Foto Česká televize, film Exekuce
„Nemůžu v žádném případě tvrdit, že jsem to celé vybudoval já sám. Na počátku se vytvořil dobrý kolektiv lidí a nebudu popírat, že bylo štěstí, že se tam objevil Robert Runták, který je podle mého názoru velmi dobrý manažer. On se ujal funkce ředitele mého úřadu a svou činností se vyprofiloval do té své neotřesitelné pozice.“ Takto pochvalně mluví o zakladateli hnutí spOLečně Robertu Runtákovi jeho bývalý kolega, jeden z nejkontroverznějších exekutorů u nás, Tomáš Vrána. Byla to jeho kancelář, o které se dlouhodobě mluvilo jako o té nejagresivnější nebo dokonce mafiánské. Sám Vrána tuto nálepku nijak nerozporuje a otevřeně mluví o tom, že díky absenci zákona o teritorialitě to byla právě jeho kancelář, která se pro své brutální metody vymáhání dluhů stala mezi věřiteli populární a mezi dlužníky nejobávanější.
To ostatně popisuje i česká režisérka Andrea Culková ve svém filmu pro televizní dokumentární seriál Český žurnál s případným názvem Exekuce. V průběhu natáčení filmu bylo na Vránu podáno trestní oznámení. V té době taky eskaloval jeho spor s Runtákem. Jak je detailně popisáno v článku pro časopis Ekonom, byl to Robert Runták, kdo fakticky úřad řídil a dokázal si „obstarat“ až šedesát tisíc nových exekucí ročně.
Být u toho od začátku
Do pozice šéfa přerovského úřadu nastoupil Runták už v roce 2001, kdy byly exekuce terpve zavedeny. Dělo se tak za přičinění advokátů a také značné benevolence tehdejší hvězdy liberální politiky Pavla Němce, který ještě v roce 2006 – už jako ministr spravedlnosti – násobně zvýšil odměny za vymáhání drobných dluhů, jak popisuje Hana Čápová v Respektu. V té době, na úplném začátku českého exekučního příběhu, se k byznysu založeném na tvrdé ruce proti drobným dlužníkům, kteří se nedokážou bránit, dostal i Robert Runták. A započal možná tu nejdůležitější cestu svého života.
„Naším cílem je zvýšit povědomí o úřadu mezi odbornou i širokou veřejností, ale také přispět k dosažení změny vnímání exekutorů dnešní společností,“ řekl v roce 2002 Runták. Na zlepšení obrazu přerovského úřadu si najal tehdy největší českou PR agenturu AMI. „Přáli bychom si, aby lidé práci exekutorů vnímali jako naprosto legální opatření proti nezodpovědným občanům a firmám, kteří včas neplatí své závazky,“ dodal. Soudě podle reakcí, které jím řízený úrad vyvolává, je otázka, jestli se mu to podařilo. Ať tak či tak, dnes je řazen mezi osm nejvlivnějších lobbistů v oblasti exekučního byznysu.
Jestli je na Runtákově případu něco ještě smutnějšího než naprostá absence sebereflexe, pak je to selektivní slepota všech, kteří si díky jeho penězům realizují své projekty.
Jedním z „klientů“ Runtákova úřadu byl například i nechvalně proslulý advokát Tomáš Sokol, o kterém se v jednom ze starších rozhovorů Runták vyjádřil pochvalně: „Musím říct, že si ho velmi vážím, je to skutečná osobnost.“ Pravidelně se také objevují spekulace, že to byl právě Sokol, kdo přeposíláním pohledávek na přerovský úřad Runtákovu a Vránovu kancelář „rozjel“. Robert Runták to dodnes razantně popírá.
Ať žije Metla lidstva
Dnes se Robert Runták tváří jako zachránce olomoucké politiky. Teprve čtyřicetiletý „podnikatel“, bývalý majitel Sigmy Olomouc a sběratel umění se rozhodl založit politické hnutí a ucházet se o pozici na olomoucké radnici. Jeho ambice rozhodně nejsou malé. Na první pohled vypadá všechno idylicky: mladí, energičtí lidé, strana moderního střihu, která se aspoň na první pohled nebojí tematizovat i sociální otázky. Kritiku exekucí a hledání cesty ven z dusivé politiky vymáhání dluhů, která právě kvůli lidem jako Robert Runták uvrhla téměř milion lidí do tíživých sociálních situací, mezi nimi ale nenajdete. To by totiž byla šedá eminence českého exekučního byznysu a stávající hlava exekutorského úřadu v Přerově (největšího u nás) sama proti sobě.
„Spojujeme výjimečné osobnosti napříč obory. Jsme hnutí osobností, ne profesionálních politiků,“ píše se na profesionálně vyhlížejícím webu. Sám Runták za „hnutí“ kandiduje až na šesté pozici. SpOLečně založil s Dominikem Králíkem, předsedou spolku Sigma United, která sdružuje fanoušky fotbalového klubu. Králík, který je ale mezi fotbalovými ultras známý spíše pod přezdívkou Metla lidstva, byl kolem roku 2008 vůdcem olomouckých hooligans – ultras Sigma Olomouc. V roce 2008 organizoval velký zájezd „Olomoučáků“ proti chuligánům ze Slavie. Během domluvené bitky kousek za městem tehdy došlo ke zničení dvou olomouckých autobusů. Sám byl také úzce napojen na nejradikálnější chuligány z Olomouce, kteří se sdružovali pod názvem Hooligans Hovada Zubr, a přátelil se také s bitkaři kolem (dříve hokejových) Tarzan Boys. Část tehdejších chuligánů Sigmy se účastnila i pokusu o pogrom v Janově, během něhož přišel jeden z nejslavnějších členů Tarzan Boys Viktor Aufart o prsty při pokusu o odpálení podomácku vyrobené výbušniny.
Za dob, kdy Králík vedl ultras Sigma, docházelo v Olomouci k nejbrutálnějším útokům, mezi něž patří i napadení příznivců a příznivkyně skotského fotbalového klubu Aberdeen. Ačkoliv se Králík snaží působit normalizovaným dojmem, stačí se podívat na fotografii z oslav desátého výročí Hovad Zubr. Stojí jako čtvrtý zleva v druhé řadě. Někdy kolem roku 2010 se i důsledkem zadržení několika olomouckých hooligans skupina transformovala. Králík se stal předsedou Sigmy United a v roce 2013 také vznikla další organizace s názvem Hanácká legie, kde Králík figuroval a jejíž hymnu složil a nazpíval Daniel Landa. Ta sama sebe prezentovala jako volnočasový spolek sdružující lidi se zájmem o sport.
Robert Runták byl mezi lety 2009–2012 spolumajitelem Sigmy, a proto se s Králíkem musel dobře znát. V této době mimochodem umístil na záda fotbalistů Sigmy reklamu na svůj byznys. S nápisem „exekuce.cz“ na zádech běhali olomoučtí hráči po trávníků několik let.
Exekutorský vlk v rouše beránčím
„Máme rádi svoji práci, ale ta určitě není o byznysu s dluhy,“ brání se Runták v pořadu Máte slovo z července roku 2014. „My samozřejmě nechceme, aby dlužník trpěl nebo tak,“ prohlašuje a publikum se může umlátit smíchy. „Je zajímavé, že celých devadesát procent lidí žádnou exekuci nemá, a přesto nám média tento problém prezentují jako ten největší u nás,“ podivuje se Runták o chvíli později. Negativní vnímání exekutorů přisuzuje kampani ze strany médií, která prý byznys s vymáháním dluhů vykreslují v příliš černých barvách.
„Myslím, že Robert Runták vykonává svou práci poctivě,“ odpovídá na dotazy redakce Ivana Plíhalová, olomoucká herečka a trojka na kandidátce spOLečně. „Exekuce by nebyly bez dlužníků. Jestli je něco špatně nastaveno, tak jsou to zákony, které zřejmě nemůže ovlivnit. Znám Roberta od jeho dětství, znám jeho rodinu a vím, že je to slušný člověk. Svoje peníze investuje do umění, je majitelem jedné z největších sbírek moderního umění v České republice, buduje v Olomouci novou galerii, podporuje divadlo TRAMTARIE a už mnoho let finančně podporuje nadaci Malý Noe. Kdybych nebyla o jeho dobrých úmyslech přesvědčena, nikdy bych jeho nabídku nepřijala,“ odmítá jakoukoli kritiku Runtákova „podnikání“. Na dotaz, zda ví, kdo je vlastně zakladatel jejich strany a jakou úlohu hrál v utváření exekučního byznysu u nás, odpovídá negativně. „Ne, o tom opravdu nevím. Oslovujeme voliče napříč politickým spektrem, protože si myslíme, že v komunální politice by nemělo jít o politiku jako takovou, ale o blaho města.“
Na další otázky, týkající se především toho, jaké blaho to má být pro lidi, které přerovský exekuční úřad dostal na sociální dno, už odpovídat nechce. „Můžu Vám poslat číslo na Roberta? Asi by bylo lepší mluvit přímo s ním,“ končí naši debatu Plíhalová. Jenže ten na telefonát s námi bohužel nemá čas a v sms mi nabízí termín za čtrnáct dní.
Dluhy se mají splácet, i kdyby se to nevyplácelo
O exekucích se v Česku začalo pořádně mluvit někdy kolem roku 2010, tedy celých devět let od jejich zákonného zavedení. Právě na konci nultých let přesáhl počet exekucí jeden milion. Mezi nejzranitelnějšími lidmi byli sociálně slabí s horším vzděláním a důchodci a svůj podíl na byznysu s dluhy měla samozřejmě i finanční krize. Už tehdy byla zhruba třetina exekucí způsobená malými dluhy v řádu stokorun. V prvních letech po krizi se však opakovala především mantra o nutnosti splácení, i když to v reálu znamenalo jen přiživování z řetězu utrženého byznysu, na kterém exekutoři rychle bohatli. Poprvé se také objevila snaha o zavedení teritoriality, systému, že by vymáhání pohledávek bylo vždy odvislé od místa, kde dlužníci žijí, aby nedocházelo k nadužívání těch nejagresivnějších úřadů. Celkem logicky to byli právě lidé jako Robert Runták, kdo byli výrazně proti. „Tvrdíme, že neexistuje ani jediný pádný důvod pro to, aby se systém exekucí, který v Česku funguje dobře, měnil,“ hlásal tvrdošíjně do médií.
Specialista na exekuce Daniel Hůle v rozhovoru z roku 2013 pro Deník.cz uvádí modelový příklad dlužníka, který v roce 2010 dlužil přes tisíc korun: „Struktura jeho výdajů do 1. března 2012 byla taková, že za soudní poplatek dal 800 korun, za náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 7920 korun, za náklady právního zastoupenív exekučním řízení 4320 korun a za náklady a odměnu exekutora 7800 korun.“ V interview mluví také o modelech mimo ČR a dokazuje, že takovým německým advokátům se v téže době vyplácelo vymáhat dluhy za necelých 750 korun. Podobné pohledy do zahraničí přináší ve svém filmu i Culková a v rozhovorech s různými zahraničními aktéry ukazuje, že lze dluhy vymáhat civilizovaně a také úspěšně, aniž by to dlužníky zlikvidovalo do konce života.
U nás byly exekuce nastaveny nelítostně, uchytila se praxe vymáhání malých pohledávek, která de facto okamžitě začala dlužníky stavět mimo systém (dodnes se lidem v exekuci nevyplatí pracovat jinak než načerno, protože exekuce „zhltne“ většinu platu), a navíc v průběhu času začala mít většina lidí exekucí více. Zatímco na začátku měla polovina lidí jen jednu exekuci, dnes jich má nejvíce lidí mezi čtyřmi až devíti. Tím klesla v Česku úspěšnost vymáhání na pouhých dvacet procent. Proti celé polovině dlužníků bylo vedeno hned několik řízení zaráz a nastavení systému prakticky neumožňuje, aby tito lidé svůj dluh někdy splatili. Jsou i případy, kdy mají lidé kolem deseti exekucí naráz a i systém oddlužení je po pozitivních změnách, které započal bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, oproti jiným zemím pořád téměř nedostupný. Navíc je celá procedura tak zmatečná, že se v ní mnohdy nevyznají ani finančně gramotní lidé, a obecné povědomí o tom, jak se třeba nezákonným exekucím bránit, je ve společnosti minimální.
Zatímco civilizované země podobný institut – tedy soukromého exekutora – často ani neznají, u nás se z vymáhání stalo standardní podnikání. A právě to dnes umožňuje lidem jako Runták vyprávět o sobe úplně jinou pohádku, než jaká by vzhledem k systematickému ničení statisíců lidí u nás byla adekvátní. Z peněz, které mnohdy stojí na pošramocených osudech a zničených životech, se tak najednou stal prostředek na konání obecnějšího dobra.
Říkejte mi filantrop
Na stránkách Nadačního fondu Univerzity Palackého se prvního září objevila Runtákova fotka. Stejně jako jiní bohatí absolventi olomoucké univerzity i on přispěl na rozvoj školy – celými sto tisíci. Rozhodl se tak podpořit nadějné studenty a studentky školy v cestě za jejich lepší budoucností. Díky svému daru se řadí mezi „Major donors“ Fondu. Tento příspěvek vzbudil mezi diskutujícími na sociálních sítích největší vlnu nevole a řada z nich se do Univerzity opřela způsobem hraničícím s lynčem.
„Strategii Fondu jsme odvodili ze spřátelených univerzit v Západní Evropě, kde byla etická akceptace fundraisingu pojata poměrně velkoryse,“ odpovídá na dotaz, jestli by to neměly být právě veřejné a vzdělávací instituce, kdo ponese prapor etického financování a bude se právě proti lidem Runtákova typu vymezovat, prorektor Univerzity Petr Bilík. Ten stál u zrodu celého Nadačního fondu.
„Univerzita v kampani Fondu oslovila své absolventy s žádostí o přispění a Robert Runták tuto žádost jako absolvent UP bez další detailizace vyslyšel. Byť problematiku exekucí vnímáme jako velmi ožehavou a sami se jí osvětově snažíme věnovat, vyhodnotilo vedení Fondu příspěvek jako vstřícnou reakci na žádost a dále nehodlá dar zpochybňovat. Pokud vím, Robert Runták podporuje řadu kulturních a sportovních aktivit ve městě dlouhodobě, tento příspěvek je jedním z mnoha a navazuje na již proběhnuvší, precedentní podpory některých aktivit na jeho domovské právnické fakultě,“ vysvětluje Bilík celou kampaň. Na náš dotaz, jak se mají k takovým sponzorům stavět třeba děti z rodin, které byly postiženy vymáháním dluhů ze strany přerovského úřadu, odpovídá: „Možná kriticky. Budu věřit, že někomu takový dar pomůže v kariéře, jinému díky podpoře výzkumu jednou zachrání život. Neumíme instantně spasit svět a nezanechat za sebou uhlíkovou stopu. Zda bychom akceptovali prostředky od Babiše či Kellnera? Zřejmě bychom váhali s jejich oslovením, nejsou našimi absolventy,“ dodává Bilík nakonec, když se ho ptáme na to, kde jsou hranice přijímání peněz od lidí spojených s politikou a problematickým byznysem.
Koordinátorka projektu Dita Palaščáková se k celé situaci staví hodně otevřeně. Zmiňuje, že etický kodex byl vypracován po vzoru jedné ze švédských univerzit a hlavní kritérium pro přijímání peněz od dárců byla jejich trestní bezúhonnost. Sama přiznává, že negativní reakce, které vyvolalo poděkování Robertovi Runtákovi, vnímá jako impuls k další debatě o tom, v jakém zájmu a za čí peníze konat dobro. „Náš fond chce podporovat důležité projekty, které můžou mít ambici měnit svět k lepšímu, a určitě je pro nás diskuze nad dárci hodně podstatná. Nerada bych ale viděla věci černobíle, je to pro mě vždy otázka hodně širokého kontextu,“ sděluje telefonicky.
Podle jejích slov je Robert Runták činný v podpoře řady lokálních organizací i jednotlivých aktivních lidí. Jeho problematický profil si ale Palaščáková sama uvědomuje a zároveň deklaruje, že pro samotný Fond je otázka důvěryhodnosti a promýšlení všech pohledů na financování extrémně podstatná. Třeba i kvuli lidem, kterým byznys spojený s exekucemi mohl zničit život. „Kritický pohled na to, kdo je v dnešní době nazývaný filantrop a jakou to má souvislost se způsobem, jakým třeba vydělává, je samozřejmě potřeba. V našem Fondu jsme otevření diskuzím a sami momentálně hledáme ideální model, který půjde více do hloubky a jsme ochotní stávající pravidla i měnit,“ uzavírá náš rozhovor.
Vůbec jsme se nepoučili
Komunální volby ve stotisícové Olomouci nestojí – narozdíl od těch v Praze nebo v Brně – tolik v centru pozornosti. Vzhledem k tomu, s jakou energií ale vtrhlo hnutí spOLečně na lokální politickou scénu, a co všechno problematického už na jejího zakladatele Roberta Runtáka vyplulo na povrch, bychom ale hanáckou metropoli neměli vypouštět ze zorného pole. Mikromechanismus lokální politiky, která se tu vstupem nové strany snaží odklonit debatu od kořene celospolečenské frustrace, jímž exekuce bezesporu jsou, je důležitý i pro nahlížení celého politického spektra. Třeba už jen proto, že příběhy miliardářů, kteří svůj byznys postavili na kupčení s lidskou důstojností, systematickém obchodování s chudobou nebo na agresivním ničení svých konkurentů a oponentů na straně jedné a budováním dokonalého obrazu sebe sama na straně druhé, známe třeba od Andreje Babiše i od celé řady méně významných politiků už víc než dobře. Stejně jako dokolečka omílané úvahy nad tím, že i špinavé peníze můžou někdy pomáhat. Jako příklad můžeme jmenovat třeba hazardního krále Iva Valentu – i on financuje řadu lokálních aktivit a projektů, ale na povaze jeho výdělku to nic nemění.
Runtákovo „hnutí“ spOLečně, ale i všechny jeho další aktivity, jsou další velkou zkouškou z relativizace pojmů. Staví před nás základní etické otázky a ukazují, že ani chytří a často inspirativní lidé nejsou ve chvílích vlastní angažovanosti a cesty za vytouženým „dobrem“ schopní prohlédnout nejzákladnější pasti současných poměrů a kategoricky odmítat věci tak evidentně toxického charakteru, jako je český exekuční byznys.
Jistěže mezi exekutory budou i slušní lidé, kteří nechtějí stávající systém využívat až na hranici mafiánského, predátorského a likvidačního jednání, ačkoliv jim to zákon stále dovoluje. Sběratel umění a mecenáš, jak si Runták s oblibou nechává říkat, mezi ně ale nepatří – a to i když chce se svým hnutím prosadit odvoz komunálního odpadu zdarma a argumentuje právě tím, že z nezaplacených popelnic vznikají exekuce skoro nejčastěji. Jenže copak mají exekuce lokální charakter?
Je přitom jasné, že se o Runtákových schopnostech „něco budovat“ nedá pochybovat, jenže právě v tom tkví háček: mnoho lidí o něm dokáže mluvit jako o charismatikovi s velkým elánem. V pozadí jeho energie ale stojí kolosální nespravedlnost a dlouhý řetěz lidského ponížení. Od takového systému se Robert Runták nikdy nedistancoval, naopak dál zůstává ředitelem exekutorského úřadu v Přerově a svůj vstup do politiky pravděpodobně nevnímá kriticky ani z pozice případného střetu zájmů.
„Jsem přesvědčen, že jsem pro Olomouc už dříve udělal hodně věcí. Opravdu mi na osudu města záleží. Pokud mě někdo – a jsem přesvědčen, že trochu nespravedlivě – bez bližší znalosti věci vnímá negativně v souvislosti s vazbou na exekuční prostředí, je to prostě dané,“ pronesl nedávno Robert Runták pro MF Dnes. Jestli je na Runtákově případu něco ještě smutnějšího než naprostá absence sebereflexe, je to selektivní slepota všech, kteří si díky jeho penězům realizují své projekty – politické, občanské, aktivistické nebo kulturní – a ani v náznaku nepřemýšlejí o tom, co všechno tím legitimizují. Tito lidé, aniž by si to uvědomovali, dávají těm, na které systém spoluvytvářený a udržovaný Robertem Runtákem, dopadl, celkem jasnou zprávu. Dala by se klidně shrnout do jediné věty: Vůbec jsme se nepoučili.
Autorka je dokumentaristka a redaktorka Alarmu.