Foto Facebook Jana Hamáčka
Díky „pěknému počasí“ byly o víkendu ulice, parky a zahrádky hospod plné všech druhů uživatelů zaslouženého víkendu. Mladé i starší rodinky uvítaly pár pěkných dnů navíc stejně jako studenti přepíjející kocovinu pod paprsky podzimního slunce. Dobré počasí bylo tentokrát okořeněné nedávno publikovanou zprávou mezinárodního klimatického panelu o posledních dvanácti letech, kdy má ještě lidstvo šanci odvrátit globální ekologickou katastrofu. Debaty o počasí na prosluněných zahrádkách získaly katastrofický šmrnc, večírky teď mají příchuť blížícího se posledního soudu. Každá vycházka do parku se stává drobným existenciálním zážitkem – ani ta Stromovka není věčná.
V tuto chvíli není jisté, jestli nutné změny, které vědci vyžadují po politických lídrech, budou státy alespoň částečně realizovat. Ani Němcům se moc nechce, Trump se do toho už vůbec nehrne a v Česku se o tom radši ani nemluví. A tak nám smrtelníkům na zahrádkách hospod chybějí konkrétní představy o tom, co se bude dít. Víme, že máme přestat jíst maso a nelítat letadlem (to už víme dlouho), ale netušíme, jak budou vypadat konkrétní politická opatření (pokud tedy vůbec nějaká přijdou). Když nepočítáme remízky, sázení stromů ve městech a dotační titul Zelená úsporám na nové garnýže, panuje ohledně reálnějších obrysů nutných změn jedno velké ticho.
Jak (ne)spustit debatu
Hospodské a kavárenské debaty o globálním oteplování tak mají pořád poněkud fantaskní rozměr. Zatímco hodně z nás na vlastní kůži poznalo, co to znamená prekarizace, co jsou to dluhy na sociálce a jaké to je, když se ve městě gentrifikují čtvrti a zběsile rostou nájmy, představy o globálním oteplování pořád stojí hlavně na katastrofických filmech, případně dokumentech z exotických a vzdálených zemí. Občas někdo přijde s tím, že mu na chatě vyschla studna, ale pořád to má spíš nádech kuriozity.
Nejobyčejnější debata o počasí se dnes může bez varovaní přehoupnout do politické debaty o stavu planety Země a uspořádání globální ekonomiky. Ať už dáváte přednost předapoklyptické romantice nebo probírání předpokládaných důsledků přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, je věta „dlouho nepršelo“ docela nadějným spouštěčem široké škály témat. Co naopak nespustí vůbec nic, je debata o „největší české levicové straně“ čili o ČSSD – leda tak pokračování v kataklyzmatické debatě o chmurné budoucnosti východního okraje Evropské unie s naším svébytným „kapitalismem východoevropského typu“, kde už není ani levice, ani solidarita, a kde globální oteplování prostě neexistuje.
ČSSD bude muset nabídnout taková řešení, která budou pracovat i s něčím jiným než se strachem. Svým striktně odmítavým postojem vůči uprchlíkům totiž nakonec nezískala ČSSD vůbec nic.
I čeští sociální demokraté využili nečekaně teplého počasí a sešli se v úzkém kruhu stranického ÚV poklábosit a potvrdit důvěru předsedovi Janu Hamáčkovi. Výsledkem jejich srazu byly mediální výstupy o tom, že stále existují, chtějí existovat dál, jsou dokonce po volebním debaklu skoro jednotní a období praní špinavého prádla musí skončit. Všichni chtějí stranu zachránit, jenom každý jinak. Debata o strategii a směřování se točí především kolem osobností ministrů, předsednictva a bytí či nebytí v menšinové vládě s hnutím ANO. I když je určitě příjemné se handrkovat se spolustraníky o to, kdo by měl odejít, nejstarší česká strana – stejně jako zbytek lidstva – nemá moc času. (I když to vypadá, že dokonce i lidstvo má větší naději přežít než ČSSD.)
Na mrtvé planetě nejsou pracovní místa
Téma klimatické změny by přitom mohlo být pro ČSSD impulsem k nabrání ztracených sil. Zelení jsou asi nadlouho ze hry a krom Pirátů se tématem na české politické scéně nikdo nezabývá. I když české politologické poučky považují voliče sociální demokracie za často protiekologické (kvůli preferenci ochrany pracovních míst před ochranou mokřadů), do budoucna to nemusí platit. Změny klimatu budou přinášet nová rizika, a tedy i nové výzvy pro sociální stát a další zátěž pro ekonomiku, kterou budou pochopitelně bolestněji prožívat chudší lidé (v žargonu ČSSD „nízkopříjmové domácnosti“). Zvětšující se nerovnost a drastičtější počasí dají milionům lidí pocítit, jak vypadá nespravedlnost, a to ve zcela nových souvislostech.
Nejistota se bude zvětšovat a témata jako veřejně přístupná pitná voda, jídlo, teplo a řada dalších, která je dnes těžké předpovědět, můžou být brzo na pořadu dne. Doba, kdy klimatická změna byla tématem potetovaných veganů a pár intelektuálů z univerzitních měst, už končí. Je pravděpodobné, že spolu s růstem dopadů klimatické změny naroste i počet aktivistů v radikálních hnutích, jako jsou v Česku Limity jsme my. Pro spoustu lidí ale bude i nadále aktivismus buď nedostupný, nebo z různých důvodů vnitřně nepřijatelný. Přesto z radikálních ekologických hnutí pocházející termín „klimatická spravedlnost“, který poukazuje na to, že negativní dopady změn klimatu kopírují stávající nerovnosti, je směrodatný i pro ČSSD.
Stejně jako musí levice v případě kapitalismu ukazovat na skutečné viníky nízkých mezd a krize sociálního státu, kterou jsou strukturální změny po nástupu neoliberalismu, totéž je nutné dělat i v environmentální oblasti. Heslo „na mrtvé planetě nejsou pracovní místa“ musí pro masovou levicovou stranu volitelnou i lidmi bez vysokoškolského diplomu znamenat, že právě nad pracovními místy bude přemýšlet a bude nutit korporace a oligarchy, aby převzali svoji část zodpovědnosti nejen nad stavem krajiny, ale i nad osudy lidí.
V této fázi se nicméně ČSSD jako součást vládní koalice se silnějším hnutím ANO rozhodla vsadit na svoji klasiku, jako jsou vyšší mzdy a vyšší dávky. Nic moc jiného přinejmenším navenek neřeší. Předseda Hamáček se dokonce charakterizoval jako „rebel“ v Babišově vládě, čímž měl na mysli zřejmě právě stupňování tohoto typu sociálních požadavků. Za daných podmínek asi jen tak někdo něco lepšího nevymyslí. (Odchod do opozice zní sice lákavě, ale to by ČSSD musel šéfovat někdo jako Jeremy Corbyn, aby z toho něco měla). Politický boj s hnutím ANO se za těchto podmínek vede pouze o to, kdo je důvěryhodnější garant redistribuce peněz. A ANO má lepší marketing a svoje média. ČSSD musí být přesvědčivější i v něčem jiném.
Sázka na hloupost voličů?
Při panice z uprchlíků se naše sociálně demokratická strana vydala – po počátečním přešlapování – českou cestou naprostého odmítání všech. Tím se vzdala elementárně humanistického pohledu na svět. V současné Evropě trpí ve sběrných táborech desítky tisíc lidí odkázaných na pomoc dobrovolníků a několika málo organizací a ani „sluníčkářská“ Evropská unie nevypadá, že by to byla schopná v dohledné době vyřešit. Uprchlické tábory a další lidé druhé a třetí kategorie přitom budou podle predikcí v Evropě přibývat – a na vině bude i klimatická změna.
Nejspíš bude v budoucnu možné vytvářet státně garantovaný typ ochrany před nejpalčivějšími dopady klimatické změny jenom „pro naše“ a na zbytek světa se vykašlat. Součástí takové politiky bude i protiuprchlická rétorika a obrana tenčících se zdrojů na planetě. Toto budou říkat nové fašistické strany jako AfD v Německu a SPD v Česku a nejspíš i oligarchové jako Babiš. Na rozdíl od oligarchů a fašistů si ale levicová strana nemůže dovolit spoléhat na hloupost vlastních voličů. Musí jim zkrátka aspoň trochu věřit a nabídnout taková řešení, která budou pracovat i s něčím jiným než se strachem.
Svým striktně odmítavým postojem vůči uprchlíkům nakonec nezískala ČSSD vůbec nic a mohla být ráda, že se vůbec dostala do parlamentu. Sociální demokracie jen pomohla etablovat systém, kde je možné odsoudit lidi k naprosté bezmoci s poukazem na jejich odlišnost, a napomohla k další diskreditaci pojmu solidarita v české společnosti, na čemž předtím vehementně pracoval Václav Klaus. Při svém přemýšlení o sociálně únosném řešení dopadů klimatické změny bude muset ČSSD znovu promyslet i svůj postoj k uprchlíkům. Nemusí se stát stranou „vítačů“ – stačí, když začne nabízet jiná řešení než jen odmítání a rozdmýchávání rasismu. Nejenže polofašistická sociální demokracie nebude k ničemu. Brzy možná taky nebude vůbec.
Autor je redaktor Alarmu.