Hlavní problém Kavanaugha není #MeToo, ale jeho vztah k pravdě

I kdyby se Brett Kavanaugh sexuálních útoků nedopustil, jeho proklamovaná nezávislost vzbuzuje silné pochybnosti.

Takhle divokou nominaci nejvyššího soudce Spojené státy nezažily aspoň čtyři dekády. Federálního soudce Bretta Kavanaugha navrhl do funkce v červenci prezident Trump. Teď má jeho nominaci potvrdit senát. Jenomže soudce čelí obviněním ze sexuálního napadení a dramatickými událostmi žije celá Amerika. Jakkoliv se většina médií soustředí právě na „#MeToo-aspekt“ celé kauzy, nominace Kavanaugha je problematická i bez něj. Stačí se podívat na slova samotného soudce.

„Naposledy, co jsem před touto komisí seděl, jsem vám řekl, že federální soudce má být nezávislý, neovlivněný veřejným ani politickým tlakem. Řekl jsem vám, že já takový soudce jsem,“ deklamoval Kavanaugh v úvodu svého slyšení před senátní komisí minulý týden. Jen o nějakou chvíli předtím přitom zněl docela jinak. „Útoky proti mně jsou zřejmě poháněny potlačovaným hněvem vůči prezidentu Trumpovi a volbám 2016; strachem, který byl nespravedlivě rozdmýchán ohledně mé soudní historie; pomstou ze strany Clintonů a také díky milionům dolarů od levicových opozičních skupin,“ stěžoval si Kavanaugh před senátory. Kam se poděla deklarovaná nezávislost?

 

Druhé Kavanaughovo slyšení před senátní komisí bylo o dost bouřlivější než to první ze začátku září. „V prvním slyšení jste se mi jen pokusili udělat to samé, co před lety Robertu Borkovi,“ spílal Kavanaugh senátním demokratům. Borka (kterého jsem na těchto stránkách zmiňoval před několika měsíci v souvislosti s rozmachem monopolů v USA v posledních dekádách) nominoval k nejvyššímu soudu v roce 1987 Ronald Reagan. K soudu nebyl potvrzen převážně kvůli ideologickému odporu ze strany demokratů.

Ozvěny Watergate a servilnost vůči exekutivě

Být Kavanaughem, Roberta Borka bych vůbec nezmiňoval ze zcela jiného důvodu. Když v roce 1973 vrcholila aféra Watergate, Richard Nixon v panice nařídil svému ministru spravedlnosti Elliotu Richardsonovi, aby vyhodil zvláštního prokurátora Archibalda Coxe, pod kterého vyšetřování aféry Watergate spadalo. Richardson odmítl a odstoupil. Nixon se ihned obrátil na jeho náměstka Williama Ruckelshause, který učinil totéž. Třetí v pořadí byl právě Robert Bork. Ten Nixonovi vyhověl. Událost vstoupila do dějin jako „Masakr sobotní noci“.

Jedna z největších politických výhrad demokratů vůči Kavanaughovi je přitom předpokládaná servilnost k výkonné moci, tedy momentálně k Donaldu Trumpovi. Klíčovým momentem aféry Watergate bylo jednohlasné rozhodnutí Nejvyššího soudu, že Richard Nixon musí vydat nahrávky z Oválné pracovny. Bez tohoto rozhodnutí by Nixon dost možná sám nikdy neodstoupil. Následný impeachment by byl pro politiku USA naprosto destruktivní – namísto rozhodnutí nejvyššího soudu by Nixon odešel z úřadu na základě opozičního tlaku.

Kavanaughova nominace prošla senátní komisí a na konci týdne by o ní měl hlasovat celý senát. Republikáni se zatím tváří, že by Bretta Kavanaugha chtěli k nejvyššímu soudu procpat, ať už to na zbytek USA působí jakkoliv.

Brett Kavanaugh se nechal slyšet, že považuje rozhodnutí USA versus Nixon – mnohdy oslavované jako jeden z nejzářnějších momentů amerického nejvyššího soudu – za nesprávné. Není těžké si dovodit, že tento Kavanaughův názor může být jedním z hlavních důvodů, proč Donald Trump, jenž sám čelí vyšetřování Roberta Muellera, Kavanaugha k soudu nominoval.

Pomsta Clintonů?

Nominovaný soudce takto nesmýšlel vždy. Před dvaceti lety pracoval Kavanaugh jako poradce pro Kennetha Starra, který vyšetřoval Billa Clintona mimo jiné v rámci skandálu s Monicou Lewinsky. Tehdy prosazoval velmi tvrdý postup proti úřadujícímu Clintonovi, navrhl Starrovi celou řadu velmi explicitních otázek pro prezidenta a Clintona označil za lháře, který má za sebou propagandistickou kampaň, za jakou by se nestyděl ani Nixon. Tentýž Kavanaugh si teď stěžuje, že právě probíhající senátní slyšení „zničilo“ jemu a jeho rodině život.

Většina aktuálních slyšení před senátní komisí se točila okolo profesorky Christine Blasey Ford. Ta obvinila Bretta Kavanaugha ze sexuálního útoku, který se měl odehrát v roce 1982. Kavanaugh a jeho republikánští spojenci se brání, že nic takového nikdy neudělal a celá kauza je vykonstruovaná snaha demokratů zabránit jeho potvrzení. Tuto obhajobu do jisté míry umožnila neobratnost senátorky Dianne Feinstein, která obvinění zveřejnila. Feinstein měla sice výpověď Blasey Ford k dispozici už od července, zveřejnila ji nicméně až teď. Vše tak vypadá jako cynické politikaření.

Slyšení před senátní komisí je de facto velmi drsným pohovorem před potvrzením do doživotní funkce u nejdůležitějšího soudu v zemi. Své by o tom mohl vyprávět nejvyšší soudce Clarence Thomas, který čelil velmi podobnému obvinění v roce 1991. A stejně byl potvrzen do funkce. Demokraté tvrdí, že chtějí, aby obvinění prošetřila FBI (totéž se stalo právě v případě Clarence Thomase). Brett Kavanaugh nebyl schopen odpovědět, proč takovou možnost odmítá, přestože kategoricky trvá na své nevinně. Republikáni i nominovaný soudce odmítají předvolat Marka Judge, člověka, který měl být podle Blasey Ford v místnosti, když ji Kavanaugh napadl.

Kavanaugh k celému slyšení, během něhož byla obvinění probírána, přistoupil jako ke křivdě. Souhlasí s ním i určitá část především konzervativních komentátorů. Mělo by opravdu nepotvrzené obvinění mít tak velký dopad? Je to ostatně poměrně pochopitelná kritika, které #MeToo čelí od svých počátků. Kavanaugh by přece měl být považovaný za nevinného, dokud nebude prokázán opak. Někteří liberální komentátoři naopak míní, že už jenom nekontrolované emoce, které během slyšení projevil, by ho měly z funkce nejvyššího soudce diskvalifikovat.

Nejde o emoce, ale o pravdu

Kavanaughovo snad pochopitelné rozhořčení je jedna věc, ale jeho přístup k faktům, který je slušně řečeno problematický, zase věc druhá. A nejde jen o vyhýbání se odpovědi. V jiných svých odpovědích byl buďto tak ledabylý, jak byste to od federálního soudce nejspíš nečekali, v horším případě záměrně mlžil a zkresloval.

Jedním ze základních materiálů, kterým Kavanaugh obhajuje svoji nevinu, je kalendář z léta roku 1982. Tvrdí, že v podstatě vůbec netrávil pátky a víkendy ve Washingtonu, kde se napadení mělo odehrát. Jelikož měl práci, je podle něj nepravděpodobné, že by před pracovním dnem pil. Stejně tak prý v této době nebyl na žádném setkání, jak ho Blasey Ford popisuje, kterého by se účastnila podobná skupina lidí. To zní přesvědčivě… až na to, že v dodaném kalendáři má zaznamenané setkání s velmi podobnou skupinou lidí (včetně dvou, které Blasey Ford jmenovala) a které se navíc mělo odehrát ve čtvrtek.

Podle Blasey Ford byla na inkriminovaném večírku také její dlouholetá kamarádka Leland Ingham Keyser. Její výpověď Kavanaugh značně zkreslil jak před senátní komisí, tak v rozhovoru, který poskytl Fox News. Podle Kavanaugha Keyser řekla, že inkriminovaný večírek nikdy neproběhl. Její výpověď však byla jiná. Prý si takový večírek ani Kavanaugha nepamatuje. V rozhovoru pro Washington Post zároveň Keyser uvedla, že přesto obviněním Blasey Ford věří.

Veškerá důležitá zkreslení a manipulace v Kavanaughově výpovědi jsou vyčerpávajícím způsobem shrnuta v článku Nathana J. Robinsona na webu Current Affairs. V tento moment přitom nejde ani tak o to, jestli má Blasey Ford pravdu. Důležitější je, jestli se Kavanaugh nedopustil křivé přísahy. Ironií osudu je to právě on, kdo během vyšetřování Billa Clintona před dvaceti lety tvrdil, že křivá přísaha je přečin hodný impeachmentu…

Čeká republikány msta?

Kavanaughova nominace prozatím prošla senátní komisí a na konci týdne by o ní měl hlasovat celý senát. Komisí, ve které mají většinu republikánští senátoři, prošel jen těsně poté, co pro jeho potvrzení předběžně hlasoval arizonský republikán Jeff Flake, který svůj hlas pro finální potvrzení podmínil týdenním vyšetřováním FBI. Flake má na rozdíl od svých republikánských kolegů trochu volnější ruce, jelikož při podzimních volbách neusiluje o znovuzvolení. Pro pořad 60 Minutes prohlásil, že by Kavanaugh neměl být potvrzen, pokud se ukáže, že před senátní komisí lhal.

Republikáni se momentálně tváří, že by Bretta Kavanaugha chtěli k nejvyššímu soudu procpat, ať už to na zbytek Spojených států působí jakkoliv. I kdyby se Jeff Flake rozhodl pro soudce nakonec opravdu nehlasovat, hrozí, že by rozhodující hlas mohl poskytnout Mike Pence – americký viceprezident má v případě rovnosti hlasů v senátu možnost hlasovat také. Navíc Flakeovo „osvobození“ od toho, že musí být znovuzvolen, ho stejně tak může dovést k cynickému podpoření své strany, nehledě na své dřívější sliby.

Jestli ale Kavanaugha k soudu procpou, hrozí, že zdvojnásobí křivdu, kterou už teď cítí liberálové kvůli tomu, jak republikáni téměř rok blokovali Obamovu nominaci Merricka Garlanda. Jestli se někdy znovu dostane Bílý dům i Kongres do rukou demokratů, budou se chtít mstít. Stačilo by se inspirovat v historii. „Panebože, vy ale toužíte po moci. Doufám, že se vám nikdy nedostane do rukou,“ zuřivě mával republikán Lindsey Graham prstíkem na demokraty v senátu. Má se rozhodně proč obávat.

Autor je redaktor Radia Wave.

 

Čtěte dále