. Pokud se německá uhelná komise pod tlakem klimatického hnutí odhodlá od uhlí odstoupit dřív, než se čekalo, pocítí to i jeho peněženka.
A my bychom si měli uvědomit, že příběh o klimatické spravedlnosti je šance, jak českou levici konečně vyvést z pasti postkomunismu. Diskuse o předrevoluční minulosti se nedají vyhrát, protože se nemůžeme postavit ani na jednu stranu. Totiž ani na tu, která minulý režim hájí, ani na tu, která ho kritizuje, aby toho využila k odsouzení všeho levicového a k obraně kapitalismu. Zápasy na území dalších dominantních příběhů, jako je stále přežívající mýtus o volné ruce trhu nebo ten nový o uprchlících, také nemůžeme vyhrát. Můžeme se mu jen bránit. Nejlepší proto bude nabídnout vlastní vyprávění, v němž se nemusíme rozhodovat mezi divokým kapitalismem a diktaturou normalizace ani mezi neoliberály v Bruselu a nacionalisty v Čechách. Je to rozhodnutí mezi soukromým ziskem a společnou budoucností nás všech. Konečně se můžeme jasně ptát: „Which side are you on?“
Pokud jste si odpověděli tak jako já, pojeďte ve čtvrtek 25. října klimatickým vlakem z Prahy směrem na Hambach. Zápas klimatického hnutí za naši budoucnost teprve začíná.
Autor je spolupracovník redakce.