ČSSD je v roce svých 140. narozenin v poločase rozpadu a žije hlavně vnitřními mocenskými boji. Pod vlivem mizerných volebních výsledků se jí rozpadají místní organizace a platforma Zachraňme ČSSD (správně by mělo být Rozložme ČSSD) kolem Michala Haška a Jiřího Zimoly torpéduje stranu z Pražského hradu, kam si tito pánové chodí pro rady. Zhoubou pro ČSSD ale není jen snaha Miloše Zemana a jeho přátel stranu paralyzovat. Skutečný mor spočívá v propojení byznysu s politikou a nadvládě politických kmotrů, jejichž nechutné praktiky dělají ČSSD skoro nevolitelnou. Řešení je jediné: zbavte se jich.
Cynismus a kšeftaření místo levicové politiky
Kšeftaření s hlasy, prospěchářství, řízení strany metodou zákulisních dohod a mocenská arogance. Politika jako výměnný obchod, klientelismus, boj o koryta. Zhruba tak dnes vypadá obraz ČSSD v očích voličů. A dodejme, že za to nemůže jen Babišův politický marketing a očerňování. Za ČSSD se totiž táhne dlouholetý korupční stín, který je jednou z hlavních příčin toho, že strana nedokáže dělat politiku založenou na autentických levicových hodnotách.
Zdaleka přitom nejde jen o usvědčené podvodníky, jako je David Rath nebo bývalý pražský zastupitel Karel Březina. Sporných kauz policie prošetřuje nebo prošetřovala víc, namátkou bývalého olomouckého hejtmana Rozbořila, vlivného sportovního bosse Miroslava Janstu, dalšího pražského politika Petra Hulínského, který ještě nedávno náměstkoval na vnitru, nebo dnešního místopředsedu ČSSD a vrchního zemanovce Jiřího Zimolu. Nebavíme se ale o tom, jestli v politice mají, nebo nemají místo usvědčení podvodníci. Bavíme se o obrazu strany, ve které nabyli vliv političtí podnikatelé, kteří metodami kšeftaření válcují její kdysi demokratické základy.
Miroslav Poche nejspíš neporušil zákon, když skrytě sponzoroval stranu přes prostředníky tak, aby se z peněz nemusely platit daně. Zločin nespáchal ani Michal Hašek, když veřejně lhal o schůzce v Lánech. A Jaroslav Tvrdík, který vedl státní České aerolinie v době těsně před kolapsem a v minulém kabinetu platil za „pana Čínu“, se zřejmě se svým byznysem do zákonného rámce také vejde. Když se na severní Moravě rozhodli místní sociální demokraté vyhlásit bratrovražednou válku a vzájemně se porvat o funkce, nebylo to protizákonné. Šíbrovská „hra o trůny“ je sice legální, ale běžné lidi uráží. Z toho, co je vidět ven, se zkrátka zvedá žaludek.
Nejstarší česká levicová strana vypadá jako veřejná pračka soukromých obchodních zájmů. Ať už je předseda ČSSD kdokoli, voliči mají jistotu, že nějaký ten spřátelený podnikatel se vždycky kolem najde. A přestalo je to bavit. Jasně, korupční aféry provázejí skoro všechny naše partaje. A je fakt, že se česká politika někdy až moc smrskává do hry na četníky a zloděje. Jenže vypadá hodně zle, když to sami politici nepovažují za problém.
ČSSD místo toho přistupuje na taktiku loutkového divadla. Do popředí na chvíli vystrčí slušnější tváře, jako jsou dnešní ministryně práce Jana Maláčová a předseda Jan Hamáček. Vedení ČSSD se zaštítí tím, že sociální demokracie je přece „pluralitní strana“, která má různé „názorové proudy“, a vylučování šíbrů by bylo moc ošklivé a „nedemokratické“. Takže je nejspíš demokratičtější udržovat u vesla politické kšeftaře, kteří vesele vládnou dál. Jenže to by to nesmělo mít zásadní vliv na stranu a její do nebe volající hodnotovou a programovou vyprázdněnost.
Koalice starců a dětí
„Chtěl bych se dnes bavit o tom, co nabídneme voličům, ale na schůzích členské základny to prostě nejde. Schůze jsou k ničemu, protože o všem rozhoduje parta politických podnikatelů někde odjinud. Politika v představách velké části ČSSD vypadá jako byznys pro znalé a omezuje se na boj o funkce, výměnný obchod, zákulisní dohody a nátlak,“ svěřil se mi jeden z členů ČSSD, který si přál zůstat v anonymitě. „Jediná šance, jak se distancovat od obchodně-politického modelu, který dnes stranu vyloženě zabíjí, je zbavit se těch největších šíbrů. Je to jediná cesta, jak odblokovat dnešní patovou situaci,“ vysvětluje.
Na tom, že ve straně nejde „zdola“ skoro nic prosadit se shodnou hlavně nejstarší členové ČSSD, kteří stranu pomáhali obnovit na začátku devadesátých let, a také nejmladší generace. Vladimír Špidla kdysi tohle spojenectví označil za zajímavou koalici „starců a dětí“. Oběma proudům se nelíbí směřování partaje a kritizují na ní skoro to samé. Kromě xenofobie, nadbíhání pravicovým populistům a Zemanovi jsou to hlavně obchodně-politické praktiky, jánabráchismus a zablokovanost.
Z vedení ČSSD se nyní ozývají výkřiky typu: musíme mít jasnou vizi, je na čase vyjít mezi lidi, musíme být srozumitelní. Jenže zformulovat vizi a přesvědčivý program jde těžko s politickými kšeftaři, kterým nevěříte ani nos mezi očima, natož pak sociální cítění a starost o chudé. A přitom by to bylo zoufale třeba právě dnes, kdy si vybrané prvky levicové politiky přivlastňuje Andrej Babiš i jiní.
Levice nás nechrání před dopady globalizace
V těžké krizi je levice nejen u nás, ale i leckde jinde v Evropě. A na vině není jen neschopnost a zkorumpovanost. Levice ztrácí i proto, že jí chybí pevný myšlenkový základ k pochopení toho, co se dnes děje s naší společností a světem. Je sice fajn ohánět se hesly o rodinných přídavcích nebo sociálních bytech. Jenže pořád jde jen o fragmenty zoufale nepochopeného celku. Je dost naivní věřit, že lidem přidáme tisícovku (a to ještě kdoví jestli), a máme vyhráno. Ne že by tohle všechno nebylo zoufale potřebné, stejně jako boj s exekucemi. Otázka ale zní: co bude dál? Není jasné, proč by lidé měli přestat podporovat rasisty a zčistajasna volit levici, když si zmíněná sociální opatření můžou v klidu vyzobat jiní, v horším případě Babiš, v lepším Piráti.
Levice neumí ochránit lidi před důsledky globalizace. A to je její fatální selhání. Místo toho nás nechává osamocené napospas systémovým tlakům. Babiš v takovém případě snadno zamění levicovou politiku za lidumilství a přisypávání drobečků vybraným lidem. To, co ve skutečnosti potřebujeme, jsou instituce, které by minimalizovaly negativní dopady ekonomických turbulencí, klimatických změn a postupující digitalizace. Instituce, které by vážně řešily přesun zdrojů a peněz do virtuální finanční sféry, které by nás ochránily před křemíkovou konkurencí robotů i nekonečnou dřinou a nabídly nám naději na důstojný život. Že jsou to moc ambiciózní cíle? Nemusely by, kdybychom neměli kolem sebe tolik podvodníků, kteří se vydávají za sociální demokraty, ale ve skutečnosti jim jde jen o moc a koryta.
Problém je, že šíbři nezmizí jen tak. Nečekejme, že se zastydí, sklopí uši a pod tíhou veřejné kritiky sami od sebe odejdou. Tyhle postavy se umí vysmívat do očí a zametat s druhými, dokud je někdo nedonutí, aby se začaly bát. A to jde udělat jen mocensky. Opravdu jim nikdo v ČSSD neumí říct: poškozujete stranu a její obraz, rozvracíte ji zevnitř, tak zmizte? Jak dlouho budeme ještě čekat? Už jednou se o to pokusil senátor Jiří Dienstbier, ale nenašel dost podpory. Nedozrála situace k něčemu takovému právě dnes? Vždyť po drtivých volebních porážkách a balancováním nad hranicí volitelnosti nemá naše „nejstarší levicová strana“ co ztratit. Nemohly by tomu pomoci nové tváře, jako jsou Jana Maláčová, Tomáš Petříček a Jakub Landovský? Pro sociální demokraty, kteří to ještě myslí vážně, přichází vhod otázka: Jak dlouho bude strana udržovat v chodu prohnilé struktury a předstírat, že se v tomhle marasmu dá normálně žít?
Autor je šéfredaktor Alarmu.