Foto Petr Zewlak Vrabec
Komunistická strana Československa se zejména za normalizace snažila získat si poslušnost a sympatie mimo jiné štvaním proti alternativní mládeži, „máničkám“ a „hašišákům“. Společnosti tím vzkazovala: nemusíte nás mít rádi, ale přece jen bráníme „pořádek proti anarchii“. Represe proti vlasaté mládeži se dobře doplňovala s obrazem gerontů u moci. Jakeš se sice mohl cítit „jako kůl v plotě“, ale pořád mohl nabízet přinejmenším řád, který lidé dobře znají.
Třicet let uplynulo, o alternativní kultuře z dob minulého režimu se píší studie a posouvá se do muzea. Právě tažení proti alternativní kultuře, odlišnému vzhledu, ale třeba také aktivismu a cyklistice, si ovšem před komunálními volbami dala do štítu pražská ODS. Její kandidát na starostu Prahy 6 se sice chlubí tatínkem, druhdy vydavatelem undergroundového Vokna, hlavní myšlenkou celé kampaně ODS je ale maloměšťácká zášť k alternativám. Tentokrát slouží jako klacek proti stranám typu Piráti a Zelení a proti hnutí Praha sobě, kterému se podařilo skoro neuvěřitelné: překonalo diskriminační překážky nastavené kartelem velkých stran a získalo potřebné podpisy pro svou kandidaturu. Dost umírněná „anarchie“, ale dost velké mocenské ohrožení.
Pokud nám dnes ODS mává před očima heslem „Klinika, kde se léčí a nefetuje“, pak bychom snad se vzpomínkou na Bémovy podivné indispozice a dlouhé cesty mohli požadovat spíš „magistrát, kde se pracuje a nefetuje“.
Dnešnímu Jakešovi z ODS je jen málo přes třicet a častuje svět úsměvem kariérního šprta. Alexandr Bellu se už několik let snaží získat body stalkingem autonomního centra Klinika a celkově snahou prosazovat „řád a pořádek“. Ale samozřejmě mu jde také o „svobodu“. Svobodu popojíždět ve svém autě v dopravní zácpě a ničit ostatním Pražanům plíce. Svobodu developerů stavět bez ohledu na potřeby obyvatel. A konečně svobodu urážet jiné lidi, říkat jim třeba „buzna“, bez ohledu na „politickou korektnost“ nebo prostě slušné lidské vychování. Ano, i toto téma ODS do své kampaně ke komunálním volbám pojala, stejně jako výsměch snahám udělat něco s globálním oteplováním.
Se svými útoky na jinakost si ODS vybrala vhodnou dobu. Únava z tří dekád liberalismu je po celém světě takřka hmatatelná, stále víc podpory získává touha po vládě silné ruky, která se pozná podle toho, že především zamete s těmi „divnými“ a odlišnými. Potlesk pro xenofobii vůči odlišnostem se ozve i z nečekaných míst – velká část liberální bubliny včetně týdeníku Respekt třeba zatleskala znepokojivému televiznímu vystoupení profesora Igora Lukeše, který místo argumentů na svého oponenta v diskusi zaútočil. Ze všech důvodů, které proti Klausovu (a dnes už i Okamurovu) Jaklovi mohl použít, si profesor Lukeš vybral jeho účes.
Návrat tenisové rakety
O Praze se v devadesátých letech říkalo, že by v ní ve volbách uspěla i tenisová raketa Václava Klause. Výsledkem byla vláda Pavla Béma a jeho spektakulární ostuda. ODS se pod jeho vedením stala symbolem pražské korupce a prorostlosti s mafií, Bém sám zanechal dojem slabocha řízeného po telefonu pražskými kmotry. Pokud nám dnes ODS mává před očima heslem „Klinika, kde se léčí a nefetuje“, pak bychom snad se vzpomínkou na Bémovy podivné indispozice a dlouhé cesty mohli požadovat spíš „magistrát, kde se pracuje a nefetuje“.
Praha je na české poměry velmi bohatá, a to ne zcela spravedlivě (daní zde řada firem, které podnikají po celé republice, jsou tu památky lákající obrovské množství turistů). Jak ale ukazují mnohé studie i všední život Pražanů, bohatství města znamená pro velkou část obyvatel past. Přitáhlo různé dobře organizované mafiánské zájmy i velmi pokleslou podobu turistického ruchu. Praha se stává městem, v němž se životní náklady dostávají stále více nad možnosti běžných obyvatel. I přesto v něm chce podle některých průzkumů až 15 procent obyvatel návrat starých časů. I to by mohlo ODS stačit k vítězství ve volbách.
U části voličů ODS může jít o vyjádření příslušnosti k těm silným – v Praze je přece jen nejvyšší koncentrace vysokých příjmů a aut se silnými motory, jejichž majitelé pohrdají cestováním „sockou“. Těm ostatním slibuje třicetiletý Jakeš dvě věci: známé poměry – a známé nepřátele. Lidem, kteří jsou dnes vcelku po právu vyděšeni Babišem, se vemlouvá nostalgií – za nás přece nebylo tak špatně. A pro ty ostatní mají třicetiletý Jakeš Bellu, bojovnice za práva aut Vladimíra Ludková a budoucí nejpravděpodobnější kandidát Okamurovy strany na prezidenta Václav Klaus mladší možnost kopnout si do vlasatců či squatterů. No, nekupte to!