Foto Karolína Poláčková
Lidé z brněnských ubytoven dělají všechno proto, aby neskončili na ulici. Soukromí majitelé do domů neinvestují, naopak se jich zbavují. Tentokrát skončila ubytovna v Hybešově ulici. Třicet lidí, včetně čtrnácti dětí, mělo na vystěhování z domu jeden měsíc.
„Na vystěhování jsme měli jenom říjen. Správkyně ubytovny řekla, ať si najdeme, co chceme, a že pokud neodejdeme, odpojí elektřinu a ven nám pomůže policie,“ vypráví žena, která se představila příjmením Muchová, křestní jméno ale nechce prozradit. Matka pěti dětí žila v ubytovně spolu s dalšími šesti rodinami. Dům ležící na rohu ulic Leitnerova a Hybešova vlastní otevřený podílový fond Imos Development. Developerská firma, která je personálně i obchodně propojená s firmou Imos Facility, vlastní v Brně a okolí několik stovek pozemků a staveb v hodnotě přes dvě miliardy korun. Podle výkonné ředitelky Hany Vyplelové brněnská firma koupila budovu zhruba před třemi lety a údajně už tenkrát byla ve špatném stavu: „Udělali jsme na ní základní úpravy, ale už tehdy nám bylo jasné, že ubytovávat lidi zde budeme moci jenom dočasně. Stav domu se natolik zhoršil, že jsme nyní museli ustoupit od jeho využívání, aby se nikomu nic nestalo.“
Bohatá firma vydělávala na provozu ubytovny, ale ten se dnes už nevyplatí, a tak majitelé jednoduše řekli, že je stav budovy havarijní. Není náhodou havarijní proto, že do domu firma z vydělaných peněz neinvestovala ani korunu?
Když se před čtyřmi lety rodina Muchových do ubytovny nastěhovala, dům ještě nebyl zkolaudovaný jako ubytovna, a proto nedostávala přídavky na bydlení. „Všude byla zima, vodu jsme si museli ohřívat a elektřinu jsme tahali prodlužovačkou z protějšího domu přes Hybešovu ulici. Žili jsme takhle zhruba dva roky,“ vysvětluje Muchová. Spolu s manželem za dva nevelké pokoje platili měsíčně dvanáct a půl tisíce korun. Matka dostávala osm tisíc korun na živobytí a osm tisíc korun jako příspěvek na péči na postiženého syna. Její manžel chodil na brigády, trvale zaměstnat ho ale nikdo nechtěl.
Chudí lidé jako ochranný štít
Celkový stav ubytovny se nezlepšil ani po kolaudaci. „Nikomu bych nepřála takový život. Bydleli jsme tu v hrozných podmínkách celé čtyři roky. Na jeden záchod a jednu koupelnu nás bylo jedenáct. Děti byly nemocné a celé poštípané od štěnic a švábů, v domě byli i potkani a myši. Správkyně to odmítala řešit,“ svěřuje se Muchová.
Podle Jana Miloty, sociálního pracovníka organizace IQ Roma, jde o klasický příklad obchodu s chudobou. „Bohatá firma vydělávala na provozu ubytovny, ale ten se dnes už nevyplatí, a tak majitelé jednoduše řekli, že je stav budovy havarijní. Není náhodou havarijní proto, že do domu firma z vydělaných peněz neinvestovala ani korunu?“ ptá se.
Ubytovnu v Hybešově ulici spravuje zaměstnankyně Imosu z oddělení úklidových služeb, Michaela Beličáková. „V domě se už technicky nedá bydlet a další investice do ubytovny by byly velké. Všichni ale už dávno vědí, že budova se má výhledově bourat,“ vysvětluje. Po demolici ubytovny chce prý společnost na pozemku stavět polyfunkční Dům sv. Anny. Beličáková dále spravuje ubytovnu v Havlenově ulici v brněnských Štýřicích, kde momentálně žije kolem šestnáct lidí. Ta podle jejích slov vydrží do jara.
„Vyklízení ubytoven se bude v následujících čtyřech letech objevovat mnohem častěji. Dlouhodobě se byznys s chudobou přestává vyplácet, domy jsou v příšerném stavu a majitelé do nich v životě nic neinvestovali ani investovat nebudou. Ve chvíli, kdy chcete bojovat s byznysem s chudobou a snažíte se vytvářet tvrdší podmínky pro majitele ubytoven, a přitom nezajistíte jejich obyvatelům náhradní sociální bydlení, ovšem jenom používáte chudé lidi jako ochranný štít,“ tvrdí Martin Freund, dosluhující brněnský zastupitel pro sociální začleňování z hnutí Žít Brno.
Děti do Klokánku
Z pěti dětí paní Muchové je jedno zdravotně postižené a další syn před nedávnem překonal rakovinu. „Když synovi našli nádor, bydlel s manželkou a dětmi v Uherském Hradišti. Museli jsme ho i s rodinou přestěhovat do Brna kvůli lepším doktorům. Správkyně jim našla malý pokoj ve stejné ubytovně.“ Osmičlenná rodina za pokoj s kuchyňskou linkou, gaučem, televizí a lednicí platila měsíčně dvanáct a půl tisíce. Spali i vařili v jednom pokoji. Pět se jich každou noc tisklo na rozkládacím gauči, tři starší děti spaly na zemi. Neměly matrace ani karimatky, ležely na peřinách a přes sebe měly bundy.
Manželé se šesti dětmi se navíc museli po vystěhování rozdělit. „Kurátorky na Maliňáku (na sociálním odboru magistrátu na Malinovského náměstí – pozn. red.) mi řekly, že pokud si nic nenajdeme, budou děti muset jít do Klokánku nebo dětského domova,“ říká snacha Muchové, Nikola Malíková, kterou nakonec přijal azylový dům pro matky s dětmi Domov sv. Markéty. Manžel se přestěhoval k matce.
Paní Muchová žádala o sociální byt čtyři roky. „Moji žádost každý měsíc zamítli, pořád říkali, že nesplňuju kritéria. Já i děti máme zdravotní problémy, několikrát nám tu nějací lidé vyhrožovali a jednou nám rozbili i okno. Když tohle nejsou dostatečná kritéria, tak co?“ ptá se. „Až teď, když už jsme opravdu v úzkých, nám charita pomohla najít byt kvůli tomu, že mám postiženého syna. Kdyby nebyl postižený, tak zřejmě skončíme na ulici.“
Bytová nouze
Ubytovna je už úplně vyklizená. Rodiny se přestěhovaly do azylových domů, k příbuzným nebo se zapojily do programu prevence bezdomovectví Armády spásy. „Žádná z rodin nešla do normálního bydlení. Je to nezvládnutá situace a bytová nouze bude pokračovat dál. Více než tři roky Imos na ubytovně vydělával, ubytovaní řádně platili vysoké částky za pokoj, a nyní se jich firma zbavila – bez bytové náhrady a bez jakéhokoli zájmu o to, do jakých podmínek půjdou zdejší děti,“ říká Milota.
Zavírání ubytoven souvisí s novelou Zákona o hmotné nouzi, která byla přijata vloni a s jejímž zavedením byly sníženy doplatky na bydlení na ubytovnách. „Politici si často myslí, že vyřeší byznys s chudobou tím, že sníží nebo úplně seberou sociální dávky lidem v ubytovnách. Očekávají, že majitelé ubytoven sníží cenu ubytování. To se ale neděje. Lidé tak shání peníze všude možně, aby neskončili na ulici,“ říká Jan Snopek z Platformy pro sociální bydlení.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
V České republice pořád chybí zákon o sociálním bydlení. Premiér Andrej Babiš a ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO), kteří se k jeho přijetí zavázali v programovém prohlášení vlády, dosud neřekli, kdy bude zákon přijatý. Podle Akčního plánu ukončování bezdomovectví rodin s dětmi v Brně 2018–2025, který brněnští radní před komunálními volbami dvakrát neodhlasovali, se v Brně nachází přes pět set rodin v akutní bytové nouzi. Aktuálně je v Brně zhruba šedesát ubytoven, které mají schválený provozní řád, a ubytovaným může být přiznána dávka hmotné nouze. Rodinám s dětmi jich ale poskytuje bydlení jenom jedenáct. V květnu byla uzavřena ubytovna v Šámalově ulici a aktuálně hrozí uzavření ubytovny i v ulicích Olomoucké, Markéty Kuncové a Jarní. Desítky chudých rodin se navíc musely v posledních dvou letech vystěhovat z nájemních domů v oblasti kolem brněnského Cejlu.
Autorka je publicistka.