Tohle je prostě Berlín.
Berlín je dost zábavný místo. Je dobře, že ho máme. Krásný místo, země lásky, posthipster (protože hipsteři varšavského typu tu už dávno nejsou, a byli-li vůbec někdy, pak jednoznačně za hranicemi bohatých alternativních čtvrtí typu Prenzlauer Berg nebo Mitte) si tu chodí zavěšený do migranta, aspoň ve svých představách. Pankáč vesele poskakuje v klubu polepeném antikapitalistickými nálepkami, kam se na koncerty slejzá docela kapitalistický publikum, a klub je plný týpků zaměstnaných v korporacích. Dobře se tu vede i stoupencům hyperliberálního Polska, kteří chodí po Kreuzbergu s pusou dokořán a trousí: Ty vole, tady je to super, takový pestrý, takový punkový, takový exotický, ty vole, koukej, vietnamská restaurace, a tady súdánská a tady obchod s punkovými hadry, ty vole, a jak velký, hele, a tamhle jde Turek, a takový integrovaný, a tady hele, óóóch, dva uprchlíci, to jsou určitě ti, co šli balkánskou cestou a zvládli to, dobře kluci, inšalláh, držte se, bratři!
Říkáme: všichni jsme si rovni. A nelžeme si takhle náhodou do kapsy? Jsme na to opravdu připraveni? Může levice přestat být tak naivní?
Dobrá. Ať žije Berlín. Ať si hrdě stojí jako pomník jedný utopie, jako dokázaný a splněný sen. Je to krása a ať mu to vydrží.
Je úžasný, že sem můžete přijet a tý utopie se dotknout. Co z toho, že je drzá a chce, aby celý svět byl jako ona: buďme realisté, chtějme nemožné!
Sedíme si v hospodě v Neuköllnu. Tady je albánský lokál, za rohem zase polský, ale vede ho Albánec, tam turecký, tu takový, támhle makový.
„Normální Bejrút,“ říká Berlíňan, se kterým do sebe klopíme panáky. Dívám se, jak spolu kolem pingpongovýho stolu s cigáry v puse pobíhají rozesmátý Asiat, dvě Evropanky v trekingových sandálech, nějaký bosý bílý posthippie, veselý mladík tmavé pleti a dva snědí týpci. A všichni v souladu, všichni se točí kolem toho stolu jako kolo kolo mlýnský za čtyři rýnský.
A ve zprávách už je Chemnitz. Migranti zabili Němce. Nepokoje trvají už několikátý den, jenže teď se toho chytli nacisti a hajlujou. Probíhají protesty proti protestům, hrají kapely, aby se to nějak zakrylo. Německo nedáme, wir schaffen das.
Zatímco tady si kolem stolu běhá idyla. Ping-pong, ideální společenství. Dá se to, wir schaffen das, říká Berlín.
A tak si tu sedíme. Můj vodkokamarád je odsud z Neuköllnu, bydlí o ulici dál. Říká: Všechno je tu jakoby v cajku, ale lidi jsou naštvaný. Kdysi tu na každým rohu byly pivnice. Pod Zlatým klasem, Pod Tlustým břichem, pod tímhle, pod tamtím.
„Globalizace,“ říkám mu. „A taky střed světa. To je holt váš osud. A co bys chtěl? Skanzeny bejvaj za městem! No ale co místní dědci? Těm to musí bejt líto?“
„Dědci, co tam chodili, buď už vymřeli, nebo se odstěhovali. Ne každýmu se to líbí. Komu se tenhle Bejrút nelíbí, ten se stěhuje pryč. Mně se to líbí, tak zůstávám. Ale víš co, ne všem se to musí líbit.“
„Jasný,“ říkám mu. „Protože víš co, tady u vás ten Bejrút funguje. V Berlíně.“
„To jo,“ odpovídá můj kamarád. „Ale funguje proto, že Němci fungujou.“
Ano, Němci fungujou. Dokonce ti, co bydlí za hranicí Ostu, si myslí, že integrace nových obyvatel probíhá celkem hladce. Ne bez problémů, jestli se tak dá říkat posledním vraždám, ale jen idiot by čekal, že se to bude dít úplně bez problémů. Idiot nebo Polák. Protože v Polsku je to celou dobu buď – anebo. Levice přesvědčuje pravici, že migranti jsou úžasný lidi, s kterými nebudou žádný potíže, jenom samý ťuťu ňuňu. A pravice levici, že když jeden migrant někoho zabil, tak za chvíli nás zabijou všechny. Jinými slovy: nejsme rasisti, ale islám je třeba jebat mačetama. Pro všechny případy.
A tak ten uhozený rozhovor plyne. Protože Berlín je taky uhozený, ale přinejmenším to uhození vyplývá z dobře fungujícího státu a společnosti, a ne z jejich notorické disfunkce.
Ach, s jakým potěšením sleduju, co vyvádějí berlínští pankáči, anarchisti a postanarchisti, kteří sprejují po zdech těch nejvíc hip čtvrtí, že se kapitalismus musí zhroutit a skončit, kteří lepí nálepky na stejný téma a se stejnými větami, jakože pryč s nespravedlností a pryč s nerovností. Ať si píšou a lepí. Jsou potřeba jako ti, kdo rozsévají zrno.
A kdo ví, třeba jim to ani nedochází, že jsou možný jedině v buržoazní, vysoce rozvinutý německý společnosti, definované pocitem viny a vlastnící bohatství. Ano, nedochází jim to, protože jsou možní jen v rámci ní. Ať si žijou v tý sladký nevědomosti, jaký mají kurva štěstí, že se nenarodili v žádný uskutečněný utopii, jejíž příchod vyhlížejí jako mesiáše. Ať si jsou jako mniši v nějakým klášteře, kde můžou jen chválit Pána za paprsků jitřního slunce, zalejvat rajčata a chodit na ranní mši, nebo na co se to tam ještě chodí, malovat si něco do knih, slinit prsty a žít tak jen proto, že jim to umožnila společnost.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Protože v tuhle chvíli umí tolerovat jinakost jen společnost fungující na Západě. Němci v Berlíně, Drážďanech nebo Hamburku, Dánové v Christianii. Celá západní kontrakultura vyrostla z pocitu viny Západu: buď kvůli válkám, nebo kvůli kolonizaci nebo kvůli faktu, že se tu lidi mají líp než ostatní. Vyrostla z uspokojení základních potřeb: už máme co jíst, už máme svoje práva a chceme, aby nám to bylo zaručeno. Chceme ještě víc. Chceme lidi probudit, chceme jim promluvit do duše, chceme, chceme, chceme, chceme…
Ale ve skutečnosti se jen chceme mít dobře, bez výčitek svědomí, tak, aby nám nikdo neříkal, co máme dělat. Dobře, kromě trendsetterů, kteří jsou zrovna v naší bublině v módě. Aby byl svět pěkný.
A jak si tak popíjím šnaps a dívám se, jak se všechny kultury světa honí s radostí kolem pingpongového stolu v Neuköllnu v Berlíně, tak je ten svět fakt pěkný.
Ale stejně jako svět levičáků z Kreuzbergu a Friedrichshainu, snících o ideálním světě, tak taky tahle multikulturní idyla může existovat jedině v takových enklávách, jako je Neukölln. V enklávách poháněných motorem, který běží za jejich hranicemi v (sice sociálním přístupem nasáklém, ale co naplat) kapitalistickém světě jakž takž toleranční a (ještě pořád) liberální demokracie.
Komunistická revoluce? Dobrá, přiveďme skutečnost ještě jednou k nule, obraťme ji vzhůru nohama, určitě se pak všem bude žít líp než teď – kdy žijeme v rámci, omlouvám se, celkem nezle vypadající liberální demokracie – a otázka míšení kultur a osobní svobody bude v takových podmínkách na prvním místě.
Anebo ještě jinak. Kdo můžete a kdo chcete, pojďte do Evropy! Žádný člověk není ilegální, refugees welcome! Kam se dá, umístíme pingpongové stoly a budeme kolem nich radostně běhat a pokřikovat: We are the world, we are the children.
Ale je svět připravený na to, aby – čistě teoreticky – pustil k vládě muslimskou stranu? Jestliže jsme si rovní, tak jsme si rovní, ne?
Zkuste si s polskou levicí na tohle téma promluvit, aspoň teoreticky.
„To není naše věc!“ ozve se křik. „Nám to přece nehrozí! My tu žádné migranty nemáme!“
Pravda, nemáme. Není to naše věc. Tím pádem je ale správný se neozývat ani v případě Sýrie, Ukrajiny nebo Ruska, protože my přece nemáme ani Putina. Vlastně vůbec v jakýmkoli případě.
Ale ne: „Spalme všechny exempláře Houellebecqova Podvolení.“
Jebat Podvolení mačetami! Pro všechny případy.
Ale co když se ty otevřený společnosti rozrostou o velký množství voličů například konzervativních islámských stran? Evropská společnost si jen tak tak poradí s vlastními konzervativci (poradí tak, že je s nimi v permanentní občanské válce), a co bude, až hlas dostanou radikální muslimové?
Jestliže si Makedonci nedokážou poradit s albánskou menšinou, která (právem, dodejme pro pořádek) požaduje spoluvládu ve státě a právo se podílet na jeho identitě, jak to asi Francouzi udělají, aby sekulární Francie i nadále zůstala sekulární, když se přístupu ke státní identitě – a přece taky právem – začnou domáhat její tradiční muslimští obyvatelé?
Říkáme: všichni jsme si rovni. A nelžeme si takhle náhodou do kapsy? Jsme na to opravdu připraveni? Bude levice schopná fungovat v podmínkách konzervativismu podminovaného islámem (a nemám na mysli takový ten soft, balkánský islám, ale takový, který má jinou, méně liberální provenienci)? Může levice přestat být tak naivní?
Jen se ptám. Ne jako Cartman, já se ptám vážně. A opravdu si myslím, že pro migraci není alternativa, že dříve nebo později se Evropa bude muset o své zdroje a svůj životní prostor ve šťastném mírném klimatickém pásmu (mírném z jakéhokoli hlediska) rozdělit.
Ale rád bych věděl, zda liberálně-levicová Evropa má taky nějaký plán, jak při tom zůstat onou liberálně-levicovou Evropou. Otevřenou, tolerantní Evropou, v rámci který budou mít všechny menšiny, včetně těch náboženských, stejná práva.
Pořád slyšíme, že je charakter jednotlivých demokracií daný jejich tradicí. Že Francie je taková, jaká je, protože prý revoluční ideály. Skandinávie, protože prý drsný podmínky, šetrnost a protestantismus. Češi, protože blízkost Německa, průmyslová revoluce. Polsko, protože sedláci, šlechta, absence vlastního státu. Rusko, protože nikdy nezměnilo vzorec neúspěšného přebírání západních modelů, a je to pořád stejný jako za dob cesty de Custina do Ruska v roce 1839. A tak dál. Co se stane s těmi všemi tradicemi, když je zaplaví představitelé tradic, které bude do evropského způsobu myšlení teprve třeba vstřebat?
Chci vědět, že Evropa má plán. Nikoli plán pravice, která staví proti „náporu islámu“ evropskou „křesťanskou tradici“, před kterou musí islám „sklonit hlavu“, ale sekulární ideologii otevřeného státu, který je tolerantní vůči menšinám, věří v rovnoprávnost žen a tak dále. A že je schopná si tyto hodnoty vymínit.
Ještě to ani nezačalo, a už tu jsou problémy. Pochopitelně že zvěsti o no-go zónách jsou přehnaný, ale trochu cestuju po světě, a tak leccos vidím sám. Třeba obtěžování žen v centru Bruselu nebo ženy v nikábech (podle některých levičáků jde o symbol svobody) cupitající několik krůčků za svým vcelku evropsky vypadajícím manželem. Neříkám to proto, abych kohokoli shazoval. Konzervatismus z periferie není nic než konzervatismus z periferie – sám pocházím z konzervativní země na periferii, a právě proto chci, aby Evropa měla vůči mým krajanům pochopení. Protože já, ač nejsem konzervativec, jsem přece jen členem tohoto periferního společenství a můj osud je s ním jednou provždy spojený. Ale stejně tak je spojený s Evropou, a já doufám, že od ní dostanu injekci síly, která mi pomůže v zápase proti konzervativismu, jenž se někde uvnitř mě ukrývá.
Chci jednoduše vědět, že levice a střed mají vymyšlený, co s tím. A aby se v Polsku o tom mluvilo, protože – ať už to je, nebo není náš problém – právě strach před přistěhovalci dostal v roce 2015 do vlády Právo a spravedlnost. Takže přece jen je to náš problém.
Tenhle text je pochopitelně snadný odbýt jednoduchým: Szczerek se zbláznil a straší nás chalífátem, postavil se na stejnou stranu jako pravicoví komentátoři. Ale ne, k těm mám asi tak blízko jako k Mussolinimu. Neptají se totiž na integrační plán, nechtějí, aby je někdo uklidnil a utišil jejich obavy. Oni jen předstírají, že pokládají otázky, pravda je taková, že už vědí, jak to je. Ale já ne. Nevím, jaký mají levice a střed plán ohledně začlenění přistěhovalců, kteří budou opravdu zaplavovat Evropu (a není co se divit, já bych ji taky, kurva, zaplavoval).
Vím třeba, že nabízejí (a to je správný) sekularitu namísto zbožnosti. No a? Ať mi někdo ukáže, jak probíhá vytváření laických muslimských komunit shora. Z mýho pozorování vyplývá, že ti, kdo se skutečně integrují do „většinové“ společnosti, aktivní zbožnost většinou opustí. Ale jak vypadá roubování laických hodnot do uzavřených, neintegrovaných společenství? Levicová pomoc potřebným na migračních trasách nebo v táborech je pěkná věc, ale vede k tomu, že někdo změní světonázor? Nevím.
Byl jsem na balkánský trase, byl jsem v mnoha uprchlických táborech, mimo jiný třeba v Džungli. Lidi tam oceňují pomoc, se kterou za nimi levicové organizace přicházejí, a to je pěkný. Ale že by v nich zůstalo něco, co je přibližuje levicovým ideálům? Ne.
Vítězí tudíž pravicový populismus.
V nejlepším případě tahle všeobecná vlna populismu skončí tak jako vlna komunistických tendencí na začátku 20. století: politický mainstream vstřebá některé z idejí populistů. Podobně jako kapitalismus – což je dobře – přijal mnoho socialistických postulátů, díky čemuž se mohl Západ stát nejspravedlivějším a nejrovnostářštějším společenstvím v dějinách světa. Vzdáleným ideálu, vyrůstajícím z krve a křivd kolonizovaných národů, ale stejně. Buďme realisté, chtějme nemožné, ale nedivme se, když přichází možné.
Ale pokud nezformulujeme trochu víc smysluplných odpovědí na otázky, které se mezi levicí nesluší ani pokládat, jestliže levice nebude mít víc srozumitelných a přesvědčivých hesel, kromě toho že „Svět je pěkný a barevný“, jestli nepřestane házet do pytle „fašista a xenofob“ všechny, kteří kladou otázky, nikoli se zlými úmysly, ale kvůli pochopitelným obavám – pak Evropa přijme hesla populistů. A bude to území, které levice odevzdala bez boje.
Protože strachy je třeba tišit, nikoli se jim vysmívat.
Autor je spisovatel.
Z polského originálu Czy lewica może przestać być naiwna? Tylko pytam, publikovaného v deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko. Překlad byl podpořen z prostředků MZV ČR.