Foto Paul Holloway, Leeds
Velká pardubická je nejnáročnější koňský závod v Evropě. Adjektivum koňský je potřeba zdůraznit, protože to nejsou žokejové, kterým po zranění hrozí utracení, ale právě dostihoví koně. Mohlo by se zdát, že problematičnost Velké pardubické tkví v samotné krutosti dostihu: mnoho koní se na tomto závodě zmrzačilo a mnoho jich také zemřelo. Jenže to samo o sobě není ten největší problém. Tím je totiž obecně přijímaná krutost vůči živým bytostem, která navíc společnosti přináší potěšení a zisk.
Jen letos sledovalo Velkou pardubickou na třicet tisíc lidí. Třicet tisíc lidí tedy tušilo, že se může některý kůň zabít nebo být kvůli svému poranění po závodu utracen. Přesto všichni s napětím čekali, kdo vyhraje. Za celou historii závodu zemřelo více než padesát koní a jenom samotný Taxisův příkop přivodil smrt třem desítkám zvířat.
„Musí ho člověk drtit celej dostih, aby ho udržel jako v tom kontaktu. Kdyby se na něho člověk jenom trochu vykašlal, tak zacouvá a už se nikam nedostanu.“
– vítěz Velké pardubické 2018
Celá idea koňských dostihů je do morku kosti perverzní záležitost. Opar aristokratické zábavy mnohým zaslepil oči. Zažili jste někdy zranění vnitřního orgánu? Víte jaké to je se dusit? Podobné věci zažívají úplně běžně všichni dostihoví koně. Podle výzkumu Melbournské univerzity padesát procent koní po skončení dostihu krvácí do průdušnic a celých devadesát procent z nich hlouběji do plic. Poškození koňských plic je způsobeno rychlým během, při němž koně naráží předníma nohama o zem tak prudce, že otřesy způsobují ničení dýchacích cest. Dvě procenta koní zažívají takovou bolest, že frkají krev nozdrami.
Čekat na to, až nepřeskočí
Samotné dostihy se v současné době už ani nesnaží tvářit, že by jim šlo o blaho koní. Kůň je redukovaný na závodní jednotku. Je to motorka z masa a kostí, která jezdí na seno. Velmi přiléhavě to koneckonců popsal letošní vítěz Velké pardubické Jan Faltejsek, když po skončení závodu řekl: „No tak určitě… Musí ho člověk drtit celej dostih, aby ho udržel jako v tom kontaktu. Kdyby se na něho člověk jenom trochu vykašlal, tak zacouvá a už se nikam nedostanu.“
Josef Bartoš, pod kterým zemřeli na Velké pardubické už dva koně, letošní smrt koně Vicodyho komentoval lakonicky: „To je vždycky nepříjemné.“ Úmrtí Vicodyho se sice dostalo velké mediální pozornosti, přesto se však zatím neuvažuje o tom, že by samotné dostihy byly od základu špatně. Černého Petra si vytáhl Bartoš a jeho kůň. Smrt zvířete je mediálně rámována jako lidská chyba. Překvapivě představoval jednu z mála výjimek ve veřejném prostoru tweet Miroslava Kalouska.
Tohle mě vždycky hrozně štvalo. Když člověk v nějakém extrémním sportu vědomě riskuje vlastní život, je to jeho věc. Ale jak k tomu přijde nevinné zvíře? Proč se provozuje extrémní překážka, kde hrozí zbytečná smrt? https://t.co/QfEtxnQTX8
— Miroslav Kalousek (@kalousekm) October 15, 2018
Taxisův příkop je obludná, vysoká a těžká překážka, kterou si nemůže kůň vyzkoušet před závodem. Všichni to vědí – trenéři, žokejové i diváci. A mnozí z nich možná přesně kvůli napětí, jestli koně Taxise skočí, nebo se na něm zraní, na Velkou pardubickou jdou. I když je to opravdu jedno z posledních míst, kde je možné vidět mrzačení zvířat v ostře sledovaném přímém přenosu. I když dnes víme, v jakém stavu jsou vysloužilí dostihoví koně, i když dávno víme, že stovky tisíc z nich putují po skončení kariéry rovnou na jatka, mají někteří stále potřebu si nalhávat, že se jim dostihy líbí nebo je vůbec neproblematizovat.
Když v roce 1992 Velkou pardubickou narušili aktivisté, startér tehdejšího závodu na to reagoval slovy: „Koně jsou chováni proto, aby závodili, proto, aby běhali. Oni rádi závodí. A smůla se stane vždycky.“ Tehdejší radikální blokáda zůstává pro dostihový sport dodnes nepochopitelná. Legendární mučitel koní Josef Váňa na ni vzpomíná i po letech a nerozumí, proč by mohl chtít kdokoliv Velkou pardubickou narušovat: „Ne, to bylo zaplacený. To byly skupiny, který za to dostali zplacený, že tam půjdou a budou dělat tady tohle, co dělali. Oni šli za peníze dělat casting někde na film. Oni vůbec nevěděli, že je potřeba bojovat proti koním.“
Smrt ve jménu zisku
Velký otazník visí nad současným veganským hnutím. Zatímco v devadesátých letech bylo v populaci mizivé množství veganů, dnes je nás mnohonásobně víc. Přesto nejsme v dnešní době schopni udělat tak velkou přímou akci, jako byla blokáda Velké pardubické v roce 1992.
Koňský dostih je krutý pro všechny zúčastněné koně, dostihová aktivita nevratně a bolestivě ničí jejich těla a orgány, láme jejich kosti. Mnoho koní je po dostizích utraceno, většina z nich putuje po ukončené kariéře na jatka a posléze na italskou pizzu. Je to i tato veřejně obdivovaná a přijímaná krutost, co posunuje hranice vnímání násilí v naší společnosti. Zmučit, zabít, zneužít a zotročit živou bytost je legitimní. Lev Nikolajevič Tolstoj upozorňoval na to, že naše chování ke zvířatům odráží i naše chování k lidem. Je možné, že špatné pracovní podmínky, rasismus či sexualizované násilí jsou výsledkem krutosti, která začíná násilím na zvířatech?
Koňské utrpení je navíc velký byznys. Na samotné Velké pardubické se prosází přes tři miliony korun, za celý rok pak něco mezi třiceti a šedesáti miliony. Co je pak smrt a utrpení nějakých zvířat, která umí jen žrát trávu, oproti milionovým ziskům a slávě?
Autor je vegan.