Pořádek, bezpečnost, zamykání, zákazy, čipování, nulová tolerance vůči cizincům a tak dále a tak podobně. Prohlížím si fotografie billboardů z předvolební kampaně a místy nadzdvihávám obočí. Kromě ideové vyprázdněnosti je zřejmé, že si mnozí politici – anebo jejich marketéři – myslí, že je dobré strašit nebezpečím a zároveň přicházet s uklidňujícími slogany dokazujícími, že právě my vás ochráníme. To se asi opakuje každé volby, letos to ale víc schytávaly i „náplavy“ a „cizáci“ z jiných obcí a městských částí. Zvláštní až nepochopitelnou pozici pak zaujímaly „odpady“.
Když už je pozdě na návrat
Musí být těžké vymýšlet kampaň, když ji člověk nestaví na konkrétních idejích a představách o tom, co by chtěl ve své obci zlepšovat a dělat. Jak se volební kampaně postupně proměňují ve svou karikaturu, je to zřejmě o to těžší, protože normální heslo už nikoho nezaujme. Členům některých stran jde navíc o hodně, neboť se těší čím dál menší podpoře voličů. Teče jim do bot, takže zásady jdou stranou. Jenže ono to stejně nefunguje, jak zjišťují sociální demokraté. Ovšem stejně tak nefunguje ani strategie opačná, tedy nenávist nevyvolávat ani trochu a ani v náznaku, což zjistili zase Zelení nebo Žít Brno. Důvody pro volbu jsou většinou smíšené a hlavně nejsou výhradně racionální, emoce v nich hrají silnou roli, byť si je mnozí voliči nepřiznávají. Mudrovat nad tím, co dělat, nemusí proto vést k jasné odpovědi. Přesto si člověk nemůže pomoci.
Pohrdání „zaostalými“ regiony a přizpůsobování se nenávistným projevům zjevně není cesta. Potřebujeme naopak velký příběh a statečné politiky, kteří ho dokáží žít a vyprávět.
Zelení se od jiných potápějících se projektů liší tím, že jim nechybí témata, jsou i relativně konzistentní, ale mají (zřejmě nevratně) poškozenou značku. Největší zelený úspěch zaznamenal starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt – tomu věru téma nechybí, lidé v obci věří, že proti zbourání jejich obce udělá maximum. Když rypadla klepou na zeď vašeho domu, není čas volit rozmarně. Jiřetínští volí z pudu sebezáchovy, ale nevolí vlastně Zelené, volí hlavně silnou osobnost, byť s jasnou zelenou vizí. Jinde to bylo s výsledkem o dost slabší, i když pár relativních úspěchů se našlo, často ale pod jinou značkou nebo na různých smíšených kandidátkách. Móda nazývat se „PRO obec XY“ nebo „Obec XY sobě“, se ukazuje i jako stratagie místních základních organizací, jak se zbavit zátěže zeleného jména. Zjistili také, že je vhodné spojit se s Piráty a třeba je i přeskákat, jako se to stalo v Mostě.
Co se sociální demokracie týká, zdá se, že v ní začíná objevovat sebereflexe. Hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard se na svém facebookovém profilu rozohnil (citaci zveřejnila i ČTK), když mimo jiné napsal: „Tu jsme z toho rudli, proháněli se s motorkářským gangem z divokého východu, nechávali jsme se obdivovat východními trolly na Facebooku a tancovali hradní častušku, občas někdo zhnědnul a s vervou se pustil do cikánů a jiných nepřizpůsobivých individuí, obdivoval se autoritářským vůdcům a dštil síru na tu prokletou Evropskou unii. Prostě, aby se v tom čert vyznal, natožpak chudák volič.“ Jestli se nějaká vnitřní diskuze a následně reforma rozjede, uvidíme. Každopádně zůstávám skeptická. Představa, že je třeba přidávat na nenávisti, aby se dostavil zájem voličů, ovládla příliš velkou část sociální demokracie. Místy nešlo rozeznat kampaň ČSSD, tedy strany, která by historicky měla stát na straně slabších, a ODS, ze které se přes deklarovanou obrodu stává SPD pro bohaté a úspěšné. Roli v tom hrálo jistě i přesvědčení, že lidé jsou zaostalí a ještě zaostalejší jsou v některých regionech. Přitom příklad Mostu jasně ukazuje, že voličů, které naláká extremistická kampaň, zase tolik není a stejně spíš preferují svoje lokální rasisty.
Když člověk stojí před volbou
Za samostatnou analýzu by stál úspěch politického hnutí PRO! Ústí. To jsou Zelení a Piráti v Ústí nad Labem. Ve volbách do magistrátu získali téměř sedmnáct procent, byli druzí po ANO (21 procent). Ještě pozoruhodnější je ale jejich vítězství v obvodu Ústí nad Labem – město. Kandidátku tam vedl Karel Karika a hnutí získalo 23,6 procenta, takže zvítězilo.
S Karlem Karikou jsme se viděli na jaře letošního roku, když v Ústí nad Labem zavírali dvě ubytovny a více než dvěma stovkám lidí hrozila ztráta bydlení. Na místě jsme se s kolegou Pavlem Šplíchalem snažili kontaktovat různé politiky a on byl jako místostarosta městské části, kde už žádný starosta nebyl, pověřen vedením úřadu. Zvedl nám telefon a dokonce byl ochotný se sejít. Seděli jsme na zahrádce a vyptávali se ho. Měla jsem radost, že má Ústí romského místostarostu a že není lhostejný. Karika přemýšlel. V hlavě mu to šrotovalo, trochu manicky vyjmenovával rodiny, kterým už něco sehnal, ukazoval papíry, kde měl zaškrtané ty s více dětmi a stále jako by váhal. Nepodezírám ho, že by snad nechtěl vůbec pomáhat. Ale určitě uvažoval, jak jeho pomoc bude vypadat a jestli se o tom vůbec bavit s novináři. Bylo jasné, že my to obratem zveřejníme a že přijdou další. Pak řekl: „Teď je jasný, že když to udělám, v politice tady končím, už mě nezvolí.“
Odjeli jsme a on několik týdnů pomáhal, vyjednával, vozil lidi a díky jeho pomoci nikdo na ulici neskončil. Odměnou mu byly nenávistné telefonáty, výhrůžky smrtí, řeči o zplynování, ve dne v noci. Kolega Šplíchal s ním jel pořídit rozhovor, a když se vrátil, popisoval stav Karla Kariky tak, že jsem se o něj začala bát. Přežil to, situace se snad uklidnila a teď ve svém obvodu vyhrál volby.
To není návod, jak být dobrým politikem, a už vůbec ne návod na úspěšnou kampaň, jen radost nad setkáním s dobrým člověkem. Pohrdání „zaostalými“ regiony a přizpůsobování se nenávistným projevům zjevně není cesta. Podpora strachu a úzkostí a nahrazování odvahy sliby represe se nám nakonec vymstí všem. Potřebujeme naopak velký příběh a statečné politiky, kteří ho dokáží žít a vyprávět. Lidi, kteří jsou ochotni ho poslouchat, se ještě najdou.
Autorka je redaktorka Alarmu.