Foto Otevřená společnost
V roce 1999 položily Lidové noviny deseti významným českým mužům anketní otázku: „Je muž na prahu třetího tisíciletí připraven na život s emancipovanou ženou?“ Devět z deseti respondentů reagovalo úvodním povzdechnutím, následovaným konstatováním, že nic příjemného nás nečeká, ale budeme to muset zvládnout. Ten desátý, filosof Erazim Kohák, odpověděl jinak: „Nevím, co znamená emancipovaná žena. Ne, vážně. Otázka zní, zda jsou naše představy mužství slučitelné se základními principy demokracie, a tedy s rovnoprávností.“ Otočením perspektivy Kohák posvítil do dosud temného kouta. Odmítl rozvíjet debatu o krizi mužství a zdůraznil, že i v souvislosti s mužstvím máme povinnost používat kritické myšlení. Ten desátý je „genderman“.
Píše se rok 2018 a stále platí, že pokud se v Česku narodíte jako žena, máte těžší pozici než muž. Výše mzdy, postup v kariéře, působení v politice, pojetí těla v médiích a reklamě, domácí násilí, sexuální obtěžování – to jsou jen některé příklady fenoménů nepříznivých pro ženy. Od ankety Lidových novin uplynulo dvacet let. O otázce, jak čeští muži reagují na snahu demokratizovat genderové vztahy, již nemusíme fantazírovat. Například o kvótách se u nás vždy vedla vyostřená diskuse, ale v některých ohledech panoval konsenzus. Třeba, že násilí je nepřípustné. Ale i to se v poslední době začíná měnit.
Jsme na tom blbě
Katolický kněz Petr Piťha, všestranně vzdělaný muž, který působil také jako první ministr školství, přednesl 28. září v katedrále sv. Víta kázání proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Rodiny prý budou roztrhány, děti odebírány, kritici posíláni do koncentračních táborů. Tato apokalypsa prý nastane, pokud se naše republika zaváže k prevenci a potírání násilí na ženách. Nelze než konstatovat, že představy mužství monsignora Petra Piťhy (i kardinála Dominika Duky, který je posvětil) v souladu s demokratickými principy nejsou.
Připustili jsme, aby odpovědi na otázky související s mužstvím formulovali obránci patriarchálních předsudků. Labyrintem světa mužství nás provázejí Vševědi, Všudybudové a Mámeníni, kterým status quo vyhovuje, protože z něj profitují.
Pokud bychom snad nabyli dojmu, že se jedná výhradně o postoj vysokých představitelů katolické církve, mýlili bychom se. Protipól seriózních církevních hodnostářů, komik, scenárista, novinář, hráč pokeru a fanoušek FC Arsenal Luděk Staněk v časopise Muži v česku publikoval text nazvaný Co ještě muži mohou dělat? a odpověděl si, že už vůbec nic. Po MeToo, vnímaném v Česku skoro výhradně jako hon na muže, byl prý poslední kapkou spor americké tenistky Sereny Williamsové s rozhodčím Carlosem Ramosem. Nepodložené, ale o té více alarmující mužské hlasy jsou stále více slyšet. Feminismus je líčen jako zhouba lidstva, a nikoliv jako demokratizační hnutí, které vedle žen osvobozuje samozřejmě i muže.
Na otázku Lidových novin tak paradoxně můžeme po dvaceti letech odpovědět, že čeští muži propadají beznaději. Připustili jsme totiž, aby odpovědi na otázky související s mužstvím formulovali obránci patriarchálních předsudků. Labyrintem světa mužství nás provázejí Vševědi, Všudybudové a Mámeníni, kterým status quo vyhovuje, protože z něj profitují. Například, senátor Jaroslava Kubera, mistr proměňování sexismu ve volební vítězství. Nebo podnikatel a pivovarník Stanislav Bernard, který je zase králem proměňování sexismu v zisk. A takových mužů je celá řada: moderátor Jan Kraus mění sexismus v humor, ředitel občanského institutu Roman Joch zase v představu jediné svobody. A dalo by se pokračovat.
Jde to!
Životy žen se za posledních sto let v našem civilizačním okruhu dramaticky proměnily. Tato proměna přišla zezdola, byla součástí emancipačních změn a formulovalo ji feministické hnutí. Změny jsou to dalekosáhlé: je už například možné, aby žena šéfovala pracovnímu kolektivu složenému z mužů. Ženy pilotují letadla i armádní stíhačky. Dramaticky se proměnila sexualita – i ženy si chtějí sex užít a nebojí se na tom trvat. Antikoncepce je dostupná i využívaná a umožňuje lépe naplánovat založení rodiny. Především však ženy prozkoumaly svoji ženskou identitu a identifikovaly řadu souvislostí, které z nich činí, slovy Simone de Beauvoir, „druhé pohlaví“. Ženy odmítly přirozenost takového stavu a jsou přesvědčeny, že je možné a potřebné vyjednat stav férovější a rovnější. Netrvají na tom všechny ženy, ale část již ano, a to je další podstatná změna.
Společenské prostředí se dramaticky proměnilo, což se nemohlo nedotknout života mužů. Dříve například muži trávili celý svůj mimorodinný život v mužských kolektivech. Chodili na chlapecké školy, univerzity byly plné mužů, sportovní kolektivy striktně oddělené, na vojně byli v čistě mužské společnosti, i pracovní čas trávili v převážně mužských skupinách. S větší přítomností žen ve veřejném prostoru a rozšiřováním ženské role je s touto jednotvárností konec. Prostředí se proměnilo, přesto česká idea mužství zůstává víceméně stejná. Zkostnatělé české představy o mužství zaostávají za společenským vývojem. S rychlými a dramatickými změnami není nikdy jednoduché se vyrovnat, odmítáte-li však nástroje, které mohou pomoci, je to o to horší. Součástí mužského genderu jako by dnes byl samotný odpor k mužskému genderu. Až na výjimky se muži v Česku odmítají svou identitou zabývat, natož k tomu použít osvědčený nástroj kritického myšlení.
Feminismus, nebo beznaděj?
Ačkoli je však u nás na feministické hnutí navěšeno bezpočet bubáků, je zřejmé, že feminismus je pro muže lákavější cesta než Piťhova a Staňkova beznaděj. Nabízí totiž mužům něco navíc: možnost prožít zajímavý, originální život, ne tupě kopírovat patriarchální šablonu.
Iniciativa Genderman je výrazem naděje, že k pocitu bezmoci existuje alternativa. Smyslem soutěže Genderman roku je ukázat, že to i v Česku jde, že existují muži, kteří se zasazují za rovnost žen a mužů, že existují muži schopní sebereflexe. Soutěž organizuje Otevřená společnost, o.p.s., ve spolupráci OSN ČR a navazuje na globální kampaň He For She. Cílem je tyto muže zviditelnit a propojit.
Znáte některé takové? Například spisovatele nebo publicistu, který dokáže nastavit sám sobě nebo mužům obecně zrcadlo? Lokálního zastupitele, který aktivně řeší počet žen na kandidátce vlastní strany nebo navýšení míst ve školkách? Či novináře, který se ve svých textech kriticky vyjadřuje k nadužívání moci muži v české politice? Či umělce, který se veřejně hlásí k aktivnímu rodičovství? Moderátora, který zve ženy do debat? Politika, který předkládá návrhy podporující genderovou rovnost? Nebo učitele, který se snaží aplikovat rovný přístup k dívkám a klukům? Nebo někoho úplně jiného, kdo zatím zůstává skryt? Nominujte ho prostřednictvím krátkého formuláře na genderman.cz a držte jemu i nám všem palce.
Autor je publicista.